Z Asturie do Galície, země tisíců řek. Vegadeo – Mondoñedo

Dneska se rozloučím se zelenou Asturií a čeká mě Galície, země tisíců řek. Je to také na den přesně 3 měsíce, kdy jsem přešel poděbradský most a vydal se směr Santiago de Compostela. Nedokázal jsem si úplně představit, jak je daleko. Ale ten prostý výpočet – „100 x 35 kilometrů denně a jsem tam“ opravdu funguje. Už jen 6 dní a sen se stane skutečností, pokud Pánbu dá! A ještě mám rezervu.

94 den pouti 15.11.2024  Vegadeo – Mondoñedo

Vycházím za tmy, jak je v tomto ročním období obvyklé. Tam, kde včera nebylo pro davy lidí kam šlápnout, je ticho a klid. Na radnici pár oken svítí, tak jdu poškádlit úřednictvo. Razítečko mi dává sekretářka starosty s milým úsměvem. Ještě si v přízemku vyfotím štíhlounkou krásku na obraze ze sušených květů k 8. březnu. „Někdy zraněná, vždy kvetoucí“ říká. Nepoddajný postoj. Zůstal ve španělských ženách od dob, kdy tuhle oblast dobývali Římani, Vizigóti a Mauři? Rozhodně mi přijde, že se španělským ohnivým temperamentem se moc zraňovat nenechají.

Ještě zamávám Létu na kašně před radnicí, je to kupodivu kluk, a kolem pomalované krávy s telátkem mířím do kopců.

Eukalyptové lesy

Přijde mi, že v téhle oblasti snad ani jiné než eukalyptové lesy nejsou. V podstatě monokultury, jako u nás smrky. Jestlipak je taky trápí nějaký lýkožrout? Spíš asi požáry – pod většími stromy leží hromady tenké borky, která se z nich odlupuje v dlouhých pásech. I když blahovičníky v zemi původu, tedy Austrálii, požáry potřebují, aby jejich semena vůbec mohly vyklíčit.

Když koukám na kmeny na skládce, tak eukalypty mají v řezu podobnou strukturu jako topoly. Rychle rostoucí řídké dřevo, při těhlech průměrech do 30 centimetrů dobré tak na výrobu celulózy nebo možná palet. Hromady tenkých větviček, které v českých květinářstvích přidávají do kytic za šílené peníze, se tady válí jako odpad. Už chybí jen koaly, aby ho spásaly.

Na druhou stranu v roklích míjím eukalypty rovné a vysoké jako lodní stožáry, klidně o metrovém průměru kmene. A jak zasvítí sluníčko, inhaluji vůni eukalyptové silice a úplně zadarmo! Je všude, nedá se jí uniknout a plíce si libují. Zkouším i oždibovat mladé lístečky. Chutnají jako silné eukalyptové bonbóny.

Legrace je, jak se pod světlem čelovky spadané listí rozsvítí. A všude se válí medůzky květů.

Iberky na kůlu

U horského hospodářství vidím zase hromadu hlemýžďů narvaných do úzké štěrbiny v kůlu ohradníku. Proč tohle dělají? Je jim je takhle tepleji? Nebo vlhčeji? Už jsem je vlastně viděl ve Villaviciosa a ještě párkrát.

Zkouším strejdu googla. Ten majitele krásně vzorovaných ulit identifikuje jako iberku stepní (Iberus alonensis). Do teď jsem žil v domnění že iberka je bílá kytka (štěničník). Holt dokud žiju, tak se učím. A že se prý ve Španělsku šneci konzumovali mnohem dřív než ve Francii!

V každém případě jejich sněm vypadá velmi dekorativně. Jako v Prostřeno.

Hranice do Galície

Kolem desáté překračuji hranice z Asturie do Galície. Hranic označují opravdové hraniční kameny. Poslední asturijský patník vedle elegantního prvního galicijského -do Compostely zbývá ujít 183,371 kilometrů. Prvně v životě vidím metrovník. Fakt dobrý.

