Camino v dešti. Maslacq – Navarrenx – Aroue a poutnický zázrak na závěr

Beatrix ví, co je na pouť potřeba. Hlavně dobrý kafe! A taky bagety s máslem a výběrem jamů. Rebarborový, švestkový, kaštanový -všechny domácí a jeden lepší než druhý. Sama zobe chia semínka v jogurtu a kouká na nás, jak se ládujeme sladkým. Američan sype cukr do všeho, dokonce i do toho vynikajícího kafe. Na hutnou snídani šlapu až oběda.

73 den pouti 25.10.2024  Maslacq – Aroue

Od rána prší, takže včerejší výhledy na Pyreneje jsou jen vzpomínka. Pláštěnka od Philippa z Caminoloc je famózní. Ještě jsem si její užívání domazlil -když si nechám klobouk na hlavě, nemusím poslouchat otravné ťukání kapek. Cesty lesem jsou sice plné vody, ale bahna zatím pomálu. A měkounké, takže se mi jde dobře. Asfalt ničí hnátky brutálně, tak se mu vyhýbám co to jde.

Sauvelade

Kolem desáté jsem v kostele Notre-Dame de Sauvelade. Zvenčí spíš pevnost, uvnitř kamenná jednoduchost.

Hned u něj zájezdní hospoda a gîte d’étape. Vetřu se dovnitř pro razítko. Nějaká mladá paní vytírá podlahu a strká do pračky povlečení po partě, co dneska odešla. Že ještě neubytovávají, ale prozrazuje ji měkký přízvuk. Je z Ukrajiny, tak si hned vysvětlíme oč jde a zaskočí pro něj. Mají ho opravdu hezké.

Postupně docházím řadu poutníků. Většina má lehoučké pláštěnky nebo jen větrovky a nepromokavé obaly na baťoh. Tahle kombinace má tu nevýhodu, že vám teče voda z baťohu na záda. Vždycky si tam mrška nějakou dírku najde. Legrační je, že i v tomhle počasí ženské klapačku nezastaví. Jak jdou dvě a víc, jedou stavidla výřečnosti naplno.

Jeden manželský pár připomínal výjev z křížové cesty. Vepředu pán, hlavu kajícně skloněnou v mokré kapuci, na zádech velký baťoh, tiše šlapal mokrou loukou. Pár metrů za ním, s malým pidibaťůžkem, ho jeho paní bičovala jazykem.

Lesní povzbuzení

Jak prší, tak jsou plné vody nejen příkopy, ale i koleje na silnici. Tím že cesty neustále stoupaní nebo klesají, tak jdu mezi menšími nebo většími potůčky. Mám obavu, že s tímhle počasím bude další cesta spíš na plavky, protože obyčejné lesní potoky s brody se mění na říčky. Rozlévají se na nižších místech do luk. Zítra nebo pozítří bude z cest bahnitý tobogán.

Kravám na pastvě déšť zjevně nevadí. V klidu se futrují nebo soustředěně přežvykují.

Méritein

Nádherné kamenné domky obrostlé červeným psím vínem, modrými okenicemi a zahradami. Romantika.

A hned za městečkem obrovská kachní farma. Jsem jako ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný. „Co to je za ptáky“? „Kachny. Kachny. Kachny“. Všechny zabahněné až po zobáky. Čvachtají se v bahýnku, které stéká až na cestu. Zápach nenechá nikoho na pochybách, že je to opravdu velkochov.

Pevnostní město Navarrenx

Mohutné bastiony a hradby protíná v jednom místě silnice. Vojensky uspořádané ulice, 3 lékárny a žádné potraviny. Vyberu si z bankomatu nějaká eura a pak musím počkat na konec obědové pauzy v Infocentru.

Nejdřív zajdu do kostela Saint-Germain-d’Auxerre. I ten kostel jakoby měl na věži nasazenou šedivou vojenskou přilbu s dělostřeleckou pozorovatelnou. Vnitřek je podivně zešeřelý. I když to má určitě na svědomí oblačnost venku. Hned u dveří visí v rámečku píseň poutníků Ultreia včetně not a textu.

Na delší posezení je tu dost zima. Tak ještě obhlédnu krásné obrazy, které městu daroval Napoleon III jako vyjádření díků místnímu lékaři a hledám otevřenou kavárnu. Nakonec se uhnízdím v zádveří Sport baru, který má tedy také oběd, ale servírka mi donese aspoň espreso a netáhne sem.

Ve dvě otevře Infocentrum, tak dostanu razítko a mohutnou západní branou vyrážím dál. Na cestu mi kynou dva bronzoví Jakubové. Zvlášť ten v úzkých kalhotách je skoro švihák lázeňský.

