Einsiedeln. Tady duchovní síla přímo tryská

V Rapperswil se spí opravdu fajn. Dneska bych rád dorazil aspoň do kláštera Einsideln, který je jedním z nejnádhernějších ve Švýcarsku. Trochu se děsím množství poutníků -má tam být velká slavnost. Ale kdo se bojí, nesmí do Švýcarska

32 den 14.9.2024

Ráno si dávám snídani co lednice dala. Když se někdo chce podělit o jídlo, nechá ho v lednici s cedulkou. S něčím podobným se setkávám poprvé a ne naposled.

Vyrážím kolem šesté, je krásné ráno. Přes jezero vede dřevěný most pro pěší a proplétá se pod železniční tratí. Jak je nízko nad vodou, tak koukám vodnímu ptactvu takříkajíc do kuchyně. Je pod mrakem, ale sluníčko občas vykoukne a kachny s labutěmi se předvádí jak na divadle.

Už taky vidím, kam se budu drápat – Etzelpass je sedýlko 950 metrů nad mořem.

Ale když vylezu nahoru, pokračuji víceméně po hřebenovce. Jestli správně chápu, tak švýcarská hřebenovka jsou hupy do převýšení o 400 metrů nahoru dolů. Vzhledem k ostatním kopcům rovina.

Jediná škoda je, že vyběhnout nahoru znamená taky zapadnout do mraků. Aktuální výhled tedy nic moc.

Na Čertově mostě moc konvalinek neroste

Za chvíli přecházím další dřevěný most – krytý Tüfelsbruggs čili Čertův most s nádhernou tesařskou vazbou. Šířka je tak akorát na jednu škodovku, kterých tu mimochodem jezdí docela dost. Jak tady projede traktor je u Boha.

A ta lochna pod mostem! Alespoň 80 metrů. Říčka Etzel doslova propadává mezi pilíři ze šedého kamene. Fakt pekelné místo. Zedníci museli mít stažené půlky, když pilíře zakládali.

Legrace je, že z větší vzdálenosti vidím jen most a skoro by se nabízelo zkrátit si cestu přes údolí. Při tom je říčka zaříznutá alespoň 300 metrů níž jak trenky.

A zase seběhnu z kopečků k dalšímu jezeru – Sihlsee. 

Vlastně chodím od jednoho moře ke druhému!

Klášter Einsiedeln

To je velkolepá stavba už z dálky. V podstatě celé městečko je omotané kolem kláštera a na náměstí jeden hotel vedle druhého!

Podle legendy z roku 948 se zde zjevil sám Ježíš Kristus s anděly a vysvětil poutnickou Kapli Milosti. Od těch dob je Einsiedeln místo, kde se nebe a země dotýkají.

Mám neskutečnou kliku. 14. září se zrovna koná největší svátek v roce Posvěcení anděla v Einsiedeln. Do katedrály přicházím během slavnostní pontifikální mše svaté. Je tu hlava na hlavě, snad tisíc lidí.

Velká paráda. Celebruje asi kardinál, vepředu švýcarská garda v pruhovaných kalhotách, která na závěr organizuje proud poutníků ke Svatému přijímání.

Mši doprovází smyčcový orchestr a sbor zpěváků, prostě vrcholný zážitek. Na závěr nasazují hlavnímu celebrantovi zlatou mitru a se zlatou berlou důstojně odchází za preludování varhan. Nádhera veliká.

Za nějakou chvíli v lavicích zasedají poutníci – řádové sestry, mniši, maltéští rytíři v bílých pláštích s červenou hvězdou a začíná další mše čistě pro poutníky.

Nejvíc mě ale dostala velká bílá kráva s křídly nad kazatelnou. Nezdálo se mi, že by si jí někdo všimnul. Nebo je to ve Švýcarsku normální.

Poseděl jsem chvíli před kaplí Milosti s Černou Madonou, ale je tu pořád velký šrumec. Hlavně turisti se důležitě vybavují.

Zkouším sehnat razítko. Černě odění pořadatelé mě posílají do sakristie a tak ťukám ťukám dlouho marně. Nakonec jsem si jednoho havrana odchytil a došel s ním až ke dveřím. Jemu se také nezadařilo, nicméně měl klíč(?!?) v kapse a kýžený štempl mi do kredenciálu klepnul.

Tady by jeden strávil v pohodě celý den. Na náměstí ještě obdivuji zlatou Madonu s Ježíškem, jak stojí na měsíci a obláčcích.

Protože je ještě brzo na nocleh, tak chci jít dál. Jinak se tady samozřejmě dá přespat v klášterním pilgerherbergu. Musíte ale přijít do 18 hodin.

Dávám si půllitrové kapučíno a prima bagel s oblohou v hospodě, která mi přijde nejlevnější.

Cesta z města vede kolem obrovské pily. Suší tady venku dříví snad z půlky Švýcarska. Úžasně voní.

