Condom – Eauze. Armagnac, ticho vinic a svoboda vlastních rozhodnutí

Dnešní etapa je víceméně po rovině. V podstatě obcházím předhůří Pyrenejí krajem koňaku Armagnac. Takže vinice, vinice a ještě jednou vinice. Druhá půlka po zrušené železniční trati, ze které udělali vyasfaltovanou cyklostezku tak zábavná nebyla, ale to je Cesta.

69 den pouti 21.10.2024  Condom-Eauze

Ráno nám Florian udělal pašáckou snídani a vyrazil jsem do Condomu. Chtěl jsem do katedrály, protože včera jsem skončil u 4 mušketýrů. Ještě si do mobilu ukládám adresu na Caminoloc, což je právě ta speciálka. Shodou okolností je to při cestě a Philippe právě otevírá!

Caminoloc.com

Chudák se omlouvá, že krám ještě není správně uspořádaný. Ale na první dobrou vytahuje přesně tu pláštěnku, jakou chci. Dlouhé rukávy, prima tužší materiál a dokonce s vnitřní stříbrnou fólií, která odráží dovnitř tělesné teplo! Větrací otvory na správných místech, aby se jeden nepařil a dost velkou, aby schovala všechno. Značka ideál. Zkušebně ji přehazuji přes baťoh na zádech, sedne jako ulitá. Bomba, naprostá bomba. Teď se camina v dešti nemusím bát.

Mám opravdu kliku, že jsem Philippa poznal. Procoural s baťohem na zádech celou Evropu a přilehlé okolí. Ví proto naprosto přesně, co je na pouť potřeba. A jeho heslo? “ Štěstí je tam, kam ho dáš“.

Ještě si beru jednu záložní ponožky a už se do krámku hrne ta Kanaďanka z gite. Takže rozhodně nevstával zbytečně.

Mockrát jsem si na něj cestou vzpomněl, hlavně když lilo. Byl jsem v suchu, v suchu, v suchu :-). Stejnou značku Ferrino trekker jsem pak pořídil i pro Zuzku, když jsme šli na Camino Portugueze. Mimochodem zasílá věci i do České republiky.

Cathédrale Saint-Pierre de Condom

Neskutečně krásný prostor. Má stejnou povznášející atmosféru jako katedrála v Le Puy en Velay. Jak do ní vejdu, cítím se úplně jinak. Nejde jen o nádherné kamenné krajkoví, štíhlé gotické pilíře, sochy a vitráže. Tohle místo dělá lidi lepšími.

A ta vtipná cedulka u vchodu: „Turista jde do katedrály žádat, poutník děkovat“. Vděčnost tryská z každého koutku. Jako když vstoupíte do čisté řeky. Sedím v lavici se zavřenýma očima a jen se nechávám promývat tím nádherným pocitem. Posílám ho všem co mi pomáhali a ještě pomohou. Protože camino musíte odšlapat sami, každý krok, ale vždy když opravdu potřebujte, dostanete pomoc. Ta jistota je nádherná. A stačí jen děkovat, děkovat, děkovat.

Ranní sluníčko rozsvěcuje okna katedrály. Barevné flíčky pokrývají kamenné sochy svatých a úplně je oživují. Horní půlka už je celá zlatavá, spodní ještě tmavá. A pak se světlo trošku posune, sluneční paprsky projdou nějakou škvírou a jako reflektor rozsvítí oltář. Obcházím jeho mřížoví, neskutečná kamenická práce. Když si vezmu že měli k dispozici jen majzlík a paličku, vůbec si to nedokážu představit jak mohl někdo takové detaily vyťukat do tvrdého šutru! A na zadní straně oltářního prostoru visí moderní křížová cesta. Zase to Frantíci trefili. Chvíli mi trvá, než si jednotlivé obrázky přiřadím správným zastavením, ale prostě geniální.

Když opouštím katedrálu je skoro 9 hodin. Ale dneska mám před sebou jen 35 kilometrů, Florian mi doporučil v Eauze Madallin v gite Bethanie, že je určitě otevřená a dokonce jí i zavolal, takže je to jistota.

Cesta vede podle řeky La Baise. Po nedávných deštích jí teče kalná voda. Pohled přes ni zpátky na Condom nasvícený sluncem dává zajímavý kontrast.

Už jen tisíc kilometrů

Cestou docházím Erika s pejskem a za potokem Ĺ Osse to přišlo – rozcestník Santiago de Compostela 1.000 km! Teď už to bude rychle utíkat, jak se zbavím té první jedničky. Znamená to, že mám 2.300 kilometrů za sebou. Fotíme se, pesan se chechtá když nás vidí blbnout jak malé kluky.

