Camino Portuguez. Viana do Catelo – Caminha. Den, kdy most nebyl, cyklista letěl a albergue plavalo.

Den začal voňavým espressem a skončil potopou v albergue. Mezitím stihneme obdivovat spousty krásných kytek, vychutnat si zralé zralé kaki, otestovat růžové sofa na útesech i vyhrabat cyklistu z písku.

Z Viany do Castelo do Caminhy je to sice podle mapy jen 20 kilometrů, ale v nohách i v zážitcích jich bylo minimálně třicet. A že most, který “neexistuje”, nakonec existoval, to už byla jen třešnička na dnešním poutnickém koláči.

6 den pouti 29.9.2025 Viana do Castelo – Caminha

Kolem šesté jsme jako rybičky – pohodlné matrace dělají zázraky. Původně jsme se chtěli jít podívat na mši pro poutníky v místním kostele, ale byla tam jen jedna babička!

Všichni poutníci jsou totiž za rohem v baru, kde si taky dáváme startovací espreso a dvoubarevného zajíčka. Skoro to vypadá, že se tu scházíme všichni, kdo jsme ve Vianě spali.

Cesta nás vede zase kolem lanovky a dál klikatými úzkými dlážděnými uličkami nahoru dolů. Zjevně se vyhýbá hlavní silnici, která je rovná, pohodlná, kratší a plná aut.

Na druhou stranu je to jak procházka botanickou zahradou – to co v Čechách květináči sotva chcípe, tady roste podle plotu v obřích rozměrech. Jako třeba monstery nebo popínavka s velkými zelenými plody.

Vrcholem jsou ovšem kaki stromy. Zuzka poprvé ochutnává opravdu zralé kaki, které samo spadlo ze stromu a dostávám vynadáno, že už nikdy nikdy nikdy v životě nebude jíst oranžové tenisáky z Alberta!

Když teď ví jak strašně dobré je měkké a zralé. A video jak si pomlaskává se nesmí zveřejnit a všechny kopie musí být zničeny, aby si někdo nemyslel, že na si něm rochňá prasátko.

Carreço

Na místním úřadě získávám krásné razítko. Je sranda, jak jsou holky na přepážce rády, že po nich nic jiného nechci. Zalistují si ještě kredenciálem, hned najdou to z úřadu v Vila de Condé a Bom Camino! Na schodech vidíme krásnou sbírku modelů větrných mlýnů z okolí, pořád jich tu zbývá požehnaně.

V hospodě za úřadem je přepoutníkováno. Objednávám cafe con lece -kávu s mlékem a kus bramborového koláče. Základem správné cafe con lece je větší espreso, které se zalije mlékem prošlehaným horkou parou. Není to capuccino, kde je mléko vyšlehané do tvrdé pěny, ale lahodné, dobré a výrazně nakopává.

Zuzce se nechce do kopečků, kterými vede oficiální trasa. Proto projdeme přes menší kopeček kolem majáku a větrných mlýnů k moři. Mapy.cz tu opět odhalily pohodlnou cyklostezku , takže tradá přes Afife k Vila Praia de Âncora.

Jdeme zase střídavě po dřevěných lávkách a štěrkových cestách. Pláž je tady víc utopená pod břehem a užší. Sem tam do moře vbíhá skalní výběžek a tam se zvedají pořádné vlny.

Najednou za námi něco zabzučí jako moped, ale nikde nic. A zase zvuk rozčíleho čmeláka. Rozhlížíme se, zvuk se přibližuje, a najednou se zpod kopečku vyloupnou tři motorové padáky. Vítr s nimi pěkně cvičí, ale borci mačkají plyn co to jde a propracovávají se podle pobřeží do dáli. Mám nepokojný žaludek jen se na ně dívám. Takhle s sebou nechat klepat a dobrovolně!

Už se blíží poledne, před námi velikánské parkoviště pro karavany a z dálky vidíme otevřené bistro. Tady to žije. Dáváme si vynikající quiche se špenátem a tuňákem – dvě porce celkem za 4 EUR. K tomu tradičně espreso. Debužíruje si tu ještě pár poutníků. Nohy nahoře, s vyhlídkou na Atlantik, to je odpočinek!

Vila Praia de Âncora.

Po pár kilometrech najednou dřevěný chodník mizí pod vrstvou písku. To nás přeci nezastaví, hlavně když o kus dál se zdá být pokračování. Jenže písek je tu nějaký měkčí a hlubší, takže se jde hůř.

V tom za sebou slyšíme klasické zadrnčení prken a cyklista, který si myslel že víme kam jdeme, hodil klasickou tlamu přes řidítka, jak se mu přední kolo zapíchlo do písku. Přistál do měkého, naštěstí. Vyklepává si písek odevšad, rozhazuje rukama a zřejmě by rád předal nějakou informaci rychlou portugalštinou. Když vidí že nerozumíme, sebere kolo a další propriety a tlačí ho zpátky. Škoda že se nechtěl nechat vyfotit.

