Chobotničky, koně a kočky v kostele. Mondoñedo-Vilalba

V teploučku se mi moc pěkně spalo. Dneska je sobota, takže žádná návštěva na radnici, razítka budu dneska sbírat jinde. V kuchyňce si udělám v mikrovlnce čaj, splivnu zbytek empanady a vyrazím do Vilalby. Bohužel trošku jiným směrem, jak zjišťuji u kostelíka obrostlého palmami. Igrexa dos Remedios na trase nebyl, takže vlevo v bok a prokličkovat vilkami do správného kopce.

95 den pouti 16.11.2024  Mondoñedo–Vilalba

Počasí je na šlapání ideální, hezky pod mrakem a tak 15 stupňů. Skoro uvažuji o mikině, ale kopec se pořád zvedá a pořád nekončí. Za chvíli už se mi potí i oční víčka. Když chci dát pauzu, dojdu k dočista obrané kostře koně nebo krávy. Růžové kosti napovídají, že tohle zvíře tu ještě nedávno běhalo, takže žádné poposedávání. Tečky na obloze nebudou mouchy, ale supi.

S koníkem k větrníkům

Za zatáčkou na mě čeká překvapení. Černý koník se tak jako rozmýšlí jestli jít ke mě, ale nakonec se rozhodne jinak a šlape taky do kopce. Jakoby si pro sebe něco povídal, poklusává, občas zafrká a moc se nestará o to, co se mu děje za zádí. „To se ti to šlape, když máš čtyři nohy, co?“

Nakonec si odskočí na pěšinku doleva do svahu a odkluše mi nad hlavou někam do lesa.

Cesta se táhne po dlouhé náhorní rovině. Vidím ji klikatit se kilometry před sebou až do Abadínu.

Trh v Abadín

Městečko je dlouhé jak týden před výplatou. V prvním baru si dám pořádné kafe a něco k němu abych po kopci dobil baterky. Ptám se po razítku -prý v alberguas určitě bude. Jsou tu dva. Jenže oba zavřený!

Malé rozptýlení, zrovna tu mají trh. Můžu si koupit jedno dvě podsvinčata, slepice i volka! Pak hadrárna a rychlé občerstvení po galicijsku. Dám si opečené chorizo a do průhledna vysmažené slaninky. Pak zabloudím ke stánku s mořskými plody. Těmi je Galície proslulá. Koukám jako vejr.

Chobotničky i s receptem

Ve velkých kýblech se válí hromada čerstvých chobotniček. Naštěstí bez očí a zobáků, ale některé ještě jakoby vylézaly z kbelíků.

Borec vždycky jednu napíchne na hák a strčí ji na chvilku do kotle s vařící vodou. Vytáhne a lázeň dvakrát nebo třikrát zopakuje. Velkými nůžkami nastříhá chapadla na malé kousky. Pak podle přání zákazníka rychle orestuje na velké pánvi nebo taky ne, sešoupne hromádku na dřevěný talířek, zasype kořením, napíchá párátka a Dobrou chuť!

No bez koření dobrá chobotnička, ale s tím kořením ňamka.

K chobotničce čerstvá bageta, hned zapomínám co jím. Chuť se vůbec nedá srovnat s těmi gumovými kroužky prodávanými v Čechách. Je křehoučká a plná chuti. Prostě jídlo se má jíst tam co roste. A kde ho umí udělat.

Posilněn tvorem co se všude vetře vklouznu do radnice. Nikde nikdo, kanceláře otevřené, až z jednoho sálku něco slyším. Ochotnice zkoušejí divadlo. No vymetly mne poměrně svižně a ještě za mnou zamkly.

Vzpomněl jsem si na plakátek s Guardia Civil a péčí o poutníky. Najdu příslušný objekt, nikde nikdo. Asi jsou všichni na trhu na chobotnicích.

Nakonec si dám druhé kafe a konečně ho mám! Sice barmanské, ale to se taky počítá.

Paráda je, že cesta už je víceméně po rovině a lesem. Opět se objevily kamenné zíďky kolem pastvin. Jako varianta používají placaté kamenné desky tak 4 centimetry tlusté nastojato. Perfektně spasované dohromady.

Občas se cesta zařízne do hlubokého úvozu. Stromy v nich kořeny vytváří až strašidelné kompozice.

Stříhání bez hranic

Svačina s kocourem

Usadil jsem se u zavřeného krámu na malý odpočinek. Vytáhnu ten speciální sýr balený v kaštanovém listí ze včerejška. V baťohu se docela rozvoněl. Zakrojím si bagetu, hezky namazat máslíčkem, k tomu ten sýr, pohoda. V tom se zpoza rohu přilíží šedivý kocour a že by si taky něco dal.