Ludvík s Madlenkou ve vinici

Po pár kilometrech dojdeme ke prastaré románské kapli Saint-Louis-et-Sainte-Marie-Madeleine de Routgès. Zase stojí osamoceně uprostřed vinic. Někde psali, že je takhle stavěli kvůli ochraně vinic. Jak se blížila buřina, určený vinař zvonil a rozháněl tím krupobití.

Fascinují mě křivé střešní trámy. Tesaři se fakt museli snažit, aby ve výsledku dostali rovnou střechu. A hele, támhle je za jedním dokonce ptačí hnízdo. Kovaný lustr pro svíčky(!) dotváří historickou atmosféru. Pestrost svatostánků je fascinující. Relativně nová prejzová střecha ale ukazuje, že se o tohle místo dobře starají.

Montréal a galeristi

Kolem oběda jsme v Montrealu a hledáme co do zobáčku. Ještě mám půl bochníku chleba z Condomu a nějaký sýr, takže to moc neřeším. Pejsek ale potřebuje oddech, tak se loučíme.

Cestou ven mě za oči zatahaly podivné krabice a obrazy. V Atelier d’Artistes bydlí výtvarník Gilles Marie Baur, kterému jsem se omylem naboural přímo do ateliéru. Vytváří surrealistické koláže v krabicích. Jeho kamarád Franccise Amadiente zase dělá třírozměrné prostorové obrazy z lepenky. Úplně úžasné, určitě bych si vybral.

O kousek dál leze po zdi mučenka s nádherně zralými oranžovými plody, tak to mám i s vitamíny.

V Lamothe končí vinice a začíná dlooouhá asfaltka – bývalá železniční trať. Občas můstek přes cestu a asi v půlce zastávka Armagnac s nabídkou ochutnávky koňaku a vína. Přibývá lidí na procházce a pejskařů.

Eauze – je Camino taxíkem podvod?

Projdu ještě ošklivou průmyslovou zónou a vcházím do středověkého městečka. Hrázděné vymazlené domy, kavárničky a v jedné na mě mává Lydie z Belgie?!? A prý kolik jsem dneska ušel? No kolik, tak jako ty ne? A kudy jsi šla, že jsi tu tak brzo? Ona si prostě vezme taxík, když jí bolí nožičky !!!!!

Nejdřív to těžko koušu, ale jak toho mám po dnešku docela dost, tak se nerozčiluju. Dojdu si ještě sednout do místní katedrály a tam mi to docvakne.

Já se rozhodl, že celou cestu z Poděbrad do Santiaga projdu pěšky, ne ona. To je jen a jen moje rozhodnutí.

Její rozhodnutí je vzít si taxíka kdykoli ho potřebuje, ne moje. Proč bych se kvůli očekávání, že ostatní musí jít taky pěšky, měl cítit naštvaný? Wau. Tak to je to, co mi měla dát. Jsem zodpovědný jen za svá rozhodnutí a ne za rozhodnutí jiných. Stačí přestat očekávat, že ostatní musí myslet a dělat věci stejně jako já a život je hned lehčí.

Gîte-Accueil Chrétien Béthanie

Odťapu ještě kiláček do Bethanie, kde na mě opravdu čeká Madellin, jak domluvil Florian. Nemluví moc anglicky, ale domluvíme se – k večeři bude kuřátko s rýží! Dám si sprchu a rozhodnu se pro přeprání hadříků -že prý bude teplá noc, tak mi to do rána uschne.

Postupně přichází další poutníci, Robert z Polska, Erik s pejskem a pár Frantíků. Z jednoho vypadne, že dneska začínal a mamina mu zabalila krabičku něčeho moc dobrého zapékaného, tak to dává do placu. Hodujeme si jako králové. Buďto je to Madellininým kuchařským uměním nebo kvalitou místních kuřat, ale po dlouhé době poznávám že jím opravdu kuřecí. Myslím tím že cítím rozdíl v chuti masa. Když si doma dám to babišovo bláto z Vodňan, tak je potřeba spousta soli a koření, aby bylo poživatelné. Tohle je fakt neskutečná bašta.

Po večeři ještě dopřesňuji plány. Erik si nechává poslat zimní věci a chystá se na Camino France. Podle Francouzů to bude těžko stíhat, v Pyrenejích už sněží a je možné, že Španělé zavřou hranice dřív. Sami budou končit v Jean Pier de Port. Já to chci natáhnout ještě dál do Irún.

Navíc se má kazit počasí, což už taky cítím. Domlouvám se s Madellin na dřívější snídani a loučím se s Erikem. Zítra chci zase spojit dvě etapy. Včera a dneska byly pohodové zhruba po 35 kilometrech, ale potřebuji dohonit pomalý začátek poutě z Čech.