Imigranti. Ukradli nás do Španělska. Camino Portuguez Caminha – Viladesuso

Ráno začalo slibně – trajekt v Caminha zamluvený, plán jasný, nálada výborná. Jenže Camino se rozhodlo, že trochu adrenalinu nezaškodí. Dřív než jsme se nadáli, sedíme v gumovém člunu jako imigranti s pašerákem místo kapitána, řítíme se přes řeku a doufáme, že z nás nebude výměna za cigarety. Naštěstí jsme skončili jen o 20 eur chudší a o jeden příběh bohatší. A španělská Galicie? Přivítala nás sluncem, vínem a kočkou jménem Terinka.

7 den pouti 30.9.2025 Caminha – Viladesuso

Rezervoval jsem místo na trajektu na 7:30, takže vyrážíme kolem sedmé z albergue. Ve tmě venku číhá tmavá postava a jestli chceme taxiboat? S díky odmítáme první chapadélko taximafie. Máme přeci rezervaci, ne? Cha chá.

V čekárně přívozu platíme 12 EUR na osobu. Chtěl jsem Zuzce dopřát malý výlet na ranním moři, takže objednávám delší trasu trajektem kolem poloostrova přímo do španělské města A Guarda. Ušetříme tím kopec nad městem, pokocháme se ranním sluníčkem a výhledem na městečko. No, když si člověk dělá plány, pánbu se směje.

Ukradli nás pašeráci v taxiboat

Přihrnul se k nám vysoký Španěl, od pohledu podezřelá existence, s oranžovou nafukovací vestou kolem krku. Neustále drmolí o neseriózní společnosti provozující elektrické trajekty, které teď nejezdí. Bleskově nás chytá a směřuje k přístavišti. Ještě se ptám paní, co nás kasírovala, jestli je to opravdu člověk z toho trajektu, co jsme si zaplatil a ta kýve, že jo. Jdou s námi ještě Kanaďani z albergue. Si říkám, že čtyři najednou přepadnout nemohou. Už vidíme malý gumový člun známý z policejních záběrů na odchyt migrantů. Přes řeku se řítí další dva.

Chlapík nám bleskově rozdá vesty a usazuje nás do člunu. Zaplavuje nás rychlým vysvětlováním ve španělštině, hupne ke kormidlu a už startujeme.

Zuzka ho pozoruje s hrůzou v očích, jestli z nás nezačne lámat piny ke kartám, aby pak pohodil naše mrtvoly někde v rákosí. Ale jak člun začne skákat přes vlny, máme co dělat, abychom se ve člunu udrželi, takže na nějaké obavy není čas.

Za chvilku jsme ve Španělsku, vyhazuje nás u přístaviště trajektů a mizí zase ve tmě pro další várku pilrgrim hejlů. Opravdu by mě zajímalo, jestli ty zatracené trajekty jezdí, protože když jsme trochu nastoupali městečkem, viděli jsme čluny neustále kmitat po řece. Skoro bych řekl, že než se kapitán trajektu probudí, má po kšeftu. Jako když 5 minut před oficiální linkou autobusu jede jiný, který mu cestující vyzobe.

Sedneme si na chvilku v kapličce a uklidňujeme se po přestálém dobrodružství. V podstatě jsme zaplatili o 20 EUR víc (běžně stojí tahle cesta 2 EUR na osobu), kopec máme před s sebou, ale východ slunce odtud je taky hezký.

Podél cesty se objevují typické galicijské patníky s kilometrovníkem, tedy spíše metrovníkem. Ukazují přesnou vzdálenost do Santiaga de Compostela v metrech.

První v Zuzce budí nadšení, druhý vítá, ze třetího má depku, že vzdálenost ubývá moc pomalu. Učí se koukat jen na šipku, ne vzdálenost.

a nějakou chvíli už sestupuje do městečka A Guarda.

Cestou se bavíme piktogramy vyzívající k úklidu exkrementů po pejscích. Jsou všude a v různém provedení. V jednom případě ale obráceném -přičupnutá je lidská postavička.