Co se dramaticky mění jsou cesty. Žádné pěšiny ve vysoké trávě a bahno, ale solidní široké cesty. Povrh na pevno uválcovaný jemný štěrk. V kopci vody z cesty odvádějí kamenná (!) korýtka. „Když už něco udělat, tak pořádně“ říkají rovnou.

Fascinující je vegetace na břidlicových střechách. Jako malé zahrádky. A žádné hřebenáče -prostě na střídačku pokrývači předsadili břidlicové plátky, takže hřebeny střech jsou naježené jako dračí hřbety. Občas střechu nebo komín zatěžují i dost velké kameny. Jestli tady fouká tak, že jim vítr bere břidlici ze střechy, tak potěš Pánbu. Ještě že je teď hezky.

Hned se potvrzuje že Galície je země tisíců řek. Cesta běží z kopečka k říčce, přejít a hupky dupky zase do kopečka -rozhlédnout se, pozdravit krávy v kapličce – a zase dolů k jezírku, ze kterého vytéká další říčka.

Kolem poledního jsem v Trabado

Mesón Camiño Norte Trabado

V jednoduchém kostelíku orazím kredenciál a hledám, kde bych co slupnul. Mesón neboli hostinec hned u cesty – to je ono! Objednám si espreso a něco k němu – jenže není co! Jídlo bude až od 13 hodin, ukazuje servírka na velké hodiny nad obrovským grilem.

Jít dál nebo ne, to je ta otázka? Nakonec se zaparkuji u baru a byla to moc poučná hodinka. To co jsme původně považoval za součást barových skříněk je obrovský gril. Celý vůl by se do něj vešel! Kulaťoučká kuchařka ho odborně roztápí a na rošty rovná klobásy, kusy masa a žebra. Výšku roštů nastavuje horními koly se západkami, pak nerez tlama sklapne a hospodou se začíná plíživě šířit vůně grilovaných delikates. Koukám na chlapy kolem, máme to všichni stejně. Jak smečka slintající bernardýnů.

A tak barmanka posílá kolovat tu talíř masových koláčů, pak zase misky osmažených brambůrek. Malé keramické hrnečky s polévkou. Tác s feferonkovými tapas. Každý si vezme jednu a pošle dál sousedovi.

Ve vedlejší jídelně servírky prostírá stoly. Rozlévá ze soudku do lahví s korkovým špuntem stolní víno, vody a tak. celou jednu stěnu v jídelně tvoří ohromný sporák s troubami. Jdu si ji nafotit, dokud je prázdná. Neuvěřitelné.

Pak na mě zase slečna od baru zamává. Dostávám k doražení čtyři nebo pět malých polévek, o které nebyl až takový zájem. Fakt poctivá hustá bramboračka s houbami a česnekem, která se z kastrolku musí skoro vyškrabávat. Chválím ji kuchařce co mi jazykové schopnosti stačí. Přijde mi, že na nějakou chválu není moc zvyklá. Ale to jídlo je neuvěřitelně dobré, tak mi to jde opravdu od srdce. Když zkouší, jestli je maso už hotové, tak okrajuje kousky a strká mi je do kouta jestli jako dobrý. Co dobrý. Vynikající! Když chci talířek poslat dál, tak chlapi ukazují jako že ne, že to je jen pro mě.

Pak se přesunují do jídelny a nastává pravý hukot. Porce jak pro slony. Upřímně, já už jsem najedený a tak bych šel. Kuchařka mi ještě bleskově udělá malý balíček na cestu, ukazuje barmance jako že to je na ni, žádné placení, a loučíme se. Udělám jí hlubokou úklonu a hospoda padá. Takové příhody dokážou na dlouho rozjasnit den, věřím že oběma stranám.

Jdu dál dlouhou hřebenovkou, koukám nalevo napravo a při sestupu jen valím oči. Pole plná zeleniny. Salát, zelí, stodola plná fazolových stonků s lusky na doschnutí.

Pomerančová alej

Tak jako se u nás na podzim po příkopech válí jablka, tak tady pomeranče. Po předchozí zkušenosti s hořkým pomerančem ochutnávám opatrně. Tyhle jsou báječně sladké. Už při prvním kousnutí mi hutná pomerančová vůně plní nos i pusu. Lehounká nakyslost v té sladkosti pomerančům dodává určitou pikantnost. Takhle nějak musí vypadat pomerančová víla.