O kus dál na skále najednou stojí růžové sofa. Žádná cesta sem nevede, nikde nic, čisťounké, skoro nové. Skoro to vypadá, že ho tu nechali ti paraglidisti.

Stezka za dunami pak opravdu pokračuje, jen je nějaká rozbitá. A před městem potkáváme řemeslníky, jak ji zase dávají dohromady. Elektrický agregát, pilami vyřezávají poškozená prkny a hned montují nová. Nosí je sem od parkoviště tak 500 metrů daleko.

Most co není

Řeka Âncora se tu před ústím do moře kroutí jako had. Máme na výběr. Ani mapy.cz, ani gronze.com neukazují žádný most. Buďto dál po pláži a možná přebrodíme, nebo obejít doprava po stezce. Nakonec sázíme na jistotu, holt si pár kiláčků zajdeme. Cestou vidíme na olši víno – velké tmavé hrozny 3 metry nad hlavou. Réva asi vyklíčila z vyplivnuté pecky a teď dělá všem chutě.

Ten most tam byl!!!!!!!!! Bývalo by stačilo jít kousek po pláži, viděli jsme hop hned po příchodu do města. Ach jo.

Ve městě jsme v blbou dobu, hospody mají buďto už zavříno po obědě, nebo ještě neotevřeli odpoledne.

Zuzce brutálně došla síla, tak zapadneme do kavárny na něco sladkého a kafe. Nezafungovalo jako obvykle, ale holt ty dvě hodinky do albergue nějak doklepeme.

Caminha

Hraniční město – přes řeku Minho už je Španělsko. Albergue de Peregrinos leží na břehu menší říčky Coura, což vystihuje naše příchozí tempo. Kupodivu ještě není úplně obsazeno, dokonce dostáváme dolní postele. Sice v pokojíčku bez oken, ale drápat se teď na horní regál uf uf.

Dáme sprchu, namažeme nožičky a vyrážíme ještě do města pro něco na zub. Zuzka má chuť na lečo, tak hledáme zeleninu.

Jak tak stojíme u slunečníků na náměstí, dá se s námi do hovoru místní hostinský. A odkud jsme a hned Dobrý den! Fakt nás posadil na zadek. Před 11 lety byla jeho dcera půl roku přes Erasmus v Jihlavě a pořád ještě si pár slovíček pamatoval. V hospodě nevařil, měl jen takové zákusečky k vínu rizzos. Zuzka si dala decku červeného, já nealko pivčo, hned byl svět hezčí.

Pán nás správně nasměroval, takže na lečo bylo i s čerstvým chlebem a máslíčkem. Jak jsme se k večeru vraceli, všude se objevovaly kočky. Šedivé, černé, mourovaté. Jen nás pozorovaly, neutíkaly, ale ani se nenechali pohladit. Hned bylo znát, kdo je v tomhle městě šerifem. Nikde žádný pes.

Došel jsme se ještě podívat, odkud ráno pojede přívoz do Španěl. Protože z Caminhy můžete pokračovat buďto pěšky podle Rio Minha do Tui a dál vnitrozemím, nebo se právě nechat převézt a jít dál podle moře. A to jsme ještě netušili, jak moc nás Španělé převezou.

Potopa v albergue

Při návratu se na pokoji potkáváme se spolubydlícími z horního patra -oba z Kanady. Už nás zaujali cestou z Viana do Castelo, protože malá dívenka šla v kulichu a péřovce, kdežto čahoun vedle ní v tričku, kraťasech a s ovázaným kotníkem. Prý zkoušel surfovat.

V tom Zuzka vidí téct vodu pode dveřmi. Chodba už je jeden velký potok a všechno to teče zpod vedlejších dveří. Je tam záchod a prací dřez -takový velký myčák s valchou na nožičkách. Nějaký japonec do něj vlezl jako do sedací vany! Bidetovou sprchou smývá prach a pot, mydlí se, pecky v uších, vyzpěvuje šťastný jak ledňáček v létě. Jen přehlédl, že nemá hadici odpadu hozenou do záchodu.

Správkyně albergue jsou z něj na mrtvici, protože už jen se na něj dobouchat byl heroický výkon. Shání kýble hadry, nejlíp funguje finta lopatka, to tady neznaly.

Se Zuzkou pak ještě děláme lečo. Jak se do něj nakrájí portugalské churito, je o tisíc procent lepší. Ještě namočit vločky na ráno a můžeme do hajan.

Podle rozpisu to dneska mělo být za 24 km, ale vidím to spíš na 30 km