Chanaz. Zachraňuji dámu v nouzi.

Řeka Rhona přes noc vystoupala a koryto je skoro plné až k valům. Ale jak zavřeli protipovodňová vrata, je kotviště jachet a celý kemp v pohodě. Má speciální část, kde jsou chaty nad vodou vysuté jako vlaštovčí hnízda.

45 den 27.9.2024

Camp v Chanaz

Při odchodu z kampu jsem prošel nějakou VIP částí, protože do samotného Chanaz musím přelézt zamčenou branku. Naštěstí brzo ráno ještě nechodí ani pejskaři.

Jinak si tu přijdou na své všechny skupiny milovníků campingu. Mají tady od míst pro stany a karavany přes ekodomky a jurty až po lofty nad řekou.

A z vlastní zkušenosti – příslušenství je perfektně vybavené, čisté a je ho dost.

Do městečka vede z kempu vysoký obloukový most – to aby projíždějící jachty nemusely sklápět stožáry. Je pořád ještě brzo na otevřenou kavárnu. Ale za jednou výlohou si lidé kafíčko dávají – bohužel je to kancelář od právě otevřené pekárny. Tak si kupuji aspoň skořicového šneka a dvě bagety.

Bagety voní naprosto úžasně a než vyjdu z městečka, tak jednu za chůze doslova sežeru.

Pamatujete si na myšáka Rémiho z filmu Ratatouille? Jak seděl Linginimu pod čepicí a Colette jim vykládala, jak se pozná dobrá bageta?

Ne podle chuti. Ne podle vůně. Ale podle křupnutí , který vydá po lehkém zmáčknutí! Takhle může praskat jen dobrá bageta!

To bylo přesně ono. Byla naprosto fantastická a jak jsme kousek ulomil, už jsem nemohl přestat.

Zachraňuji maminu v nesnázích

Asi v půlce kopce z městečka vidím na dvorku zápasit mladou paní s výměnou píchlého kola od auta. Je zjevně ve stresu. Náctiletý synek se jí snažit pomoci tím, že zvedá auto heverem na prostředku pode dveřmi a zjevně ho nebere, že se auto začíná celé prohýbat.

Tak anglicky nabídnu pomoc, mladej se hned chytil a jsem vpuštěn do vrat. A už to šlo jako v autoškole. Auto zpátky na zem, povolit šrouby na píchlém kole, strčit hever na správné místo – to už jsem dirigoval mladého – aby si tam sáhnul, našel zesílené místo a auto zvednul jen tak, aby se kolo lehce zvedlo ze země. Pak jsem ho nechal vyšroubovat šrouby, maminku jsme poslali udělat kafe, nasadili jsme rezervu, šrouby zpátky, utáhnout a auto na zem. Když se mamina vrací s espresem, nechávám synka ještě odborně zatáhnout a zkontrolovat šrouby, aby ho mohla pochválit a voila! Vyhráli jsme všichni.

Espresso by postavilo na nohy i mrtvého koně, jak bylo silné. Tak jsme si zamávali, oni vystřelili do školy a já do Santiaga.

Schovávačka mezi vinicemi

Na rozdíl od včerejška, kdy pršelo v podstatě od rána do večera dneska běhají přeháňky. Ne kropítka, spíš konve. Jak jdu výš, tak vidím v údolí kdy se mrak blíží a povedlo se mi dvakrát schovat dřív, než mě spláchnul.

U Jongiex sejdu zpátky dolů k Rhoně. Hladina je tak půl metru pod cestou, místy se i přelévá. Teď má šířku osumdesát, možná sto metrů a proud letí úplně tiše. Přímo cítím tu neuvěřitelnou sílu vody. Už rozhodně není průzračná, ale kalná a nese kmeny stromů.

Kus přede mnou voda jeden strom vzala. Žádné zlověstné praskání jako ve filmech. Jen takové vzdychnutí a zašumění koruny, jak se položila do proudu a dvacetimetrová olše byla pryč.

Zvedá se vítr a cítím, že tentokrát to nebude deštíček, ale spíš bouřka a tak mažu, co to dá. Mám strach hlavně z poletujících suchých větví, které vítr olamuje ze topolů.

Naproti skoro zatopenému ostrovu jsou pod velikou plachtou schovaní vodáci. Loděmi zatížili jednu stranu plachty, druhou stranu přivázali šňůrou ke stromům a schovaní mastí karty na bagáži. Fakt bych chtěl mít jejich odvahu, protože vítr škube a plácá plachtou dost hrůzostrašně.

Yenne

V Yenne mě bouřka o chlup dostala, ale naštěstí byl otevřený kostel a turistické centrum. Ve městečku není ani prodejna mobilů, ani servis. Tak holt zůstane mobil cihlou.

Zato v lékárně pořídím magnésium s B vitamínem. Spekuluji, jestli bolest v noze není s křečí a překyselení. Přeci jen se hýbu víc než obyčejně.

A nakupuji potraviny na večer. Z místního řeznictví lazaně, z pekárny chleba k polívce a malý kisch.

To řeznictví bylo úžasné – v jedné půlce klasika syrové maso, ve druhé něco jako polotovary. Ale čerstvé a v místě vařené. Pán mi do krabičky urýpnul požadovanou porci a zavařil to. Myslím že mám další oblíbená místa – boucherie.

Při odchodu z města kufruju. Holt jak není možnost si ověřit, že jdu trošku jinam – mapy.cz chybí. Aspoň že je po bouřce relativně jasno.

Musím nastoupat nad město, protože řeka Rhona tady protéká vysokými vápencovými útesy. Celý kopec se jmenuje Tournier. Nad Yenne je malá kaplička, tak si dám vynikající obídek z v městě nakoupených lahůdek.

Přes Tournier

A pak už to jde vrstevnicí po hezky oklouzaném mokrém mechovatém vápenci. Občas odbočka k vyhlídce do údolí, tzv. Belvédère. Nahoře vládne řídká mlha, ale občas je i trochu vidět do kraje.

Samotný les je tajuplný – spousta kaštanů porostlých pruhy mechu. Ze všeho ještě kape voda. Pak proti mě běží dva psi a pán v zeleném. Důležitě povídá, že psi cítí divočáky, proto jsou neklidní. Fakt přesně to, co chcete slyšet.

Za velkým kamenným křížem se ke mě najednou přidává čubička bígla. Vůbec nevím, kde se vzala, nicméně se mě drží jako klíště. Cesta pomalu klesá, na levé straně nade mnou se objevují prima lezecké terény. Takové převislé vápencové hrady.

Pak poslední vyhlídka s malou kaplí a oba sestupujeme přímo dolů z kopce. U prvního statku v Le Borgey se naštěstí odpojuje. Fakt nevím, kde bych nenápadně hledal nocleh pro sebe a pro ni.

Bude to asi zase někde venku, protože cedule s nabídkami Gíteés zmizely-asi jsou všechny online.

Co je fajn, jsou tu pastviny s krávami a kde jsou krávy, tam je i seno. A tudíž i stodoly, seníky a přístřešky. Nebudu riskovat spaní pod širákem, pršet ještě bude.

O nocleh je za chvilku postaráno, dojíždím zbytek lazaní, namažu hnátky a je tu blažený odpočinek. Ušel jsem asi 32 km.

Putovat se dá i bez mapy a mobilu. Les Aubres