Nechápu, že je nikdo ani neposbírá. Z podobných musela vymačkat džus barmanka ve Figeac tenkrát při pravé francouzské snídani, na kterou mě pozval Benno Maas. Jak se mu asi vede, vzpomínám s vděkem v srdci. Mapu Španělska od něj mám pořád v baťohu.

Už je kolem páté, když se začínám drápat na poslední kopec před Mondoñedo.

U silničky se objevily značky Camino pro vozíčkáře. Který tenhle kopec bez pomoci vyjede, tak musí mít ruce jako Schwarzenegger. Fakt padák nahoru i dolů. Na protějším hřebenu jeden větrník vedle druhého. Proti zapadajícímu sluníčku krásný večerní pohled, jak se jejich lopatky pomalu otáčejí.

Sestupuji do stínů, které zahalují městečko. První čtvrti, kterými procházím, tvoří dost opuštěných domů. Působí lehce strašidelně, i když se postupně zvyšují, jak docházím k náměstí s nádhernou pískovcovou katedrálou.

La catedral basílica de la Virgen de la Asunción de Mondoñedo

Katedrále Nanebevzetí Panny Marie taky říkají klečící katedrála. Je úplně schovaná na nejnižším místě náměstí, jakoby klečela. Ale když stojíte před ní, vyráží svojí krásou dech. Působí neuvěřitelně symetricky. Už zvenčí s všímám nádherných plastických reliéfů na fasádě. Mistrná kamenická práce, pokud mi to večerní světlo dovolí rozeznat.

U vstupu mi slečna dá razítko, ale hned si zaťuká na hodinky, jakože za chvilku zavírá. Takže žádné posezení, jen rychlá prohlídka. Dělníci navíc ještě dostavují obrovský betlém, takže by stejně chyběl klid. Fascinují mě vodorovné píšťaly dvojích varhan proti sobě. Ty bych si rád poslechl.

A krásně malované stropy v nejstarší části katedrály. Někde zahlédnu cedulku že z 9 století. Páni. Ale už mě slečna expeduje ven, brány se zavírají a tak tedy vzhůru do albergue.

Albergue de peregrinos de Mondoñedo

Závěrečný kopeček po tvrdé dlažbě už docela cítím. Paní na recepci zinkasuje 10 EUR, dostanu povlečení a do prvního patra. Bál jsem se, že když se tady sbíhají 3 varianty Camina del Norte, že bude přeplněno, ale jsme tu dva. Aurelio v Navii mě dobře poradil, v podstatě jsem ušetřil jeden den a ta velká skupina poutníků jde za mnou.

Dokonce se tu i topí! Okukuju vymazlené vnitřní okenice. Fakt vynikající nápad, to bych si doma mohl taky udělat. Jsou řpidělané přímo na okenním křídle a musí být lehoučké.

Dám sprchu a jdu se ještě podívat do města. Hodily by se nějaké zásoby a cestou do albergue jsme míjel šikovné malé obchůdky.

Vrátil jsem se na náměstí ke katedrále a zaujala mě vůně táhnoucí se z malého krámku s lokálními specialitami. Paní mi doporučila empanadu neboli plněný masový koláč. Má tak 45 centimetrů v průměru, horký a voňavý. Pak ještě místní sýr balený v kaštanovém listí a a a a ještě by toho bylo hodně, co by si oči daly. Zastavím se ještě v zelenině pro čerstvé vitamíny a spěchám s kořistí zpátky do albergue.

Paní recepční tam má na návštěvě další dvě dámy, tak je zvu k malému zakousnutí, protože koláč moc hezky voní. S chichotáním přijímají, ještě si uvaříme čaj a sdílíme jídlo hezky po poutnicku. Škoda že neumím španělsky, na poslech krásný jazyk.

Ještě mě jedna anglicky opraví, že nemluví español, ale castellano, tak to už jsem úplně mimo mísu. Občas se trochu chytnu, ale ženským v řeči nestačím ani doma a to mi čeština docela jde.

Dneska to bylo za krásných 39 kilometrů.