Jak jsem se v Guipúzcoa y Vizcaya učil číst španělské značení. Z Irún do San Sebastián

Dnešek si dávám na seznámení se španělským značením. Vždycky mi to trvá tak 2-3 dny, než odhalím logiku, se kterou v dané zemi ke značení přistupují. Pak už se dá jít takříkajíc po čuchu.

77 den pouti 29.10.2024  Irún-San Sebastian

Španělská špecifiká na Caminu -žlutý chaos

Základem značení v provincii Vasco (Guipúzcoa y Vizcaya) je zjevně žlutý chaos. To, čeho jsem se zbytečně bál ve Francii, tady vypuklo naplno. I když je za tím možná baskická nechuť k jakémukoli nařízení centrální vlády.

Takže hledám žluté šipky nahrubo namalované na sloupech, asfaltu a domech. Občas je značkou žlutý flek na větvi a několika případech žlutá páska omotaná kolem zábradlí. Možná to byla v tomto případě páska policejní a vyznačovala místo vraždy, kdo ví? Opravdu mě dostal žlutý rozcestník na mostě ve psí výšce na opačné straně mostu. Ani mapy.cz mi moc nepomáhají, značení je ještě ke všemu často přelepeno samolepkami od street umělců.

Na druhou stranu, když mě někdo vidí zjevně bloudit, je schopen bez říkání ukázat cestu s dlouhým a podrobným popisem cesty. Samozřejmě španělsky. Takže první slova – No comprendo.

Další drobnost -když vycházím od města u moře, znamená výstup na 300 metrů vysoký kopec opravdu čisté převýšení 300 metrů a to většinou rovnou nahoru. Takže výšlap na Jaizkibel nad Irún je jako když lezu na střechu.

Úzký asfaltka vede kolem zemědělských usedlostí. Nejhezčí výhled byl u malého oslíka. Pak se objeví malá poustevna a začne kamenitá cesta.

Zjevně ji nedávno upravovali bagrem, takže žlábky pro odvod vody jsou metr hluboké a musím skákat. Z kamene na kámen, jelikož je bagr sice vyvalil, ale nechal na cestě. Kam se bagr ještě nedostal, tam voda vymlela v měkkém pískovci nádherné minikaňony. Cesta o zlom nohu i krk.

Místy se mi otvírají krásné výhledy na záliv před Irún. Samotné moře je na druhé straně hory.

Santuario de Nuestra Señora de Guadalupe

Kostelík se objevil právě včas, už začínám mít stoupání plné zuby. Kolem krásná veranda a čtverhranná věž s ochozem vypadá spíš jako maják než zvonice. A uvnitř spousta děkovných lodí, pan Maria z Guadalupe je zřejmě mocná přímluvkyně. Asi jako ta naše ze Svaté hory u Příbrami.

Dva kluci pečlivě vymetají písek z podlahy. Zřejmě je to stejná nekonečná práce jako drhnutí paluby.

Odtud se dá pokračovat buďto stoupákem na hřeben, nebo hezky po vrstevnici. Takže oželím vyhlídky na moře, dolmeny i kromlechy, který tam být jako naseto a pohodově si putuji po pohodlné široké suché cestě. Občas se mezi stromy otevře vyhlídky zpátky na Irún a nožičky si libují. Už začínám cítit slanou vůni moře.

Pasaia Donibane

Nad přístavem Pasai Donibane cesta začíná prudce klesat. Potkávám tu dva kluky z Holandska. Mají měsíc prázdniny. Na Camino vyrazili kvůli teplému moři.

Ze schodů nad přístavem sledujeme s otevřenou hubou, jak dva remorkéry protahují obrovskou námořní loď úzkou úžinou na širé moře. Z našeho úhlu pohledu se tam prostě nemůže vejít! A rozhodně to nebude jako při porodu, že se patřičné cesty roztáhnou! Jasně že nakonec úplně v pohodě vyjedou. Když to šlo dovnitř, musí i ven.

Městečko je doslova přilepené na srázech nad mořem. Přístavby na domech mají své vlastní přístavby, dřevěné verandy proměněné na byty visí ve vzduchu jak vlaštovčí hnízda. Během čekání na trajekt si užívám vůni moře, ryb a dobrého jídla.

Přijede větší loďka, nejdřív vyloží místní, pak kola a cyklisty, 75 centů hotově, „gracia signore“ a už svištíme na druhou stranu.