A Guarda

Vím, že je to jen přes řeku, ale už je to tu trošku jiné než v Portugalsku. Jako když vjedete od nás na Slovensko. Stejná pohoda, ale spousta drobných detailíků je jiná. Řeč, značení, nabídka v restauracích.

U baru Oasis cedule Desayuno Peregrino 3,5 EUR (snídaně pro poutníky), toť přímo mana pro naše oči. Místo klasického espresa objednávám 2x cafe con lecce a moji milovanou tortillu de potatas. Je to něco jako vysoký bramborový koláč s vajíčkem, ale dělají ho tu na milion způsobů. Vždycky je ale hutný, výživný a ňamkózní. Zuzka se olizuje až za ušima.

Neustále po tom stresu s lupiči ve člunech probírá, jaké šílené alternativy se jí honily hlavou. Zjevně si užívá, že je ještě naživu a neplave někde u pobřeží. Celá šťastná běhá po baru a fotí si různé dekorace, je to tu fakt pěkné.

Stavujeme se ještě v kostela Panny Marie (Iglesia de Santa María de la Asunción de A Guarda), mají tu krásně oblečené sochy a úžasný vyřezávaný oltář. Na velké prohlížení není čas, protože začíná mše, tak vypadnu abych nerušil.

Z městečka pokračujeme krásnou širokou cestou podle moře. Když chvílemi musíme na silnici, tak je i na ní vyznačený široký pruh jen pro pěší. Prostě Galicie. Sluníčko začíná připalovat a jak se blíží poledne, začínáme hledat nějakou přívětivou hospůdku.

U cesty byla jen kaplička Sv Sebastiána – tolik zapálených svíček se jen tak nevidí. Uvnitř bylo horko jako v peci a razítko na krásném secesním stolku. Škoda že ho nějaká paka zkoušela na zdi.

O Arrabal

Tady má být i velký klášter Igrexa de Santa María de Oia, takže sázka na jistotu. Míjíme před ním pár bister, kde si poutníci dávají sváču a žene nás představa pořádného španělského oběda. Ale ouha. Bary jsou zavřené, infocentrum taky, asi šli všichni domů jíst.

Velká restaurace Taperia A Camboa je sice otevřená, ale obsluha nás decentně vystrká ven, že menu de día nevedou a počkají si na onačejší hosty. Vzhledem k tomu, že je skoro prázdná a poflakuje se tam asi deset číšníků je to zajímavé. Dokonce i klášterní kostel je zavřený. Prý ho opravují krok po kroku. Hlavně kasička na příspěvky je tady!!!!!! Když ho obcházíme a vidíme stromy rostoucí přímo z bývalých cel mnichů, zřejmě jim to potrvá.

Dáme si ve stínu sváču ze zásob a ťapeme dál. Když o tom zpětně přemýšlím, tak to byl zřejmě ten důvod, proč Zuzce dneska totálně došla energie.

Bonbónek ani čokoládu nechce, lyžuje pomalu štěrkem a sluníčko do nás peče, až se nám z hlav kouří. Jediné co ji udržuje v pohybu je nutnost občas vyhledat klidné místo, ale většinou to je planý poplach. Legrace je, že když je k dispozici záchod v civilizaci, tak to nejde. Ale pichlavé hlodašové houští protahované mořským větrem, to je jiná káva.

Ráda v této souvislosti cituje bývalého majitele hotelu Modrá hvězda, který hladké vyprázdnění řadil nejvýše mezi 7 nejdůležitějších životních rozkoší. A debata o výsledku této akce patří mezi nejzábavnější a dává zapomínat i na probíhající útrapy. Většina poutníků, co nás míjí, nechápe náš neustálý smích. Ale prostě debata o ho..vnu tak funguje.

Vodu ještě naštěstí máme, můj zvyk doplňovat ji kdekoli je to možné se osvědčil. Je jasné že do Porto Maugas už dneska nedorazíme.

