Camino Portugués: Z Porta do Labruge – kachličky, katedrály. Co vidět v Portu

Nejčastěji začíná Camino Portugués v Portu – městě, kde místo zpěvu ptáků budí poutníky drnčení zipů a šustění igeliťáků. Mezi katedrálami obloženými azulejos, Věží kleriků a úzkými uličkami z žuly člověk pochopí, že Porto stojí za každý krok. Po výhledech z Torre dos Clérigos, kávě s výhledem na řeku Douro a prvních kilometrech poutní cesty pokračujeme dál po caminu z Porta do Labruge – s úsměvem, batohem a chutí na sardinky.

Ráno člověka v albergue většinou nebudí zpěv ptáků, ale drnčení zipů a šustění igeliťáků, do kterých má určitý druh poutníků zabalené veškeré propriety. Další hlasité tělesné projevy obvyklé po ránu si většina odnáší do jiných místností. I tak jsme od 6 vzhůru a balíme na první skutečně putovní den.

Osádka albergue připravila všem snídaní -tousty, vajíčka na tvrdo, ovoce a čajík. Trochu hladové, ale Porto se svými kavárničkami nám leží u nohou a tak vzhůru do tmavého rána.

2 den pouti 25.9.2025 Porto – Labruge

Co vidět v Portu?

Vzhledem k omezenému času spoléháme na značkaře camina. Žluté lastury v modrém poli nás vedou tichými ulicemi až k tržnici, které na střeše roste olivový hájek. A hned za ní vysokánská zvonice.

Věž kleriků – Igreja e Torre dos Clérigos

patří k přilehlému kostelu a Domu bratrstva duchovních. Oboje stojí za prohlídku.

Zvenku krásná kamenická práce, velkolepé baroko. Z Čech jsme zvyklí na podobné parády z pískovce, ale tady tesají všechno z tvrdé žuly.

I jemňoučkaté detaily! Ostění oken, dveří, zahradní zdi, všechno žulové, krásně pojednané. Ostatně na žule stojí celé Porto. Občas leze rovnou ze zdi, jinde přímo v rostlé skále vytesali velkolepou kašnu.

Zbytek fasád kryjí kachlíčky se všemi vzory, které jen člověka napadnou. Slaný vlhký vzduch od moře asi moderní kreativitě architektů moc nepřeje, protože se nové fasády bez výše zmíněných prvků loupou a vůbec vypadají hrozně.

Po chodníčkách ulic se ani nedá jít ve dvou vedle sebe jak jsou úzké. Jak jede auto, skáčeme ke zdi. Na starém městě navíc kopírují bývalé kopce, takže nejdřív padák dolů a pak zase škrábání se nahoru.

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie –  Igreja de Nossa Senhora da Assunção neboli Sé Catedral

Už večer jsme chodili kolem kostela Nossa Senhora da Lapa s krásným interiérem a varhanami. Ale výzdoba katedrály tradičními azujelos bere dech. Obrazy malované modrou barvou na bílých kachlíčkách o rozměru tak 12 na 12 cm jsou vyskládané do monumentálních rozměrů. Jak to dělali, když jim nějaká při vypalování praskla? Jak vůbec takové puzle 4x 20 metrů na zeď vyskládali? A jak to, že jim na ní ještě po těch staletích drží? A uvnitř zrovna tak.

Pak mi dochází, že už když jsme šli kolem kostela Igreja do Carmo, měl vlastně skoro celou fasádu pokrytou azujelos, jen byly překryty nějakou poloprůsvitnou látkou.

Do komplexu katedrály vcházíme přes rajský dvůr obklopený krásnými arkádami. Vycházející sluníčko rozsvěcuje žulové detaily špičky a věžičky. V obloucích už pózují první influenceři všech zemí. Zajímalo by mě, jestli vůbec vědí kde jsou a co to dělají.

Samotná katedrála působí menší a poněkud stísněná. Navíc tu nějaká paní vysává a smrad s jemným prachem vířený vysavačem nás vyhání ven. Nejsem cíťa, ale tohle by měli zakázat. Už chápu, proč si někteří naši zákazníci pořizují jednu Hylu do kostela. Ta ženská snad před tím vysála celé myší hnízdo nebo co, katedrálu v mžiku vylidnila.

