Z Lectoure do Condom. Bahno, střelba a 4 mušketýři

Dnešek bude jako malovaný. U snídaně jsme objevil další místní specialitu – cuketový jam s kousky citronu a máty. Na čerstvé bagetě prostě ňamka. Ze dveří gite vyklouznu ještě před rozedněním.

Jdu , po ránu vyjímečně, z kopečka podle antiku Village des Brocanteurs. Seběhnu serepentýnky do širokého údolí.

Při pohledu zpátky začíná sluníčko stoupat zrovna za ukouslou věží katedrály v Lectoure. Nebe je plné růžových andělských křídel a čar od letadel.

V tom ranní klid proříznou výstřely. Nějaký bouchal chodí po poli u vesničky Espazot. Ještě že mám na baťohu reflexní obal. Ten idiot pálí po všem co se kde pohne. Nevidím že by něco trefil. V tom se od vesnice ozve huronký řev zřejmě probuzeného souseda. Slovům v rychlé francouštině nerozumím, ale často se opakuje něco jako „Merde“ a „Va te faire foutre“ což si oba mezi sebou mnohokrát opakují. Musím si to od někoho nechat přeložit. Ale neznělo to jako „Dobré ráno, sousede Jeane, jak milé, že jsi mě tak brzo probudil!“ A z druhé strany:“ Ale jistě , Paule, rád jsem to pro tebe udělal“.

68 den pouti 20.10.2024  Lectoure – Condom

U malé usedlosti v A Marides mají plot ozdobený starými hliněnými hrnci a spoustou mikropapriček nebo mikrorajčátek. Neodvažuji se ochutnat. Vypadají fakt dekorativně, ale taky nabité energií, kterou by ani lahev vody nemusela zkrotit.

Marsolan a modřín

Před kostelem rozkládá svoje větve nějaký druh modřínu. U paty ten strom může mít tři metry v průměru.

Z hlavního kmene vyráží vedlejší „kmínky“ o průměru normálně vzrostlých stromů. Odhaduji, že příčné větve má tak 15 metrů dlouhé, prostě velikán. Na kmeni nejsou vidět žádné stopy po ořezávání nebo zkracování. Nádherný stříbrnozelený unikát.

Když vidím takové staré stromy, vždycky mě ohromí ani ne jejich vysoký věk, ale že se po celou dobu nenašel žádný blbec, který by je chtěl porazit.

Takže to svědčí spíš o vysoké inteligenci místního obyvatelstva a jejímu opravdovému vztahu k přírodě. Schválně se podívejte se kolem sebe. Kolik starých a velkých stromů najdete, které třeba i trochu překážejí? Proti jednomu kreténovi s motorovkou nebo starostovi, co chce modřínové obložení nepomůže ani Greenpeace.

Elise Notre-Dame-du-Rosaire de Marsolan a Sv. Germaine

Kostel Pany Marie růžencové má varhany za oltářem. Je fascinující sledovat různé možnosti jejich umístění. Tyhle tedy zrovna, s veškerou úctou, vypadají jakoby je někdo sestavil z nějakých starších. Prostě vybral co zbylo, menší píšťalky vyřadil a nechal jenom ty pořádné. Ale zase je každá píšťala je hezky pomalovaná.

Strop v hlavní lodi mezi kamennými žebry vyplňují dřevěné šedé palubky. Při tom ale kostel působí příjemně.

Socha Sv. Germaine se jemně usmívá na každého příchozího

Dívčinka s ovečkou, s květovanou zástěrkou a šátkem na hlavě vypadá jako holčiny, které člověk potkává kdekoli. Žádné dramatické gesto, sepnuté ruce a pohled k nebesům. Je patronkou opuštěných a postižených lidí, obětí zneužívání a týraní.

Když jsem si při psaní deníčku hledal její životopis, tak to bych tedy zažívat nechtěl. Chudák holka měla od mala ochrnutou pravou ruku. Když jí umřela maminka, tak dostala macechu co jí jen týrala. Z nedostatku jídla a péče byla často nemocná, tak ji macecha vyexpedovala do stáje k ovcím, aby její vlastní děti od ní něco nechytili. Přes to pro ni měla Germain slova odpuštění. Její modlitbička vystihuje vše:

„Drahý Bože, dej, abych dnes nebyla moc hladová a žíznivá. Pomoz mi potěšit mou matku a dej, abych potěšila i Tebe.“

Každý den chodila na mši a z její hluboké víry pramenily zázraky, které kolem sebe dělala. A jak to bývá, okolí ji ocenilo až po smrti. Vždycky, když se potkám s něčím podobným, tak jenom děkuji za život, jaký mám. Co mě chybí? Vlastně vůbec nic.