Zachránila nás až restaurace Lorena v Viladesuso. Zuzka vděčně padla na židličku a já obvolávám albergues v okolí. Už je po třetí hodině a dovolám se do původně zamýšleného spaní v Porto Maugas. Mají mají plno. Takže svým způsobem klika, protože pak už tam je jen motel za 65 EUR na jednoho.

Chytám se v albergue de Estrela, společná ložnice je taky plná, ale mají separé za 25 EUR na osobu. Hlavně je jen 100 metrů zpátky, takže ho hned zapikávám, s ochotným číšníkem si domlouváme jídlo na později a jdeme se ubytovat.

Albergue da Estrela

Tohle bydleníčko předčilo veškerá očekávání. V podstatě přestavěný rodinný dům, v něm společná jídelna a velká ložnice, na zahradě tři pokojíky vedle sebe se sprchou a pohodlnými postelemi. Zkouším ještě něco ukecat, jako že za 25 EUR je to i s vanou a vířivkou? Ale paní šéfová jen něco nevlídně zavrčí a posílá nás ….se ubytovat.

Zuzka hned leze pod sprchu a když vidím nápis SPA na sprchovací podložce, neodolám, vyfotím a dojdu za paní šéfovou. Zrovna se baví s nějakou kamarádkou a když jí ukazuji nápis v koupelně a vysvětluji, že tam SPA opravdu má a cena je tedy v pořádku, tak se chechtají jak zjednané.

Restaurace Lorena záchrana před smrtí hladem

Po celkové rekonstrukci se vracíme do Loreny na pořádný gáblík. Číšník je zjevně překvapený naším návratem, usazuje nás ke stolu s výhledem na oceán a nese malé tapas jako předkrm. Abysme mu neumřeli hlady, než donese hlavní chod.

Dávám si Soup de abuela ( babiččinu polévku) a kalamary po galicijském způsobu. Zuzka se rozhodla pro masové chili s fíkovým chutney, kokosem a rýží. K tomu červené vínko a baštíme, až se nám dělají boule za ušima. Po druhé skleničce jsou útrapy cesty zapomenuté. Na černé servírce testuji svoji španělštinu, protože anglicky neumí. Řekl bych, že umím španělsky jako ona anglicky. Nicméně pochopila, že se ptám na obchod někde v okolí, ale bohužel v rozumné vzdálenosti žádný není.

Zajdeme ještě na kamenitou pláž kousek od hospody. Tvoří ji ohromné balvany tvarované mořem. Mezi nimi malé písčité miniplážičky, kde si necháváme omývat nožky teplým oceánem. Rejdí tu spousta drobné žoužele, že se jeden skoro bojí pohnout.

Terinka

Po návratu na nás čeká hlavní hvězda večera – tříbarevná kočka Terinka. Na mazlení moc není, ale vyhrála si s námi tak, že skoro padáme na ústa. Nejdřív klasická schovávaná za zíďkou. Jak tam nastrčíme ruku, hned po ní tlapkou klepne. Umí to i bez drápků. Pak provázkovaná a nakonec jí hážeme kamínky přes trávník. Ty chytá s neuvěřitelnou bravurou. Tlapkama si je přihrává po trávě i hladkém betonu a divoce je fixuje pohledem, jestli si něco nedovolí. To není kočka, ale tři kila atomové energie ve flekatém kožíšku.

Večer si dělám přípravu na zítřek, ale jak počítám tak počítám, pořád mi jeden den do odletu přebývá. Mapy.cz ukazují drobnou zkratku, ale po zkušenostech z loňska vím, že to může být dobrodružné. V podstatě bychom místo obcházení po pobřeží řízli poloostrov přes kopec a ušetřili tak spoustu kilometrů. Po vínku Zuzka v klidu dobrodružství odsouhlasí a tak nám rezervuji spaní v Pillgrim hostel San Xurxo Saiáns. Jak se blížíme k Santiagu de Compostela, začínají být albergues plné a rezervace aspoň den dopředu nutnost

Ušli jsme asi 20 km