Chayote neboli čajot

Trochu mě zarazí paní na místním městském úřadu, která mluví pořád o bahnu a obtížné cestě. A ať jdu raději do Charre po silnici. Ale sem to přece ještě šlo?

Po pár kilometrech už vím, před čím se mě pokoušela varovat. Sranda končí, jakmile cesta uhýbá do polí a lesíků. První plus je, že voda zurčí vyjetými kolejemi polních cest, ale dá se jít po vyvýšeném prostředku. Přes první říčku ještě vede lávka, ale dalších 8 kiláků trasa kopíruje rozlitý potok v širokém údolí. Mohu si tak vybrat mezi broděním hlubší vodou nebo klouzáním po kolena v bahně. Další možnost je skákat po kluzkých kamenech nebo pařezech, co občas čumí z vody. Druhé plus -bolavá hnátka je chlazená a ani o ní nevím.

Nakonec dočvachtám až do vesničky Charre a trefím i jediný most přes říčku La Saison. No tak v téhle sezóně je už tak o 3 metry výš a pomalu zaplavuje přilehlá pole. Poutníci, co budou vyrážet ráno z Navarrex, budou mít fakt potíže.

Teď už jen trefit správnou gíté. Mám rezervaci v Gîte d’étape Bellevue, ale mapy.cz ji v Aroue vytrvale odmítají ukazovat. Nakonec si tedy nastavím Gîte d’étape communal, je to malá vesnička, tak nemohou být daleko od sebe, ne? Cha cha.

Poutnický zázrak číslo dvě

Škrábu se do kopců nad vesničkou Lichos, k dešti se přidalo ještě smrákání a za chvíli je tma jako v ranci. Teď se naplno ukazuje drobný detail, kterému jsem nevěnoval při nákupu pláštěnky moc pozornosti.

Není reflexní, takže pro auta jsem na zeleném pozadí lesa neviditelný. Nemám ani tu čelovku a mobilem si v dešti svítit nechci. Má být sice voděodolný, to ale o cihle tvrdili taky a už je v křemíkovém nebi.

Ve tmě minu správnou odbočku a pokračuji delší cestou po silnici.

Najednou jede proti mě tmavé SUV, řidič po chvilce zastaví, otočí to a přijede ke mě. Navíc mluví anglicky a nabízí mi svezení do Aroue, aby mě někdo nesestřelil. Že prý tady jezdí lidi jako blázni. Prostě zázrak.

Baťoh i s pláštěnku svlíknu rovnou do kufru, takže mu do té načančané nádhery můžu sednot suchý. Promočení sedačky bylo to poslední, čeho se zjevně bál.

Odveze mě ty 2 kilometry ke gîte d’étape communal, ale tam je tma jako v pytli a zavřeno. No jo, vždyť mám rezervaci jinde! Ukážu mu v mobilu adresu a je to ještě 1,5 kiláku víceméně zpátky, ale jinou cestou. Ještě se dojde dovnitř ujistit, že mě opravdu ubytují a rozloučí se. Děkuji, děkuji, děkuji. Neznámému řidiči i Bohu, že mi ho poslal. Fakt nevím, jak bych to v lese hledal.

Gîte d’étape Bellevue

Za hezkého počasí dělá tahle gîte čest svému jménu, vyhlídka musí být náramná. Ideální místo sem zajet se slečnou na noc. Vedou to tu dva starouškové a mají i malý obchod s potravinami, protože pro vajíčka do vesnice se poutníkům určitě běžet nechce. Hned vycpu boty novinami na usušení, dám sprchu abych dostal bahno z nohou a jdu vařit. Nejdřív polívku a pak chleba s konzervami, co jsem nakoupil u cesty v Lichos. U konzervárny tam udělali přístřešek pro poutníky a nechávají tam „nepovedené“ paštiky a apod. za 1 EUR kus. Zase jen na kasičku, spoléhají na poctivost. Fakt vynikající.

Za chvilku se ke mě přidává spolunocležník Piedro z Porta. Ten v baťohu snad nic jiného než jídlo nemá. Rajčata, česnek, papriky, bagety, těstoviny, koření a další a další včetně vlastního olivového oleje. Když jsme nedávno absolvoval Camino Portugueze, tak se vlastním surovinám nedivím. Ale teď mě fakt posadil na zadek. Jen ten baťoh musí vážit aspoň 20 kilo. Když obdivuji, že nemusí sušit boty, tak mi ukáže vysoké goretexové speciály a nepromokavé nohavice. Do tohohle počasí pecka, dají se v rychlosti natáhnou i přes boty. Zítra bych měl teoreticky dorazit do Saint-Jean-Pied-de-Port, tam speciálka tutově bude.

Ještě si dávám namočit vločky na ráno a do hajan

Dneska to bylo za 46 kilometrů, utratil jsem 21 EUR.