La Roumieu

Dám si ještě v baru preso na cestu. Dnešek je den krásných výhledů. A bláta. Jakmile za Montravail zahnu doprava mezi rybníky přes široké údolí, začne legrace. Že se travnaté cesty změní na mlaskající kluziště je tak nějak samozřejmé. Ale když mi jedna nenápadná bahnitá pastička skoro stáhne botu z nohy, to už je na pováženou. Některé úseky musím dopředu prošťouchat holí, než zkusím udělat krok, protože poznat kde končí rybník a pokračuje cesta je docela obtížné.

Pak se objeví sady před La Roumieu a už pohoda.

Čím jsme blíž k městečku, tím vypadá okolí krásněji. Vzorně posekaná tráva, citronovníky obsypané zlatými plody, borovice s podivně svěšenými dlouhými jehlicemi, pod některými stromy plno fialových kvítků.

Rozhledna Ĺ olivier la Romieu

V parku na kraji městečka vede cesta kolem podivné červené minirozhledny. Je to umělecké dílo, které vytvořilo nizozemské umělecké kvarteto Observatorium v ​​La Romieu. Jmenuje se to Kolegiální strom. Mají na svědomí i tu červenou spací cisternu, vyrobenou z fekálního vozu, kterou jsme minul před pár dny.

Vystupuji po pár schodech nahoru a mimo krásného výhledu na věže kláštera Sant Piere objevuji malé pokojíčky s palandami, kde se dá natáhnout a v případě nouze i přespat!

Mávám na drobného spolupoutníka ze Španělska, se kterým jsem se dneska párkrát minul. Škoda, že nemluví anglicky nebo mi jen nerozumí. Chodíme zhruba stejně rychle.

Obcházím kostel i areál kláštera, ale nikde žádné otevřené dveře dovnitř. Že by oběd? Potkávám znovu Španěla na náměstí La Roumieu, jak si dává pizu. Co se dá dělat, počkám si tedy alespoň až otevřou Infocentrum kvůli razítku. Sednu si po jeho příkladu venku v hospodě u stolečku, ale obsluha nikde. Nakonec si všimnu, že člověk musí dovnitř a dopředu zaplatit. Ta důvěra v lidi na poutním místě by jednomu vyrazila dech.

Kameník Erik

Z městečka odcházíme druhou branou do Condom. Povídáme si s Erikem o jeho práci restaurátora a kameníka. Moje jediná zkušenost s klofáním do kamene byla, když jsem půlil žulové schody na zahrádku. S úžasem poslouchám, jak záleží na tempu práce -než kámen navětrá a ztvrdne. Jak hledat vrstvičky a sekat po srsti. No konec konců když mohou být vlákna ve skle, proč ne v kameni? Má už domluvenou práci přes zimu někde ve Španělsku. Příští rok se bude přesouvat do Itálie ke kamarádovi, co tam má kamenickou huť. Prostě svobodný kluk, co něco umí, se courá Evropou.

Je vysoký, tetovaný, s černou bradkou, ruce jak lopaty. Vypadá trochu jako Mefisto. Dostal mě líčením jak žádal jeptišky o nocleh. V jedenáct večer, za bouřky, když byl promočený a lehce netrpělivý. Sestřička se s ním bavila jen přes špehýrku. Takové to obvyklé to odkud kam. Ale pořád ho nechtěla pustit dovnitř, i když lilo.

Tak mu dávám obrázek z druhé strany. Uznává, že rozhodování jeptišky, jestli pustit dál vysokého cizince s vizáží ďábla, co mu jdou v patách hromy a pes, nemuselo být jednoduché. Nakonec ji ukecal aspoň na přespání v kamrlíku na košťata. Vzpomněl jsem si na Kloster Oberschönenfeld a svoji zkušenost se žádáním sestřiček o laskavost. Nemají to holky jednoduché.

