Domky na nožičkách – asturská horreos a panereas. Villademoros – Navia

Od rána poprchává a tak se snažím držet spíš silnic. V malé vesničce míjím houf horreos, je jich tu snad víc než domů. Nicméně pořád se mi motá pod nohy Autovia cantábrico, takže nakonec uhýbám v Quierúnas na menší silničku. Ta se po chvíli mění v polňačku, pak travnatou pěšinku a u říčky Rio Esva už jdu vysokou travou podmáčenými loukami. Mokré nohy hned po ránu, jako prevence rýmy dobré.

92 den pouti 13.11.2024  Villademoros – Navia

Nad sebou vidím dům se širokými okny čuchám čuchám hospodu. Cesta se tváří „jakože tam ne“ ale zrovna tam a plnou parou.

Hotel Canero

Restaurace, hotýlek a alberue v jednom. Voní to tu dobrým jídlem a kafem. Objednávám si velké café con lecce a půl bagety s řízkem, zeleným salátem a něčím bílým. Bašta.

Ještě stojím u pultu a ze dveří do albergue přijde slečna a čistou angličtinou si objednává. Vidím příjemně slovanské tvary a tak zkouším štěstí. Hurá, první Češka na Caminu! Lucka z Brna normálně dělá ve Švýcarsku, kde má i přítele. Vyrazila si po sezóně do Španělska a jde z Irún. Dneska bude spát taky v Navii, takže se uvidíme večer.

Dorazím snídani, koupím ještě místní med v praktické plastové láhvi a nafotím si fantastický čerpák na sidru, co mají na zdi. Upíchne se flaška, zapumpuje měchem a sidra (cider) teče tenkým praménkem rovnou do skleničky. Nádherné provedení, ale když si vzpomenu na plnou hospodu Casa Aurelia a rychlost, s jakou servírky ručně sidru nalévaly …….

Na cestu mi paní hostinská ještě přidá reflexní pásku na rukáv -chodit v tmavězelené pláštěnce za tmy v dešti po silnici je o ústa. Děkuji.

V Barcii mi došlo, že se zase na střechách objevila břidlice. Jako když cvakneš vypínačem, červené tašky zmizly a všude na starších horreos y panareas (sýpkách) mají černou břidlici.

Horreos y panereas – sýpky, špajzky či špejchary

Tyhle domečky na nožičkách padnou do oka každému návštěvníkovi Asturie, Galicie i Kantábrie. Jejich hlavní funkce spočívala v bezpečném uskladnění úrody. Kukuřice a obilniny jsou v nich v bezpečí před hlodavci, vlhkým počasím a nenechavými sousedy.

Jako takové se staly i statusovým symbolem – kdo něco měl, strčil to všem nad nos tak, aby bylo jeho bohatství vidět.

Slouží ale i k dočasnému bydlení, jako dílny a garáže. Tomu pomáhá i jejich speciální právní status -jsou mobilní majetek jako auto nebo maringotka. V podstatě takové 500 let staré mobilheimy. Většinou se dají lehce rozebrat a postavit jinde. Klidně tak mohou mít x-let majitele v jiné zemi.

Jaký je rozdíl mezi horreo (čti oreo) a panereo

Hlavně ve tvaru. Horreo má čtvercový půdorys. Panereo je obdélníkové. Speciálně v Galicii potkáte kamenná panereas dlouhá i několik desítek metrů. Jsou vyskládaná nasucho z přesně tesaných žulových kvádrů, tak trochu jako lego.

Nohy, na kterých tady sýpky stojí už nejsou jen kamenné nebo dřevěné ,ale i vyzdívané nebo sestavené z nasucho naskládaných placáků. To už je fakt odvaz.

Je fascinující zkoumat jak si předci poradili s konstrukcí celých stavbiček. Některé jsou dřevěné, zjevně dělané tesařsky, skoro bez hřebíku. Jiné stavěl spíš zedník nebo kameník. Novější používají betonové trámce a jako výplň stěn děrované cihličky. Co kus to originál.

Legrace je, že trámky podepírající vetché střechy vypadají úplně stejně jako spodní vzpěry na dálničních mostech, které podcházím. Vzdálenost trochu klame, jasně, ale stejně bych chtěl vidět obličeje kamioňáků, kdyby viděli po čem jedou.

Lluarca

Údolíčko v ústí říčky Rio Negro je zařízlé do okolních svahů jako trenky do pozadí. Silničkám by slušely spíš schody než asfalt. Každé auto brzdí nebo se zařazenou jedničkou piští dolů jako myš. Při sbíhání kopečka stihnu jen tak tak zahnout ke knihovně, kde je taky Casa de Cultura/Infocentrum. Slečna mi dává kulaťoučké razítko a info, že je před radnicí trh. Ve středu! Třináctého a taková klika!

Trh a sýry

Jestli je Asturie něčím proslulá, tak to jsou sýry a veškeré další zemědělské produkty. A taky že jo. Jako ve Francii se cpu hlavně očima, protože některé druhy sýrů působí pro středoevropana řekněme nezvykle.