Ze začátku se bál, ale jak si líznul sýra, už jsem ho měl jako myš. Musel být opravdu hladový, slupnul i bagetu s máslem. Opravdu sdílením jídla sytíš duši. Koukal jsem na něj a měl při tom pocit vděku, že se s někým můžu podělit. Asi si tady zažil své. Jak někde bouchly dveře od auta, hned zmizel.

Svatojakubská cesta další kilometry kličkuje kolem hlavní silnice až do vesničky Goiriz. Všude spousta záhonků se zeleninou. Rajčata a okurky, pravda, mají ve sklenících. Vím, že se opakuji, ale v listopadu prostě neskutečné.

Igrexa de Santiago de Goiriz

Před místním kostelíkem Sv. Jakuba sedí starší pár. Pán má v ruce dlouhý provaz, který je nahoře přivázaný k srdci zvonu. Konečně vidím, jak se zvoní na zvony na štítových zvonicích. Už jsem jich pár obcházel, ale nikdy nebyly vidět mechanismy, kterými se rozhoupávají. Geniální a jednoduché.

Vilaba

Albergue Municipal de Vilaba

Tady v zasklené kukani šéfuje zřejmě vysloužilý hasič, protože má všechno v červené včetně nosu. Jenže ouha, platba pouze v hotovosti a v peněžence vítr. Naštěstí se domluvíme, že se můžu ubytovat, nechat si tu věci a pro prachy si skočím do města. 2 kilometry. Hurá.

Ulice kterou přicházím do města má zástavbu jak noty na buben. Pár nízkých baráčků, proluka, vysoký a úzký dům a zase pár baráčků. Jakoby obyvatelům došli peníze.

Vyzvednu eura, koupím si plastovou šroubovací dózičku, která snese i mikrovlnku. Přes den na sýr, večer na namočení vloček a případné vaření čaje v mikrovlnce. Parádní řešení.

Igrexa de Santa María de Vilalba

Na malém náměstí s koulemi místo parkovacích míst má kostel vrata dokořán. Jen zírám. Jak tam chvíli sedím, postřehnu nějaký pohyb. Kouknu – nic. Zase za chvilku zahlédnu koutkem oka chlupaté zvíře.

Je to kostel pro kočky! Jak jsem zaregistroval první, vidím jich najednou celý houf. Jedna teď dokonce sedí mezi dveřmi. Jako když kněz vítá příchozí věřící. Kočindy se ovšem chovají velmi důstojně. Žádné hraní, jen důkladně kontrolují celý kostel, jestli se tam, nedej bože, nevetřela nějaká myš.

Při obědě jsem sdílel s kocourem jídlo, teď prostor k meditování. Vždycky jsem měl podezření, že kočky nás tak jako trpí. Jsme sice naprosto tupí, ale když s námi budou mít svatou trpělivost, třeba se jim jednou přiblížíme.

Kolem půl sedmé přijde mladý kněz v sutaně a s kytarou v černém pouzdře na zádech. Kočky na něj zjevně čekají a ukončují hlídku. Poslední odchází strážce prahu. Škoda, že nemluví anglicky, rád bych se ho na pár věcí vyptal. Prostě si dám osvojení slušné španělštiny jako další cíl.

Sochy v Vilalba

Těch je tu pozoruhodně mnoho. Za kostelem manželská dvojice, co se chystá k cestě za oceán za lepším živobytím. U kostela něco něco moderního. Starý děda na lavičce v tržnici. Jako pan Hrabal v Nymburce. Kočky kolem jsou živé. Moderní sochy v parku uprostřed města.

Do albergue se vrátím už za tmy. Vyrovnám účet a seznámím se z dalším poutníkem, který si v jídelně zrovna nožem operoval třísku z ruky. Správný fousáč, něco mi připomíná. Tak se ho ptám, jestli nemá psa. A taky že jo -měl ho zavřeného v komoře. Byl cítit psinou. Nebyl si jistým jestli mě psi nevadí, tak ho ujišťuje že ne, ať si ho klidně vezme do ložnice. Je to taková správná pouliční směs, středně velký žlutý pes. Opatrně si čuchne a pak se mi svalí na nohy. Putují takhle spolu asi půl roku. Prostě se k němu přidal. Tak se ho ptám: „jak se budeš vracet domů?“ Je odněkud z Francie, takže jak přes hranice? „No, půjdeme přeci zase pěšky!“ Vždycky chvíli někde dělá, kde ho vezmou i se psem a zase putují dál. Vzpomněl jsem si na kameníka Erika, co jsem ho potkal ve Francii. Prostě pohodáři.

S tím výletem do města jsme dneška ušel asi 43 kilometrů a utratil 22 EUR