Fialové nohy v roští, přizvednuté náměstí, to je Lauzerte. Lascabanes – Durfort-Lacapelette

Fialové nohy v roští Lauzerte

Prakticky celou noc propršelo a ráno nevypadá o moc lépe. Spolunocležníci vyhlížejí do drobného deště a u dveří diskutují, jestli teda jít v pláštěnkách nebo počkat. Řeším to jako když strhneš náplast, prostě přehodím tarp a mizím v temnotě.

Nebe nad Lascabanes
Ranní nebe nad Lascabanes

65 den pouti 17.10.2024  LascabanesDurfort-Lacapelette

Zhruba za půl hodinky při svítání deštík ustává a ranní sluníčko propichuje mraky ohnivou dýkou. Některé mračné díry skoro krvácí. Pak už se sluníčko dostane nad ně a je po představení.

Toaleta u kapličky

Saint-Jean-le-Froid okno nad oltářem
Saint-Jean-le-Froid okénko nad oltářem

U kapličky Saint-Jean-le-Froid si dávám malé zastavení. Za oltářem je krásně malované okno ze svatým Janem Chladným(le Froid). Díky tomu, že jsem z gíté vypadl jako první je tu krásný klid. O kousek dál vyvěrá zázračný pramen čisťounké studené vody. Má pomáhat s revmatizmem a dalšími nemocemi.

Ovšem na zadek mě posadí bílá toaleta se srdíčkem a venkovní umývadlo pro poutníky. To je Francie. Kde je kostelík, je i hajzlík. Dokonce by se našla hezká suchá jeskyňka na přespání, když jeden ví, že tu je.

V zatáčce mě láká k zastavení ještě krásný venkovský dům a v něm Chambre d’hôtes Le Petit Bousquet. Na bráně cedulka s doporučením od Miam Miam DoDo, ale ceny poměrně vysoko.

Městečka tu začínají být zase na nahoře na kopečkách. Cesta se kvůli tomu pěkně houpe.

Montcuq

Montcuq
Montcuq

Už zdálky vystrkuje svoji slavnou strážní věž. Minu fakt vymazlený dřevěný přístřešek a podle Panenky Marie stoupám do první kavárny. Espreso a croissant, to potěší srdce poutníka. Při dnešním počasí mám tlak někde u kolen. Přímo cítím, jak mi lahodné kafíčko rozhýbává písty v srdci, krev hezky proudí jak se v ní croissant rozpouští, no to se to pošlape.

Nad ulicemi zase visí spousty růžových deštníků. Chvilkami to až připomíná pozůstatky náletu stovek Mary Poppins. Jeden právě sundává starší pán ze sochy Republiky co stojí před jinou kavárnou. Vrací jí do ruky původní francouzskou vlajku. S ní vypadá mnohem majestátněji. Asi už má vyšetření ňader za sebou.

Když o tom tak přemýšlím, sice Růžový říjen odstartovala někdy v sedmdesátých letech kosmetická firma, ale terno je tenhle měsíc hlavně pro výrobce deštníků! Vždyť stačí větší fukéř a můžou je dávat znovu, protože z nich zůstanou jen dráty jako v Nasbinals!

A zase šup dolů z kopečka. Přes lesíky, louky a pole k vesničce Montlauzun.

Église Saint-Jean de Montlauzun

Église Saint-Jean de Montlauzun
Église Saint-Jean de Montlauzun

Krásný kamenný kostelík, což pak o to. Ale odvážně postavený žebřík přímo do zvonice vidím poprvé. Poklop nad ním a hlavně podlaha zvonice vypadá poměrně letitě. A k čemu je ta strašná díra v solidní „kamenné“ klenbě?

Na cestě dolů docházím Inda z Gíté Lo Soulenquo à Fonteilles. Turban a černé rukavice, to se nedá poplést. Vzal kus cesty autobusem, že ho moc bolely nožičky. Přejel půlku světa, aby mohl jít do Santiaga. Jen na té mapě to prý vypadalo mnohem blíž.

Église Saint-Jean de Montlauzun žebřík
Jákobův žebřík?

Je pravda, že pokud porovná délku cesty z svého města v Indii do Le Puy en Velay s necelými 1500 kilometry z Le Puy do Santiaga de Compostela, může to lehce zavádět. Tak mu přeji jen Bueno camino a palce nahoru.