Zamyšlení nad dárkem od benediktýnského opatství Einsiedeln

Procházím podle vody krásným údolím pořád vzhůru a medituji nad tím, co jsme dneska zažil. Jasně, v katedrále nebyl prostor na nějaké klidné posezení, ale byl to mohutný zážitek úplně jiného druhu. Když duchovní řády jako tady benediktýni dávaly svému okolí takové duchovní dary, tak je jejich rozvoj a existence vůbec naprosto pochopitelná.

Proto se je snažili komunisti zničit hned jako první, protože něco takového prostě lidem dát nemohli. Tím ale taky lidem životy strašně sploštili a zašlapali všechny do stejného svrabu. Ora et labora – z benediktýnského mota Modli se a pracuj zbyla jen ta komunistická dřina bez kapky naděje.

Docházím skupinu starších pardů

 Mají namířeno na Schwyz, kde doufám v nějaké spaní. Jdou rovně podle vody, ale Via Jacobi uhýbá doprava na kopec Haggenegg. Tedy kopec, ona je to spíš střecha skoro kolmo nahoru. Překvapuje mě ale jak lehce se mi jde – buďto mě žene kapučíno z Einsiedeln, nebo se mi nožičky přizpůsobily kopečkům. Vycházím až do zasněženého sedla Haggenegg Pilgerkapelle do nějakých 1400 metrů nad mořem. Je to malé lyžařské středisko schované pod špičatým Kleine a Grosse Mythen. Bílé skalnaté hory, momentálně schované v mracích.

Vidím ceduli Prodej domácích sýrů. Vlezu do krámku – hned vedle je obývák a roztahané dětské hračky, hučí kamna a nikde nikdo.

Tak volám, klepu a až po chvilce přijde mladá paní. Dostávám na ochutnání od každého sýru kousek – ta výrazná smetanová chuť a ještě moc dalšího mňamkózního co ani neumím popsat! Nechávám tam skoro 20 CHF, ale v pohodě bych sežral půl krámku. Dává mi na cestu ještě jeden čerstvý jogurt ve skleničce.

Cestička vede zase rovnou dolů, střídavě jdu mrakem, řídkou mlhou a zase mrakem. Hned u cesty vidím hromadu pravých ryzců – no to si nenechám ujít. Hned na místě si je osmahnu jen tak se solí v ešusu. Už jsme je nejedl ani nepamatuji.

Od Schwyz je Švýcarsko

Nejen že se právě tady vyrábějí proslulé švýcarské armádní nože. Kanton Schwyz je zakládajícím členem švýcarské konfederace, dal jí své jméno a jsou tu uloženy i všechny důležité listiny.

Co mě trochu děsí je pohled na hory Kleine a Grosse Mythen. Jakoby padají na městečko. Vypadají, že kdyby jen trochu chtěly, tak ho smáznou jako švestku.

Zrovna se chystá nějaká merenda – na náměstí hraje odvazově kapela, zpěvačka je fakt dobrá.

V kostele Sv. Martina zkouší dětský sbor, tak jen štempl a hledám místní pilgerherberg, protože začíná zase krápat. Kvůli akci je ale plno.

Ono vůbec sehnat levné spaní přes víkend je ve Švýcarsku trochu komplikované. Spousta důchodců si udělá dvoudenní výlet a na spaní využívá právě levné herbergy. Je dobré si dělat rezervace dopředu, což mi ale cihla většinou neumožňuje. Opravdu bych ten krám s chutí zahodil.

Klášter Ingenbohl v Brunnen

Nakonec to natáhnu ještě pár kiláčků do Brunnen. Stíhám to tak akorát – v klášterním Pilgerherbergu se ubytovává do 18 hodin. Vítá mě sestra Marie a má to tedy vyčapané.

• Nejdřív sundat boty a uložit je na určené místo. Raději bych je nechal venku, jsou mnohem aromatičtější než dobře uleželý sýr.
• Pak si mě usadí do jídelny, dostanu vodu s vynikající domácí šťávou, vyptá se odkud kam – nechce věřit že z Rapperswilu. Tak jí ukazuji v kredenciálu razítka a popisuji slávu v Einsiedeln. Hned mi tam bouchne to svoje a mám definitivně spaní, i když je plno.
• Následně mi podrobně popíše zítřejší trasu – kudy jít když bude pršet, kdy jede loď, kolik stojí a co v městečku musím vidět.
• Nakonec plynně přejde na placení – skoro 50 CHF v hotovosti! A už mažu do bankomatu k nádraží. Oni vůbec Švýcaři stejně jako Němci mají rádi hotovost. To jen my blbci necháváme vládu nad svými penězi bankám.

Většina peněz jde ale na klášter, protože provozuje ještě domov důchodců a malou nemocnici, takže peníze rád dám.

Stejně je to úžasná ženská. Jak jsem tak pozoroval, vládne útulku železně laskavou rukou. Nějaký mlaďoch měl problém trefit do svého pokoje. Jak nezbedu u slečen objevila, setřela ho na dvě doby a bylo.

Dobil jsem cihlu a musel jsem ji restartovat, protože přestaly chodit mapy. Ušel jsem něco přes 40 km.

Z kláštera za svatým Klausem do Flüeli-Ranft