Vyjdeme ještě na jednu z věží, neb je to v ceně a kocháme se výhledem na celé Porto. Hlavně na mosty přes řeku Douro

Boj o razítko do kredenciálu

Před katedrálou typický camino patník s kilometrovníkem, na něm polštářek s razítkem. Tak se hrnu, že si ho orazím, ale v tom se objeví malý vzteklý plešatý mužík a co si to jako dovoluji? Zřejmě jsme mu šlápl na kuří oko, když jsme ho v davu turistů, se kterými se fotil, přehlédl. Důležitě vysvětluje, že takhle by to nešlo. Pravdu má v tom, že nemáme v kredenciálu vyplněné nacionálie ani místo startu. Takže se Zuzkou vyplňujeme a po důkladné kontrole máme první štempl.

Jak odcházíme, začíná spílat další oběti. Jako náplň práce dost srandovní.

Scházíme příkrými úzkými uličkamy dolů k řece Douro. Najednou se ozývá děsivé hvízdání brzd, že mám skoro hnědý poplach. Skupina starších pardálů v profi cyklodresech se na kolech řítí dolů po mokrém dláždění, panděra se jim třesou, oči vypleštěné a brzdí co to jde. Zachránil nás obchůdek se suvenýry, kam jsme střemhlav skočili.

Výběr hlavně z keramických drobností a dlaždiček. Tohle nakoupit, tak cestou do Santiaga padneme pod nákladem.

Ponte Luiz I

Ikonický dvoupatrový most jsme obdivovali už z náměstí od katedrály. Ale jeho pravá krása vynikne až při pohledu odspoda, z nábřeží. Stavěl ho bývalý spolupracovník autora Eifelovy věže a má šmrnc. Mám prostě slabost pro věci, které slouží víc jak 100 let svému účelu. Tenhle most odolává slanému vzduchu a bouřím skoro 150 let.

Pomalu se od něj vzdalujeme směrem k moři. Jakmile se vymotáme z pobřežních kavárniček, přibývá dopravy. Naštěstí mají chodníky už normální šířku. Každou chvíli nás míjí historická dřevěná tramvaj nacpaná turisty. Je teplo a jedinou klimatizací jsou otevřená okna. Všichni uvnitř míří mobily na kdeco včetně nás a přelévají se ze strany na stranu jak v Troškových filmech.

První portugalské espreso

Podcházíme ještě dálniční most a těsně před ústí Douro do moře dáváme první espreso s kokosovým dortíkem. Fantastická chuť a Zuzka se poprvé setkává s rozhodovací paralýzou. Co si dát, když je všechno tak dobré a levné! Už začíná chápat, proč jsem po návratu z první cesty marně běhal po Poděbradech a sháněl dobré kafe.

Kavárnička schovaná pod platany, před ní křižovatka se semafory a kolejemi tramvají je jak živé divadlo. Portugalci mají stejný temperament jako Španělé. Když frajer s Porsche vjetím na červenou zablokuje tramvaj, dostává čočku ze všech stran. Neváhá za ním vystartovat svalovec z auta, které zastavilo včas a teď mu za hlasitého cinkání tramvaje a troubení všech ostatních hlasitě vysvětluje, co udělal špatně. Vysvětlení doprovází patřičnými gesty a boucháním do střechy milionového auta. Pak blikne zelená, poršák vystřelí z křižovatky a všechno zase plyne normálně.

Natálka

Putujeme dál parčíky a pod palmami podle moře. Na jedné křižovatce docházíme slečnu, kterou jsme zahlédli už v kavárně. Něco mi přijde povědomé, tak zkouším češtinu a ono jo! Natálka je od Plzně, roky žila v Portugalsku a dělá si takový vzpomínkový retreat.