Église Sainte-Germaine de Baradieu

Krásný kostelík uprostřed vinic. Erik tu chvilku zůstává, našel nějaký kamenický špek. Já pokračuju z kopečka k podlouhlému rybníku a dalšímu bahništi. Tentokrát to prostě vzdávám, zuju boty a kilometr pročvachtávám skrz jako čáp.

Asi v půlce dojdu paní v růžových holínkách. Je v bahně zapíchlá do půli stehen a huláká dopředu na toho svého. Že prý tam někde chytá s kamarády ryby a jestli bych jim nemohl vyřídit, že by ocenila jeho pomoc. No proč ne, vyřídím. Pán mě vyslechne, pokývne hlavou a že hned jak sežene traktor, zajedou tam. Chechtot kamarádů byl momentální odměnou jeho vtípku, ale nechtěl bych být v jeho kůži doma. Ta dáma byla zjevně pod jednou pěnou. Condom mu stačit jako ochrana nebude.

4 mušketýři a Condom

Tak tady má být speciálka pro poutníky, kde snad pořídím vytouženou pláštěnku.

Ochranu má tohle městečko v názvu., ale opravdu na náměstí nemají jeden velký nafouklý. Ani se tu netočila komedie Kondomedie ( v originále Le Placard) -určitě se podívejte.

Bloudění v Condomu

Míjím vrata otevřené Gîte Le Champ d’Étoiles, ale mám SMS rezervaci v jiné gîte ve středu města. Ale Fermé -zavřeno! Sakra, tak kdo mi odpovídal? Volám na příslušné číslo a mladý hlas mi rychlou angličtinou vysvětluje že musím zpátky jako ke klášteru. Tak OK, najdu v mapy.cz klášter, tam opravdu značka gîte d etape. Šlapu zase zpátky podle nemocnice a těch otevřených modrých vrat gîte do kláštera.

Fakt krásná brána, cedulka „Bývalý karmelitský klášter vstup“ a kdo tu nestepuje jako Lydie z Belgie! Zvoním, přijdou otevřít dvě dámy a co že bychom jako chtěli! Vysvětluji že nocleh a že jsem před chvíli s někým z kláštera mluvil. „To se musíme zeptat otce Petra“ povídá ta starší a zabouchne nám bránu před nosem. Po chvilce nás ta mladší zve dovnitř, že by už? Ale jen nás protáhne klášterem a venku na nás čeká starší muž v baretu. A ten nás vede…….k té gîte, kolem které jsem už dvakrát prošel.„Bože, ty jseš fakt srandista“

Gîte Le Champ d’Étoiles

Tam nás vítá šéf Florian- v Condom je po sezóně a telefony ze všech gîte jsou přesměrované sem. To s ním jsem mluvil!

Takže baťohy a boty nechat v kaslíkách na zahradě, s sebou jen spacák a věci na spaní. Říkám mu ještě o Erikovi, moc se mu nelíbí pes, že zvířata neubytovává. Ale ujišťuji ho, že je to vychované zlatíčko a taky že jo, když po hodince dorazí, pejsek udělá psí oči a je vymalováno.

Pokojíky má rozdělené na pánskou a dámskou část. Spíme ještě s nějakým Kanaďanem, shodou okolností bydlí hodinku od Sherbrook, odkud vozím Purodoru.

Odskočím si ještě do katedrály a před ní – 4 mušketýři.

4 mušketýři

Jako živí -Artos, Porthos,Aramis a poděs D´artanan. Kordy špičkami k sobě -„Jeden za všechny a všichni za jednoho“. Jsem přeci uprostřed Gaskoňska, kraj Armagnac, tak aby tu nebyli.

Vždyť kousek odtud si nechával Alexander Dumas každoročně zasílat ty nejlepší melouny z celé Francie a na oplátku věnoval veřejné knihovně příslušného městečka všechny své spisy.

Scházíme se všichni na společné večeři, zase lidi z celého světa. Máme speciality z Florianovi zahrádky, vše bio. Gîte bos Florian volá ještě svému kamarádovi Philipovi, co vede tu speciálku pro poutníky, jestli by zítra neotevřel dřív, takže ochrana proti vlhkosti z Condomu (pláštěnka) bude!

Dnešek byl takový rekreační za 32 kilometrů