Interlaken. Křesťanští bratři v Gut Ralligen

Ráno byla Američanka lehce nerudná, takže bleskem vyexpedovala děcka, co se k nám chtěli přitřít na snídani. Měli jsme ji o 15 minut dřív než oni, takže alespoň nějaké plus neuskutečněného nočního dobrodružství. Holt Jugendherberge lásce moc nepřeje. Dneska se má protáhnout mezi jezery v Interlaken. Tak uvidíme, jak to půjde.

35 den 17.9.2024

Počasí je od rána střídavě slunečné, jen občas projede nad jezerem Brienzsee kropítko. Tak říkám mráčku, který projíždí údolím, jen tak lehounce zaprší a pokračuje dál. Dá se vidět už zdálky a mohu včas vytáhnout pláštěnku.

Trasa vede po lehce houpavé vrstevnici nad silnicí kolem jezera. Jde se mi o něco hůř, cítím v nohách včerejší stoupáky. Přes jezero je občas krásný výhled na zasněžené Alpy. Trochu mě upozorňují, že tady je zima blíž než myslím.

Povzbuzení v Interlaken

Interlaken jak název napovídá opravdu leží na spojnici mezi dvěma jezery. Prostředkem města vede průplav pro lodě, na obou koncích má přístav pro jachty. Město vyloženě pro chudáky, co mají auto beze střechy, pijí jenom staré víno z rohu sklepa a jedí plesnivý sýr.

Japonští influenceři tu asi měli zrovna nějakou akci – holky (aspoň myslím) se fotily v různých šatech před fantasticky modrou jezerní vodou, dřevěnými mostky apod.. Měli tam dokonce i látkové šatny a catering.

Když jsem na ně chvíli nevěřícně zíral z konce pažitu, tak mě přišel nějaký borec v černém upozornit No photo pleas! Kdybych chtěl fotit ptakopysky s křivicí, zajdu do ZOO.

Dal jsem si v malém bistru kapučíno s vynikajícím meruňkovým řezem a svět byl hned hezčí. V Migros (levný supermarket) měli i dobrý chleba, salám a zeleninu – sýry mám ještě ze Schwyzu – a impregnaci na boty. Píšou na ni že je věčná, tak jsme zvědavý, jestli to není chyba v překladu. P.s.: fakt udržela boty vodoodpudivé až do Španělska.

Před kostelem mě přepadl krásný kocour.

Nejen že dovolil fotečku, ale hned se mi uvelebil na klíně a nechal se drbat. Připomněl mi naše chlupaté prevíty doma. Když jsem mu vysvětlil, že musím dál, tak slezl, sedl si vedle a začal se čančat pro další oběť. Byl neuvěřitelný.

V kostele jsem našel letáček s kontaktem na miniherberg v Melingen, který mají vést křešťanští bratři. Podle záznamníku mají zavřeno, ale je to v optimální denní vzdálenosti, tak uvidím.

Přijde mi, že je tady nějak tepleji – to si asi myslela i jabloň na které byly jak jablka, tak květy.

Taky tady hodně lítají lidi na padácích jako v Emmetem. Cesta vede kolem jejich letiště, tedy spíš přistávaliště. Výhled na Alpy musí být z padáku úžasný – let by vyšel „jen“ na 450 CHF.

Beatenberg -vodopády svatého Beata

Vydrápal jsem se na stezku nad jezerem Thunersee. Už je trochu divočejští, ale pořád ještě je stoupání a klesání berné.

Zajímavé je, že cesta samotná je krásně rovná, uválcovaná do oblouku, takže se na ní nedrží voda ani bláto. Sypaná je drobným štěrkem, který je ale pevně udusaný a pod nohou neujíždí. Precizně udělaná. Jen se houpe nahoru dolů.

U Beatenbergu překračuje jedny z nejkrásnějších vodopádů s mnoha vyhlídkovými plošinami a hospodou nahoře. Je to zjevně oblíbené výletní místo. Vedou sem i další cesty odspoda z parkoviště a jedna naučná stezka, která vysvětluje vznik okolních vápencových jeskyní. Mnich Beatus z nich vyhnal draka. Jeho poustevna se pak stala poutním místem. Měl pecháčka, že přišel z Irska. Proto není tak oblíbený jako bratr Klaus. Jsou tu mraky lidí, takže mažu dál.

O pár kiláků dál obcházím neuvěřitelný lom. Ze strany od jezera nechali stát nad silnicí svah porostlý stromy tenký jako zeď. A za ním vydlabali ohromnou díru. Stojí v ní drtička s třídičkou a ještě nějaká fabrika. Na silnici jsou napojeni tunelem. Věřím tomu, že od jezera není vůbec nic vidět, ale pod nohama mám lochnu tak 200 metrů hlubokou.

V Melingen – malé vesničce o kus dál, jsem si v kostele opravdu od srdce požádal o hezké spaní. Cestou nebylo kam se zašít na noc. Samé svahy, krávy horolezkyně, v lesích upozornění na padající stromy po nedávných deštích, seníky žádné.

Gut Ralligen a křešťanští bratři

Po delším hledání jsem ten „miniherberg“ našel – navigace mě dovedla k zámečku na břehu jezera.

U něj pohádková chaloupka a pár stavení. Jen nikde nikdo, tak hledám č.p.3. V tom ze zámečku nevlídně vykoukl nějaký chlapík a co že prý tam pohledávám.

Tak mu vysvětluji, že hledám nocleh a že by tady někde mělo být spaní u křesťanů.

No nechali si mě tam a bylo to jedno z nejbáječnějších setkání celé cesty.

Všechno tam vedou křešťanští bratři – bohužel si pamatuji jen bratra Petra. Ostatní byli dobrovolníci, kteří tam pracují a poutník Felix. Ten tam trochu uvízl s nějakým zánětem v noze. Před večeří byla společná modlitba. Bohužel švýcarská němčina byla pro mě úplně mimo.

Dostal jsem úžasnou tomatovou polévku s oreganem a špecle s pečínkou. I se snídaní je tohle spaní za 40 CHF, z toho jde většina na hospic, který také provozují. Já jsme se jim trefil zrovna do kontemplací, proto měli zavřeno.

Spím s Felixem v té pohádkové chaloupce

Ubytovat se tam může tak 8 lidí. Krásně udělaná podkrovní místnost s patrovými postelemi, špičkovými matracemi a voňavým povlečením. Boty už raději nechávám venku. Sranda byla večer, kdy jsme si s Felixem oba najednou začali mazat nohy. Povídal mi o svém putování a kamarádech -že spousta z nich chodí do Compostely kvůli CV. Že pak mají větší šanci sehnat práci. Zajímavé.

Kolem zámečku zřejmě bývalý majitel nechat vysázet vzácné stromy – viděl jsem nádherný tulipánovník a hned přes potok je snad 60 metrů vysoká sekvoj. Rovná jako pravítko. Ušel jsem 32 km.

Zítra do luftu na Sigiswill