Když večer hledám cíl na příští den, všimnu si spousty kraviček kolem trasy. Sakra, co to v Seznamu blbnou? Proč jsou na mapách krávy? Přibližuji pohled – samé dolmeny ! Půjdu fakt francouzským Flinstounovem! Nebo možná potkám Asterixe s Obelixem, protože obelisky tam mají být taky. Už se těším na ráno jak malý harant.
62 den pouti 14.10.2024 Figeac-Gaillac
Oproti všem předchozím dnům zachrápu a Benua mě musí v dohodnutou vykopat z postele. Běžně se budím v kolik potřebuji, ale v pohodlné posteli a krásném pokojíku se mi spalo jak na nebesích. Můj hostitel mezitím připravil snídani a přidal mi na cestu mapu Španělska a svačinku.
Na mši do cca 50 km vzdáleného Figuacu jsme vyrazili s mírným zpožděním.
Poprvé mám možnost pozorovat to co znám jen z firmů, totiž bleskovou jízdu po francouzsku. Benua řídí sice rychle, ovšem naprosto bezpečně temnou nocí. U kláštera jsme téměř včas.
Zpívaná mše na počet Sv. Elizabeth je snad ještě krásnější než včera a po té jízdě děkuji bohu opravdu z celého srdce.
Po mši mě vede Benua do města na malou okružní tour. Děkuji osudu, že mi ho přivedl do cesty, protože zasvěcenějšího průvodce jsem nemohl dostat.
Bleskově našel otevřenou kavárnu přímo před Musée Champollion – Les Écritures du Monde.
Sedí nás před ní pár, několik gentlemanů si čte noviny. Vychutnávám si espreso, čerstvě upečený croissant a barmanka nám vymačkala každému sklenici čerstvého pomerančového džusu. Ze zralých a neskutečně sladkých pomerančů!
Nějaký poutník vedle si maže nohy a pohodově se připravuje na dnešní den.
Jestli si chci z celé Francie něco pamatovat, tak to bude dnešní ráno.
Ještě v baru paní extra poděkuji za vynikající snídani, fakt ji poděkování potěšilo. Že prý normál!
Protože je ještě pořád brzo, podíváme se na v muzeu pana Champolliona na nádvoří na 3 černé kamenné desky s navazujícími texty, díky kterým se mu povedlo hyeroglify rozluštit. Když se na ta tři písma -hieroglyfické, démotické a řecké- dívám tak fakt nechápu jak se mu to mohlo podařit. Sice jsme se o něm učili ve škole, ale když je vidím takhle naživo -bez internetu, počítačů- neuvěřitelný výkon.
Uzounkými středověkými uličkami scházíme ke opatství a kostelu Sv. Spasitele. Kostel je nádherný a pamatuje líté boje o ostatky svatých s opatstvím v Coques. Ty nakonec musel rozseknout až církevní koncil, ale i pak se děly věci. Občas se ho pokoušeli zbourat protestanti, pak se vrátili katolíci a znovu ho dali do kupy. Nakonec napůl spadl sám a město ho muselo nechat kompletně opravit.
Teď po ránu je kouzelně nasvětlený a tichý. Zajdeme s Benuem ještě do kaple Panny Marie a loučíme se. Benua pomáhá s převozem relikviáře Sv. Elizabeth na další místo a já potřebuji být chvilku sám. Na cestu mi dá ještě 20 EUR a přeje Bueno camino. Nevím, jestli někoho takového ještě kdy potkám. Děkuji.
U kostela ještě využívám veřejné toalety. Včerejší fíky chtějí rychle zpátky na svět a znovu velebím úředníky, který ve Francii rozhodl, že u každého kostela musí být záchod.
Naposledy míjím klášter Carmel du Sacré-Cœur a mířím nahoru do kopečků nad řekou La Lot.
Krajina se v téhle části Occitanie mění. Je sušší, potůčky a prameny zmizely, místo břidlice leze ze země vápenec. Místo ostnáče cesty lemují nasucho skládané kamenné zídky.
Jdu po hřebenovce řídkými dubovými lesíky. Tenké kmeny jsou všelijak zkroucené. Jak z tohohle nařežou prkna na nábytek? Sem tam nějaký zelený jalovec nebo borovice. A ovčí pastviny. Vychutnávám si vůně kolem. Nádherně se v čistém vzduchu prolínají.
Sem tam na nich vidím kulaté kopečky kamení. Jsou to proslavené cazelles – přístřešky pro pastýře nebo lovce.
U cesty je po chvíli jeden větší, tak vlezu dovnitř. Klenba nad hlavou je neskutečná. Jen nasucho poskládané šutry a drží jim to! Asi tak 2 metry nad podlahou jsou do stěn vložené zkroucené dřevěné trámky a na nich podlážka. V nouzi na přespání dobrá. Podlaha nese známky pobytu ovcí a jejich parfém by se ve spacáku držel dlouho.
Stejně tak kilometry vápencových zídek. Nikde ani kousek malty, všechno jen nasucho. Některé mají na sobě vrstvu mechu tlustou jako kožich.
Jiné zase vypadají jako by je někdo postavil včera. Většina je při tom tak metr dvacet, metr padesát vysoká, takže to není žádná sranda postavit. Vypadají opravdu bytelně a přežívají, i když z nich rostou malé stromky. Úžasné.
Po pár kiláčkách vidím ceduli 500 metrů doprava dolmen. Hned si vzpomenu na Asterixe s Obeliskem. To musím vidět! A taky že jo! Ohromný vápencový šutr leží na třech menších! Můj první francouzský dolmen! Jen to měřítko !?! Ale při správném úhlu to je fotička jedna báseň.
Musím obdivovat vynalézavost místního obyvatelstva. Ještě že tu není žádná kasa nebo výběrčí.