Zase vyšlapat po dlouhých kamenných schodech do sedla pod maják. Pode mnou se otvírá pohled na blankytné moře. Nemůžu se ho nabažit. Sedím na lavička a chechtám se pro sebe jako idiot.

Konečně se seberu a šlapu po hřebeni ka San Sebastianu. Po pravé ruce se mi objeví další maják Faro De La Plata. Odsud vypadá spíš jako hotel, utopený mezi palmami.

San Sebastian

Svatojakubská cesta mě vede rovnou dolů na pláž. Opaluje se tu docela dost lidí, dokonce se i koupou. Tak si aspoň sundám boty a čvachtám si za chůze.

Trošku mě straší místní albergue pravidlo, že kdo dřív přijde má postel, kdo později tak smůlu. Ale tentokrát stačilo do mapy.cz zadat jméno albergu a vedou mě jako po drátkách. Z pláže na most, skrz krásně vymalovaný tunel, druhá pláž, Cervantes plaza se sochami Dona Quichota a Sancho Panzy a kolem hotelů, hotelů a hotelů s výhledem na moře a ostrůvky před San Sebastianem. Nalevo zahlédnu katedrálu, ale nejdřív se zbavím baťohu a pak se půjdu kochat.

V parčíku na pobřeží vlevo v bok a do kopečka.

Albergue juvenil Ondarreta – La Sirena

Vlezu do starorůžové budovy a recepce je zamřížovaná jako zastavárna v amerických filmech. Překvapení?!? Mladý muž vysvětluje, že to je předpis. Fajn. V celém baráku pro cca 100 poutníků jsem sámi!

Plašil jsme se úplně zbytečně. V patře pode mnou je jídelna a kuchyně, ještě níž prádelna a sušárna, kdybych si chtěl nějaký hadřík přemáchnout. Sprcha u každého pokoje. Dostávám klíč od pokoje a čip ke dveřím. Připadám si naprosto neskutečně, jako duch ve starém hradu. Beru kristusky a vyrážím zpátky na pláž.

Z moře tu vybíhají úplné kamenné pískovcové vlny. Voda je vypreparovala do krajkových desek. Sednu si pod ně, nechávám si nožičky šplouchat ve vodě a je mi fajn.

Pak si dojdu na zmrzku -za 2 EUR vanilkovo-smetanová vydá za večeři. Usadím se s ní u Dona Quichota a říkám si, že jsme vlastně s těmi nápady příbuzní. Taky mi ta představa pěší poutě do Compostely před 2 měsíci připadala jako marný boj s větrnými mlýny. A teď jsem tady! Do Santiaga je to už jen 800 kiláků, to dám i kdybych se měl po kolenou střepy plazit.

Catedral del Buen Pastor

Pomalu se večerem courám ke katedrále Dobrého pastýře. Zvláštní jméno. Je prý největší v celé provincii Vasco, tedy baskicky Guipúzcoa. Zvenku mi připadá skoro nová, pod ní velké podzemní parkoviště. Fakt jsme se chytil, je novogotická, tedy z 19 století. Už jsme přemýšlel, jak ji kvůli parkovišti přizvedli.

Uvnitř štíhlé sloupy a nádherné varhany. Chvíli posedím, poděkuji a pak si uvědomím, že jsme nechal kredenciál v albergue. Já pako. Zkouším ukecat kostelníka, ať mi dá štempl na papírek, ale je neoblomný. Zítra v 7 ráno nebo nic. Tak zítra.

V okolí katedrály má pořád ještě otevřeno obrovské množství hospod, restaurací, cukráren, pekáren a barů.

Zkušebně vlezu do Pintxos baru – mají tu samé tácy s jednohubkami. Paráda je, že si mohu vzít na talířek po jedné od každého druhu, který mě zaujme. Nejlepší je s ančovičkami a feferonkami – Gilda.

Škoda že tu nemají nealko pivo, vínem je splachovat nemůžu.

Vracím se do albergue skoro za tmy. Mám pocti, že snad u každého druhého hotelu vidím michelinskou hvězdu. No kdyby mě pozval, bránit se nebudu, ale žádný dobrovolník? Tak nic.

V nasvíceném tunelu za pláží špičkově buskuje nějaký fousatý kytarista.

Dneska to byl odpočinek, ušel jsme asi 27 kilometrů. Už jsme ho potřeboval.