Předběhl nás autobus Japonců. Camino Portuguez Saiáns-Redondela

Na pouti do Santiaga jsme dorazili do města Redondela, kde se setkávají obě větve portugalského Caminha. Na cestě přes Vigo nás čekaly krásné výhledy na mořský záliv, příjemné albergy a úžasné jídlo. Redondela překvapila svou energií, gotickými kostely i typickým poutnickým ruchem.

9 den pouti 2.10.2025 Saiáns – Redondela

V ložnici je jen 9 dvojáků oddělených bílými přepážkami. Ze všech postelí je vidět okny na moře, tedy bylo by vidět, kdyby nebyla taková tma. Takhle jen vidíme pár světélek lodí. Pohybují se jako bludičky mezi tmavými větvemi stromů venku. Výhled za milion a to není ani ještě šest.

José už se také pilně připravuje. Měl postel hned u dveří, balí po hmatu jako starý voják, aby nikoho nerušil. Když si dáváme čaj a malou snídani, tak už s čelovkou vyráží do tmy. Holky Plzeňandy jsou také na cestě.

Vymyslel jsem fintu FŇ. Do osmi stejně není nic vidět, tak to vezmeme podle hlavní silnice do Viga. Bude to kratší a bezpečnější. Nechci si někde v kopečkách zlámat nohu.

Jak Zuzka slyší, že to bude z kopce, je hned pro. Po hodince vidíme první otevřený bar a jdeme na startovací espreso. Když jsme v nejlepším, otevřou se dveře a vchází José. Nevěřícně na nás kouká, povídá, jak mu daly kopečky potmě zabrat a ptá se: „To jste už přišli? A pěšky?“ Jasně že jo. Neodvážil jsem se ho požádat o fotku, jak vypadal naštvaně. Asi jako já, když jsme odhalil způsob putování té 90 leté Belgičanky ve Francii. Chudák, mám tušení že se ještě párkrát uvidíme.

Vigo policejní

Procházíme předměstími Viga jako nůž máslem. Až je mi to podezřelé. Pociťuji narůstající tlak v útrobách, ale okolí je příliš civilizované na nenápadné odložení kabelu. Zachraňuje mě až benzínka s čisťounkými a voňavými záchody.

Je obklopena loděnicemi, takže kdybych si chtěl vzít jako suvenýr kotvu nebo článek lodního řetězu, mám příležitost.

Kolem desáté si dáme další malou svačinku a křivolakými uličkami míříme ke katedrále Sagrada Familia. Ale co to? Všude spousta policistů ve slavnostních uniformách. Budou mít mši a slavnostní požehnání. Razítko vystrčili ke stolku v zádveří a hlídají ho dva pistolníci. Fotit ani náhodou. Pod kostelem míjíme dalších deset aut se zadrátovanými okny a kolem postávají borci v černých kuklách a neprůstřelných vestách, v ruce krátké samopaly.

O kus dál na nábřeží zrovna vykládají z kamionů policejní koně. Jestli v kostele měli všichni dekorovaná jen prsa, tak uniformy jízdních policistů ve Španělsku jsou prostě nádherné. Barevné bandalíry, koně se zapletenými hřívami, řadí se ukázněně jeden vedle druhého. Kolem pobíhají méně nápadní štolbové a upravují a dolešťují. Tohle bude velké.

Chvilku očumujeme, fotit se taky nesmí a tak jdeme dál. Pomalu míjíme vlakové nádraží a nenápadně stoupáme.

Igrexa de San Francisco Xavier ve Vigu

Zuzku posílám napřed, je to pořád rovně, a sám si jdu užít kostelní chvilku. Krásný moderní kostel, kde to mají vtipně zařízeno s razítkem pro poutníky. U vedlejšího vchodu cedulka -razítko je v baru přes ulici. I s obrázkem dotyčného baru, aby lidi nebloudili. A taky jo – na barpultu krásné razítko s loďkou a lasturou.

Když doháním Zuzku, tak jdu dost dlouho za vysokým černochem s dredama vyčesanými snad metr nad hlavu. Neuvěřitelná palma. Každou chvíli si plácnul s nějakým kámošem. Pak se asi blížil k zaměstnavateli, tak si je svinul do vysokého černého kulicha. Rozhodně se nestal méně nápadným.

Pomalu se odpoutáváme od moře a pod neuvěřitelnými zakroucenými estakádami dálnice vystupujeme na svatojakubskou stezku. Chtěl bych vidět, jak to vypadá když tady někomu selžou brzdy. Připadá mi, že asfalt je skoro kolmo a stoupáme spíš na lanovku než na mašinku. Tedy já dělám mašinku a Zuzka vagónek.