Úplně černý sýr. Jiný vypadá spíš jako mozaika na zeď, v dřevěných krabičkách něco jako oranžová houba. Další prorostlé tmavou plísní nahoře i uvnitř, polotekutý Triple crema a to jsem teprve u prvního stánku. Zelenina, houby, šunky, řeznictví s elegantně naaranžovanými vepřovými rypáčky a další s různými vnitřnostmi. Extra dlouhý stánek s uzeninami. Některé vypadají dost podobně jako ty plesnivé sýry. Nakonec si koupím kousek sýra s krásnou vysokou bílou plísní a delikátní oříškovou chutí.

Pak si všimnu otevřených dveří do radnice a jdu si tam pro úřední razítko. Tedy chtělo to pořadí obrátit. Venku jsem přehlédl, nebo přečuchl? výrazné sýrové aroma. Když jsem si nákup v podatelně odložil na stůl, abych vybalil kredenciál, vedlo to k poznámkám a pokrčenému nosíku. Přesto mi paní dala jednu A4 a kousek pásky navíc, takže mám kredenciál opět prodloužený a připravený na razítka ze zbytku poutě.

Ve stoupáku z náměstí se ještě stavím v pekárničce pro bochníček chleba.

Nad ní je na vyhlídce pár laviček, tak se při svačince můžu kochat nádhernou vyhlídkou. Vlevo mám moře s majákem a duhou z dešťového mráčku, který projíždí nebem. Vpravo koukám na viadukty a mosty na protější straně údolí. Kdyby tak nefoukalo, dokonalá idylka.

Jdu dál kus od dálnice po náhorní planině. Nějaký žertéř občas instaloval svatojakubské značky vytvořené se zátek od místních piv.

U jedné staré dřevěné horreo je krásně vidět její lehce rozebíratelná konstrukce. Staré dřevo voda a vítr natvarovaly do fantastických útvarů. V bývalé zahrádce roste fíkovník s největšími a nejsladšími fíky, jaké jsem kdy jedl. Jsou velké jako moje dlaň a chutnají po lesním medu. Škoda, že si nemůžu vzít roub na ten můj domů.

Až u říčky Rio Barayu cesta zase klesá do údolí. Dálnice ho samozřejmě překračuje po mostech. Jeden pilíř by stavitelům vycházel do vody, tak ho postavili do tvaru písmena A. Překročili tak i jeden starý dům. Na dvoře jim spí v jednom chumlu snad deset koček.

Odpoledne už se počasí umoudřilo. Mraky sice zůstaly, ale ne ty děravé. Sem tam i hezky zasvítí sluníčko. Na záhoncích před kamennými domky občas vidím fantastické kytky. Nejlepší jsou malé chlupaté zvonky šalvějě u domečku s dřevěnou schránkou se svatojakubským razítkem.

Z Villapedre to mám do Navie už jen 8 kiláčků, tak si dám ještě jedno kafe a vynikající mandlový koláč. Škoda že vždycky nejdřív jím a až pak fotím. Už mi to bylo vyčteno, ale holt nos a pusa jsou před mozkem, co se dá dělat.

Navia

Do cílového města docházím se západem slunce. Příjemná změna, nemusím hledat albergue po tmě. I jméno Navia je příjemné – je to stará bohyně údolí a řek, které dnes označuje zemi dolmenů, pevností, paláců, pláží a námořních přístavů. Stejně jako krásná pláž- uznejte sami že „La Playa Navia“ se na jazyku jen rozplývá.

Albergue San Roque de Navia

Albergue spravuje vousatý Arelio po starém způsobu, tedy kdo dřív přijde má postel. Je nás tu docela hodně. Chvilku po mě přijde i Lucka z rána. Šéf se diví jak jsme se našli, že tu moc lidí z Čech nemívá.

Je to škoda, protože albergue je dobře vybavený, s kuchyní a pračkami. Vše k použití za 15 EUR. Ještě se s ním radím, kterou trasou bych měl zítra jít. V gronze.com jsou tři varianty a mapy.cz z nich mají zmatek. Nakonec se rozhodnu jít rovnou do Vegadeo a vynechat Ribadeo. Jsou to města na hranici mezi Asturií a Galicií.

Dáme si s Luckou čaj. Je příjemné si po 3 měsících popovídat česky. Moc mi to nejde, pořád zabíhám do angličtiny.

Před sedmou jdu ještě kousek do kostela. Fakt mi to tiché posezení za celý den chybí. Cestou byly všechny zavřené. Co budu s tímhle zvykem dělat doma ještě nevím, protože v Čechách jsou kostely zavřené permanentně. Před začátkem mše vyklouznu ven a vracím se za tmy do albergue. Na ulici si fotím do hranata stříhané stromy. Vypadají jako obří chlupaté nanuky.

Dneska byla odpočinkové etapa cca 35 kilometrů. Ještě namočit vločky a chia semínka na ráno -s máslem a medem zaručí energii aspoň do prvního báru.