Camino Portugués v dešti: z Pontevedra do Caldas de Reis mezi mosty a vinohrady

Déšť, žertíky a vůně Galicie. První den, který nám celý proprší, ale jít se musí. Odcházíme z města Pontevedra do Caldas de Reis do mokra, ale čeká nás horká tortilla a setkání, která by člověk v běžném životě minul. Camino Portugués, jak ho cítí srdce poutníka.

11 den pouti 4.10.2025 Pontevedra – Caldas de Reis

Bílé šuplíky s lidmi uvnitř ráno působí strašidelněji než večer. Jakoby se v albergue ozývalo chrápání z velkých mrazáků. Krademe se ven, abychom nikoho nevzbudili. V kuchyňce se potkáváme s borcem, který zjevně zná vstupní kód a jde se jen osprchovat. Protože hledám hrníčky, otevřu omylem myčku a fůůůj. Buď slouží jen jako skříňka na špinavé nádobí, nebo ji nikdo neumí zapnout. Poletují v ní mouchy jako včera kolem toho bezdomovce.

Kolem sedmé vycházíme. Na ulicích jsou živí jen poutníci. Navíc začíná drobně pršet. Když si fotíme děti ve fontáně, už je to na pláštěnky.

Jak přecházíme most Ponte de Burgo, rozpíjí se jeho osvětlení do fantastických obrazců. Tenhle most z římských dob dal městu Pontevedra jméno a donedávna sloužil i automobilové dopravě. Poprvé ho kronikáři zmiňovali ve 12 století už jako Ponte viejo – starý, historický most. Takže slouží víc jak tisíc let! Teď je vyhrazen jen pěším a cyklistům. Led světýlka v jeho vozovce svítí jako barevné noční nebe, jdeme opravdu po campus stellae -hvězdné dráze.

Iglesia de Santa María de Alba

Před kaplí trpělivě čeká na své ovečky páter Jose Lopez Souto. K jeho soše na lavičce může přisednout a odpočinout si každý poutník. Stará se o ni místní spolek přátel camina portuguese, jak informuje bronzová cedulka.

Stejně jako o nedaleký nápis Yo soy camino laverdad y la vida – Já jsem cesta, pravda a život. Člověk nemusí být věřící a stejně mu to leze pod kůži.

I když teď nám leze pod kůži spíš mokrota. Neprší moc, ale na to, aby se všude objevily potůčky to stačí. Všechno je najednou zelené. I bandy cyklistů, kteří nás míjejí ve vysokém tempu. Naštěstí většina zvoní, takže stíháme uskakovat. Pod zadky jim zuřivě blikají červená nebo zelená světélka. Kupodivu nejsou ani moc zabahnění, přestože kola nemají blatníky.

Cesta jde téměř po rovině a po pár hodinách docházíme do San Amaro

A Pousada do Peregrino

Už je jasné, proč na cestě skoro nikdo není – všichni jsou v hospodě! Tady se opravdu páří. Z pláštěnek, mokrých bund a těl nešťastníků, co nemají jedno ani druhé. Obsluha kmitá, objednávám klasiku tortillu de potátas a espreso. Mají ji ještě horkou a úplně čerstvou, bašta bašta bašta.

Zuzka šla hned řešit vnitřní napětí, jenže do špatných dveří, takže způsobila menší kalamitu. Před pánskými záchodky, kde se zamkla, najednou stepovala mužská půlka návštěvníků. Jeden netrpělivec využil vteřinu, kdy se uvolnila dámská toaleta. Vlítnul tam, jenže pořádně nezavřel a když se tam nabourala jedna urostlá poutnice, nevěřila svým očím. Snad třikrát vyšla ven, podívala se na dveře, zase dovnitř, ven, dovnitř. Tak jí říkám, že pán se zřejmě cítí být ženou. Začala se tak smát, že málem udělala loužičku. Naštěstí fousáč rychle vypadl s kalhotama na půl žerdi, takže se smála druhá půlka hospody. Ta co na záchod momentálně nemusela.

Do toho se vynořila z pánských záchodků spokojená Zuzka, velmi hrdá na své dílo. Nejdřív si prý mýdlem umyla umývadlo i záchod, aby pěkně voněl. Pak seřídila rozprašovač vůně, aby z něj nekuckala a mohla v klidu zasednout. Voňavé ruce si pochvalovala ještě po hodině a o katastrofě, která hrozila pánům přede dveřmi neměla tušení. Sladká nevědomost.

Dnešní cestu nám zpestřuje víno nad cestou. Skoro u každého vinohradu je vyvedeno pár keřů na konstrukci nad cestu. Přes léto asi dávají příjemný stín, teď občas hrozen. Báječně tmavé, skoro cukrově sladké kuličky s ovocnou příchutí, jo to se to šlape.

Zuzka si v parku konečně vybrala vzor správného sedátka na doma – s drbačkou na záda!

Kočka v A Costa

Prototyp španělských koček -vyřizovala si svoje věci a ignorovala vše kolem. U camino patníku si čistila zuby o trávu, občas se nechala pohladit, ale to bylo podmínečné.