Ofiko camino jde hezky po vrstevnici podél kopce až do Redondely – nějakých 6 kilometrů. Hezky pohodlné, ve stínu stromů. Občas se otvírá výhled na mořský záliv. U patníku s výhledem se fotí dvě holky z Peru, tak si navzájem posloužíme. Začínají putovat právě tady ve Vigu, už je to do Santiaga necelých 100 kiláčků.

Cestou si pochutnáváme na vařených kaštanech, které včera Zuzka udělala po francouzském způsobu. Než je doloupeme, jsme skoro v Redondele.

Cestou přibývají různé poutnické atrakce -ministánečky s přívěsky a speciálními pečetěmi do kredenciálů, muzikanti, malbičky na skalách, přání dobré cesty. Stačí se zastavit u každého a do Redondely dojdete o pár desítek EUR lehčí a z batohem o pár kilo těžším.

Redondela

Nakonec se postaví, zeptá se jestli všichni ostatní rozumí španělsky, vysvětlí pravidla a oznámí, že má místo už jen pro devět lidí. Byli jsme dvanáctí.

Bleskově obvolávám albergy, které mi to včera nebraly a chytám se hned v tom prvním kousek odtud.

Albergue A Conserveira

Zvenčí nenápadný, uvnitř velikánský. Vítá nás usměvavá recepční a dostáváme párový dvoják hned u dveří. Je se skříňkami a nechá se zatáhnout závěsem, takže dvojice má iluzi soukromí. Po dlouhém stání na sluníčku před Albergue de Peregrinos Casa da Torre mám nohy v jednom ohni. Takže šup pod studenou sprchu, kristusky a jdeme do města na pořádný gáblík.

Don Vinarius

Tak tuhle hospodu v Redondele nevynechejte. Vynikající jídlo, rychlá obsluha a pilgrim menu za 12 EUR, který nesníte, kolik toho je. Pod slunečníky to žilo, kolem chodili poutníci co právě dorazili do města. Pozorovat je přes skleničku chlazeného nealko piva bylo rozhodně uspokojivé. Gaspacho byla neskutečně lahodná, místní těstoviny s mořskými plody famózní a Zuzka se jen olizovala nad svojí grilovanou flákotou s hranolky. Nakonec dezertík politý karamelem a dvě espresa. Roztáhnou oběd na dvě hodiny žádný problém.

Igrexa de Santiago de Vilavella

Pomalu se překulíme přes park ke klášteru a kostelu Igrexa de Santiago de Vilavella. Zvenčí holý kámen, uvnitř nádherná gotická sklípková klenba a dřevěný oltář. Jak je kostel utopený v zemi, je ve vzduchu cítit vlhkost, se kterou bojují dva hlučnější odvlhčovače. Zuzce to nedělá úplně dobře, tak se jdeme cournout do města. Tolik albergů na jednoho obyvatele nemají ani v Santiagu.

V Redondele se sbíhá vnitrozemské Camino Portugual, jeho pobřežní varianta a spousta lidí zde začíná svoji pouť, takže šrumec.

Couráme se starým městem a čekáme, až po siestě otevřou krámy. Nakonec nakupujeme v bio eko obchůdku zeleninu a všechno co potřebujeme včetně nového mýdla. Stavíme se ještě u druhého Sv. Jakuba na kopečku, který se Zuzce vyloženě zapsal do srdíčka. Také krásná gotika, nádherně oblečené sochy na oltářích a vůně čerstvých květin. A božský klid.

Kolem podivných moderních soch se vracíme zpět do albergue A Conserveira.

A Tenda da Loura

Hned vedle už otevřel krám s místními specialitami, tak pořizuji pořádnou čokoládu, kdyby bylo potřeba povzbuzení. Vstupuji tam společně s dalším zákazníkem, který vybírá maso k večeři. Fousatý prodavač si upřesňuje, že nejsme spolu, takže seberu veškerou svoji španělštinu a odpovídám: No.

Jakmile pán vidí snahu, zapojuje se do diskuse a vysvětluje, že je mnohem lepší se učit kastilštinu než španělštinu, protože je mnohem rozšířenější. A následují obvyklé otázky odkud jsme a co dělám, takže statečně udržuji naučený konverzační ping pong. Občas mi nějaké slovíčko spadne pod pult, ale pán pomáhá a dobře se bavíme oba. Nakonec přidává malý dáreček na cestu a Bueno camino.

Při večeři vidíme z kuchyňky Josého. Právě dorazil a vůbec se nechce bavit, i když ho zveme na prima lečo.

Ušli jsme asi 24 kiláků a už můžeme jít dál po klasických etapách podle plánu.