Ty vápencové zídky jsou ale krásné. Před jednou gíté jsou dokonce s ilustracemi.
Už nechodím úplně sám. Občas dojdu další poutníky.
Tady je skoro přepoutníkováno. Tedy na tuhle dobu. Městečko stojí na útesu nad řekou La Lot a od kostela i hradeb je nádherný výhled do kraje. Jak je pod mrakem, vidím daleko přes řeku na delší vesničky. Jak na domy používají místní bílý vápenec, tak úplně svítí. Střechy už jsou zase z červených tašek. Fakt rozdíl oproti tmavé břidlici nebo černému čediči zpřed pár etap.
Od hradeb seběhnu údolíčkem. Napravo skály a tady se urval ohromný kamenný blok. Úplně rovné hrany a kecnul si tak o metr níž a vytvořil krásný převis.
Jen ty ostré liánky ostružiny mi dávají zabrat. Visí z nízkých stromů přes stezku a jak si člověk nedá pozor, může může mít úsměv doslova od ucha k uchu. Každou chvíli mi škrabou po klobouku.
Dalšího bejlí tady kvetou hromady, jak asi drží vápenec teplo. Dokonce se nabízejí i lákavé červené bobulky. ale čert jim věř.
Podle cedulek a mapy jich je kolem rozeseto plno. V podstatě takový francouzský Flinstounov. Zřejmě když pravěcí Frantíci nenašli jeskyni, tak vzalo pár siláků placák na ramena, vyhodili ho na pár menších kamenů a byl bejvák. Jo to byli tenkrát jinačí chlapi, ne jako dneska.
Dolmen je prý v překladu stolový kámen. Sice opravdu stůl připomíná, ale pro koho? To na něm stolovali obři? V tom případě není radno zdržovat se v blízkosti. Účast na obědě coby hlavní chod se obrům neodmítá, hlavně když už tě drží za nohy.
Skoro na samotě před Grealou narážím na zbytky staré veřejné prádelny s překrásnou vyzděnou jeskyňkou. Je v ní křišťálově čistá voda a kolem si někdo vysadil bambusový hájek. Taková intimní vílí zašívárna.
Kousek za Grealou si tak hezky šlapu, myslím na svoje věci a najednou značky nikde! Poslední rozcestí jsem prošel rovně místo abych odbočil, ale vracet se mi nechce neb mapy.cz ukazují dokonce kratší cestu do Cajarc, kterým mám jít projít.
Znovu musím obdivovat lidi z mapy.cz, protože pěšinka tudy vede, to ano. Vypadá jako že jí chodí hlavně kozy. Ale kdo ji naprášil do Prahy?
Kousíček od ní objevuji krásnou krytou prádelnu s bazény plnými čisté vody a tentokrát už neváhám a hezky se vyčvachtám. To blaho! Jestli sem opravdu ženské chodí prát jako že asi jo, mají to z nejbližší vsi aspoň 4 kiláky. Obdivuhodné. Zvenku není prakticky vidět. Voda natékající z pramene chutná báječně.
Sesouvám a sjíždím cestou plnou drobných kaménků dolů do údolí. Napravo i nalevo krásné vápencové skály, Prima lezecké terény. A už je tu asfaltka, kousek po ní a první domky v Cajarc.
Nakupuji zde malé zásoby, v podstatě kus sýra, chleba a máslo, a pokračuji podle La Lot pod stíny stromů k místní přehradě. Po schůdkách vytesaných ve skále se škrabu nahoru, protože cesta se nezdržuje sledováním celého meandru řeky.
Nahoře hnízdí baráčky s překrásnou vyhlídkou do celého údolí La Lot. Úžasné jsou ještěrky rejdící po fasádě. Někde je tam měli okrasné plechové, ale tyhle jsou zatraceně živé. Pár jich mizí v okapových svodech ve tvaru různých zvířat. Sranda když se ještěrka schovává žábě v tlamě.
Dole stojí vedle nového mostu vysoké pilíře starého řetězového mostu. Tady by se tahaly higline!
Teď už mi zbývá jen závěrečný finiš zpátky nahoru na útes. Jak se zdá, nejkratší cesty ke gíté vede rovnou nahoru krásně exponovaným lezením. Na nejištěné sólo s baťohem na zádech převislým terénem už nemám a tak musím ještě kiláček odšlapat hezky po silnici. Z nějakého důvodu je bez krajnice a se slušným provozem, takže upaluju co to dá. Plést se ve vlásence do cesty autobusu není nic moc.
Sluníčko už pomalu zalézá do pelíšku, když docházím k vratům s cedulkou Gîte La Grange du Marcheur
Zkouším paní prozvánět, protože je za nimi ticho jako v hrobě a v tom přijíždí na kole mlaďoch, odšoupne nahoře zástrčku a že prý ať jdu dál a udělám si pohodlí.
Tak sundám boty a lebedím si v křesílkám před hezkým domečkem s francouzskými okny. Jenže ve chvilce mě studí zadek – polštáře zůstaly venku i za deště a jsou hezky nacucané. Zvenčí to nebylo vidět. Tak už se neostýchám, zalezu dovnitř a převléknu prádélko.
Za nějakou půlhodinku přijede paní domu i gíté, vyřídíme papírování, tedy předání hotovosti a dozvídám se, že mám celou ubytovnu sám pro sebe!
Je to tady parádní – v podkroví jednotlivé postele oddělené dřevěnými paravánky. Každá postel má zásuvka na nabíjení, dole perfektně vybavená kuchyň, kamenný sprchový kout a toaleta. Pod schody pohodlný gauč s lampou a hromada knížek o Caminu a místním kraji. Tady to musí žít, když se sejde parta!
Má to dneska za 35 km