Pes, kterého kolem vedl pán na procházku, automaticky přešel na druhou stranu, jak ji viděl. A to po něm jen jednou mrkla!

Už bylo skoro poledne, když nás zlákala cedule na albergue Vintecatro.

Vintecatro

Menú de día za 9 EUR! Caldas de Reis je skoro za rohem, ale když je to tak výhodné, no nekupte to, že.

Trošku podezřelý byl prázdný lokál a ulepené stoly. No když už jsme sundali pláštěnky, dáme tomu šanci. Jak se ukázalo, tak za 9 EUR byla jen polévka nebo salát a něco k pití. Oproti obvyklým třem chodům malý švindel. Červené Zuzka ohodnotila jako zadarmo drahé, salát sice slupla, ale jehněčí ve Viana do Castelo to nebylo. O polévce se dalo říct jen že byla teplá. Mezitím se hospoda zaplnila. U vedlejšího stolu si chlapec nerozvážně položil mobil na stůl a pak ho nemohl odlepit. Čistota tady prostě nebyla priorita. Pěkně jim tu jen rostou kytky ze starých bot.

Caldas de Reis

Objednaný albergue A QUEIMADA Exclusivo Peregrinos je hned na kraji. Bukinkování funguje. Nedá se přehlédnout a je fakt vymazlený. Spaní sice na dřevěných dvojácích, ale je tu všechno včetně sušárny. Zabírá celé přízemí velkého bytového domu. Tolik dekorací se hned tak nevidí. Je tu místo tak pro 100 lidí.

Necháváme si tu baťohy a jdeme courat po městě. Je opravdu znát, jak Zuzce za 10 dní chození stoupla fyzička. Těch 20 km od rána máme za krásné 4 hodinky čistého času, když odečtu nezbytné zastávky.

Míjíme nízké domky s fasádami ze hřebenatek. Tady je snad konzumují po metrácích podle toho, kolik jich mají nalepených na baráčcích.

Přes most se dostáváme k místním lázním. U nich ze lvích tlam vytékají dva prameny o různé teplotě. Kdyby nepršelo, daly ba se krásně koupat nohy.

V říčce samotné jsou nad jezem dvě branky jako na vodní pólo. Zuzka pravila, že tady pod sebou asi často utopí koně.

Jak to všude kolem žbluňká, hlásí se příroda. Zapadneme do baru, kde nás vítá fantastický poutník ve špičatém klobouku. Ale začíná siesta a servírka nás nekompromisně vyhazuje na déšť. Ale díky tomu dojdeme až do baru La Catedral del Sabor.

Cafe Pizza Bar La Catedral del Sabor

Volný překlad je Katedrála chuti. Šéf je místní, jeho paní z Dubaje sotva dosáhne přes bříško na kávovar. Čekají své první a fakt jsou správná dvojka. Nabídnou nám kuře s rýží a když se trochu zaksichtím, že jsme ho měli včera, spustí tirádu na to svoje.

Že jen tady se vaří to pravé kastilské arroz con pollo a na důkaz svých slov skočí do kuchyně a postaví na bar velký kotel naplněný velmi lákavým obsahem. Mezi hráškem a rýží plavou žluťoučké kousky kuřete, barevně doplněné mrkví a další zeleninou. Voní to úžasně.

Tak hrnec popadnu poděkuju a jako že jdeme. Pán ztuhne a pak se začne ukrutně chechtat. Plácne nás po ramenou jako že dobrý a každý dostaneme obrovskou porci.

Chutnalo to stejně dobře jako to vypadalo. Zuzka se ládovala, až se jí dělali boule za ušima a úplně zapomněla nechat poslední sousto, jak je jejím zvykem. Místní červené byla úplně jiná liga a espreso na závěr- famózní. Mladá paní nás hned požádala o recenzi na goole. Přidal jsem je i na mapy.cz pro další Čechy, kteří do Caldas de Reis zavítají. Ani se nám od nich nechtělo.

Mural na zdi katolické školy

Tak tohle dílo na zdi velké katolické školy nás ohromilo. Vyzývá k respektu pro ženy všech tvarů, barev a druhů myšlení. Silné, tenké, ezo i těhulky.

Stejně tak velký baner na balkoně policejní stanice, aby se ženy nebály oznámit domácí násilí

Iglesia de Santo Tomás Becket

Při zpáteční cestě do albergue se zastavujeme na chvilku v místním Iglesia de Santo Tomás Becket. Je to zvláštní patron pro španělský kostel. Před tím tam sloužil mladý kněz mši pro poutníky. I když nás jeho fámulus zval dál, pořád se při mši necítím že bych k věřícím patřil. Posedět si v klidu v prázdném kostele, procítit si vděk za všechno, popovídat si s Bohem nebo vesmírem, to dám. Ale přímou účast na bohoslužbě nepotřebuji.

Zuzka zatím venku fotí palmy obklopující kostel. Ještě v pekárničce nakoupíme čerstvý chleba na zítřek a jdeme zpátky do albergue.

Máme to dneska za 20 km.