Kousek před Lauzerte vidím na poli takového něco jako kukuřici, ale nemá to známé klasy. A on to čirok!

Jen na nějaké obdivování zemědělských kultur nemám moc čas, neb se žene bouřka. Tak honem zase z kopečky a stoupák nahoru do městečka. Na náměstí přicházím s prvními kapkami.

Lauzerte náměstí
Lauzerte náměstí

Lauzerte

Naštěstí je kolem celého náměstí hezké podloubí. V info centru mají ještě oběd, tak si dám taky jeden v malé picerce. Venku leje jako z konve. Ještě se protáhnu do kostelíka, ale vnitřek je pod lešením. Chvíli koukám restaurátorům pod ruce, ale z prachu na mě jde kýchavice. Razítko prý jen v Info centru, tak se vracím a mladá paní zrovna přichází. Ještě mě upozorňuje na jeden roh náměstí před kostelem, ale nějak se ztrácím v překladu.

Lauzerte zvednutý roh náměstí (1)
Lauzerte zvednutý roh náměstí -umění za 50.000 EUR!

Mezitím jdou hromy a blesky strašit zase jinde, vylezu na náměstí a už to vidím! Jeden roh dlažby je zvednutý! A není to leplovská práce dlaždičů -naopak. Umělecké dílo za cca 50.000 EUR

Fialové nohy v roští Lauzerte
Fialové nohy v roští Lauzerte

Samotné městečko je vtipnými dílky doslova poseté. Tady dámy vystrkují fialové nožky z břečťanu, jinde je na domě orloj ze zemědělského nářadí.

Domy z hrázděného zdiva jsou šperky samy o sobě. A jsou tu přející lidé. Když obdivuji tmavě modré hrozny nade dveřmi jedno z domů, tak mi majitel jeden ustřihne na cestu. Zjevně si na kráse svého městečka zakládají. I moderní sportovní halu schovali pod kopec tak aby nerušila.

Udělám si poslední fotečku zpod kopce na městečko usídlené na vršku. Škoda, že není hezčí počasí, ale co by jeden v půlce října chtěl.

Durfort-Lacapelette

Studánka Durfort-Lacapelette
Studánka Durfort-Lacapelette

Před městečkem míjím další zázračnou studánku. Krásně vyzděný oblouk napůl obrostl obrovitý jasan. Je zajímavé, že oblouk jeho váhu udrží. Kolem bambusový hájek, krásné místo na meditaci. Zjevně ho někdo s tímto záměrem dotváří. Škoda že už zase prší, na dlouhé vysedávání prostě není počasí.

Na dohled městečka u hospody Aube Nouvelle vidím na stromě oranžové tenisáky. Kaki strom úplně obsypaný. Jdu si udělat detail z blízka, tohle jsem ještě neviděl. Z Alberta znám jen takové nedomrlinky. A o kousek dál vysázené stromové juky v plném květu. Holt blížím se moři.

Gîte du Soleil Levant

kaki Durfort-Lacapelette
Kaki Durfort-Lacapelette

Tady berou prevenci proti štěnicím vážně. Pod přístřeškem na dvoře mají štelářky na boty a batohy, do gîte si mohu vzít jen věci na spaní a jídlo. Vycpávám boty novinami, kterých tu je připravená bedýnka, ale v jejich usušení moc nevěřím.

Gîte du Soleil Levant řešení po francouzsku
Gîte du Soleil Levant řešení po francouzsku

Jsem tu s jedním Brazilcem z rána a starší eko Francouzskou. Důležitě nás upozorňuje, abychom nádobí po večeři nemyli každý zvlášť ale najednou.

Uděláme společný stůl co každý dal. Anglicky umíme všichni stejně, takže na dlouhé povídání to není. Nakonec se šedesátiletá francouzská dívčinka vrhne na nádobí a myje tak úsporně, že polovina špíny zůstává na talířích. Díváme se s Brazilcem na sebe a je jasné, že jak za ní zapadnou dveře, bude reparát.

Gîte boss nás ještě upozorňuje na krám přes ulici, že ráno vozí čerstvé pečivo, ale picu ať si večer nedáváme, že ji mají jen rozmraženou.

V hustém dešti by pro ni stejně psa nevyhnal. Zítra má být lépe, tak uvidím.

Dneska je to za 36 km, utratil jsem 27 EUR.