Jde rychleji než my, tak nám doporučí oblíbenou rybárnu před námi a odfrčí se vykoupat. Po levé ruce se táhnou lákavé písčité pláže, ale Atlantik na můj vkus moc šplouchá. Nechci riskovat nějaký průšvih hned na začátku. Zuzka lehce zklamaně souhlasí. Rozumím jí, to je ta obsedantní posedlost vnitrozemců slanou vodou. Ale ještě bude šance.

Procházíme kolem staré pevnosti a u informačního centra zahýbáme doprava do čtvrti s místními hospůdkami. Tady někde má být ta levná a dobrá rybárna s Menu de día za 7 EUR, jak si pamatuje Zuzka od Natálky.

Jenže, jsou jich tady stovky. Některé hospodské zahrádky mají zástěnu a venkovní gril, takže zápach grilovaných mořských potvor se táhne ulicí, ale hosty konkrétní restaurace neobtěžuje.

Menu de día

Tohle manu platí v určitou hodinu. Většinou od 2 do 5 odpoledne a za pevnou cenu kolem 12 EUR si můžete dát tříchodový oběd. Něco jako Pilgrim menu pro poutníky, ale tohle je hlavně pro místní. Nebývá nikde inzerováno, najdete ho maximálně křídou na tabuli před hospodou, kde ho po uplynutí doby smáznou. Běžné ceny jsou tak dvojnásobné.

Dáváme si vynikající polévku a ještě jednou sardinky, tentokrát v jiné úpravě. Při závěrečném espresu se přihrne Natálka a jde hned do chobotnice. Holky se ještě domlouvají na dnešním albergue. Našel jsem ho v aplikaci map gronze.com, protože mapy.com tuhle variantu camina portuguese neznají, sejdeme se tam.

Projdeme uličkami městečka Matosinhos až k mostu.

Ponte móvel

Vracíme se kolem majáku zpátky k pobřeží a poprvé testujeme místní specialitu – dřevěné lávky na pískových dunách. Úžasně ulehčují chůzi. Jediné mínus je nějaká chemička a čistička odpadních vod, která z líbezného mořského vzduchu dělá žumpózní dech. Naštěstí ji poměrně rychle mineme

Lavra

Tady jsme doufal v další kafíčko, ale trefujeme špatnou dobu. Malým rozptýlením jsou dva chlapíci s vapkou na střeše. Jeden sedí za komínem a přidržuje hadice a jistící lano pro vysokého černocha, co myje střechu a okapy. Hochy rozptýlila běžkyně jen ve sportovní podprsence a trenkách, co nás se sluchátky na uších míjela. Černoch vapku odstříkl do vzduchu a pak jí vyhnal tolik zelenočerného humusu z okapu, že chlustnul ze svodu daleko do ulice.

Někde napravo od nás je letiště v Porto, vidíme pořád přistávat a startovat letadla. Jestli jsou všechna plná poutníků tak jako to naše, tak nebude na caminu k hnutí!

Albergue São Tiago de Labruge

Zuzka už dost tahá nohy, ale ještě statečně stoupá kilometrovým kopečkem do albergue. Paráda, mají ještě místo. Z pokoje číslo tři se vyklubala v podstatě podesta schodiště, ale máme postele. Hned vedle kuchyňka, sprchy apod. Hned ji tam zaháním , pak namazat unavené nožky a mezitím zaběhnu pro picu, kterou jsme objednal cestou.

Miniaturní picerka, fakt jak garsonka a paní mě vítá úsměvem. Tak bude to velká nebo malá? Jasně že velká, předchozí objednávka byl omyl. Za pár minutek už ji tahá z pece a půl kiláku zpátky. Cestou ještě dodávám odvahu utahané Japonce, co hledá albergue – už jen pár metrů a doleva!

Sedíme v kuchyňce, futrujeme se, nějaký Maďar nabízí dobré červené, vedle zase párek starších Američanů s dcerou vaří něco jako těstoviny ze special balení made in USA.

Po chvíli dorazí i Natálka, zbývá na ni jen regálek v trojáku, taky dobrý. Uděláme před spaním ještě lekci v duolingu, ať se příšera nešklebí a nožky nahoru.

Náročný den. Ušli jsme asi 28 km.