Camino Portugese. Marinhas -Viana do Castelo. Zelinářka, kocour a ohňostroj chutí nad mostem Ponte Eiffel

Od vrzajících postelí přes mořské lávky až po ohňostroj nad mostem Ponte Eiffel – dnešní etapa na Caminu byla všechno, jen ne obyčejná. Kdo by čekal, že “Bom Camino” povede přes zelinářský stánek, cyklistický zátaras i dokonalé jehněčí ve Vianě? Cesta kolem Atlantiku prostě umí překvapit.

5 den pouti 28.9.2025 Marinhas – Viana do Castelo

Místní dvojáky mají asi povolené šrouby, protože noc byla plná vrzání. Naštěstí mi po půlnoci přestalo téct z nosu – druhá dávka neemu zabrala a já taky. Při ranním balení se na horní palandě ob tři dvojáky ukazuje dvojice, která se zřejmě vetřela po zavíračce. Takže už všichni víme, kdo si v noci vrznul.

Dáváme si lehkou snídani a Zuzka rozhoduje, že to vezmeme zase kolem moře. Oficiální trasa se drží spíš do kopečka a podle silnic.

Vzduch po nočním deštíku je krásně voňavý a jak je ještě tma, kříž na kostele svítí jasně zeleně. Opravdu, není to lékárna.

Mar a kouzelná zelinářka

Jdeme po chodníčkách až do Mar, kde za kostelem Sv. Bartoloměje lezeme do prvního otevřeného baru. Espreso a čerstvý croissant, toť palivo přímo raketové! V obchůdku o kus dál doplňujeme zásobu kapesníčků a přichází pravá bomba.

Na skále nějaký „umělec“ stavěl cihlový plot, ale tak, že jednotlivé řádky cihel kopírovaly terén! Vlnovka že oči přecházejí.

Vcházím kvůli fotce do otevřených vrat a na zahradě malinká paní právě otvírá zelinářský stánek. Chce vynést pytel brambor a hlávku zelí s cedulí k silnici jako poutač, tak jí hned pomáhám. Ve stánku má mrkve snad půl metru dlouhé 10 čísel v průměru. Velikost jako jsou u nás dlouhé bílé ředkve. Ve španělštině si potvrzuji, že jde opravdu o mrkve a paní hrdě vypráví, že je pěstuje s manželem. A co že si prý dám.

Tak Zuzka objedná jednu cibuli, pár paprik, rajčata a okurku, paní vše nasype do pytlíku a cpe mi to jako dárek pro poutníky! Děkujeme ve všech řečech na které si vzpomeneme, paní se směje od ucha k uchu a Bom Camino!

Ještě kousek podle silnice a zahýbáme doleva uzounkými uličkami k moři. Co domeček, to extra kytka. Poprvé vidím balónkovec neboli biskupské koule (Gomphocarpus physocarpus). Výstižné pojmenování, ale jestli takhle fakt vypadají, tak biskupům nezávidím.

Mapy.cz nás napíchly na nějakou místní dálkovou turistickou trasu. Je značená skoro stejně jako ve Francii, jen místo bílé mají žlutý proužek.

Cesta nám rychle ubývá. Tady se pase pěkný býk, o kus dál zase leze snad 15 cm dlouhý černý slimák. Míjíme spousty políček zašitých v lese -samá zelenina. Jdu se podívat na kulaté cihlová studny – tak 5 metrů hloubka, průměr kolem 3 metrů a bez kramlí, aby se dalo vylézt ven, kdyby tam někdo žbluňkul.

Pak tu má někdo mobilhome a snad kamión složených překážek a ramp na cyklokros. Podle pěšinek se tady po lese asi jezdí závody.

Most přes Rio Neiva

Před ním se cesta rozšiřuje a přibývá označení cyklostezky. A taky že už nás míjejí pánové v profi dresech. Samotný most má nádhernou křivku. Spodní oblouk obložený černými lesklými kousky dlaždic -pan Gaudí by měl radost.

Vychutnáváme si scenérii, když v tom něco šramotí v roští za mostem. Že by divá zvěř? Ale ta by tak nenadávala. A už vidíme bojujícího cyklistu. Vítr v noci rozlomil strom, velká větev spadla na most a uzavřela cestu. Hošík chtěl projet středem, teď sedí na zemi obalený listím a nadává jako špaček.

Pomáháme mu větev odstrčit za zábradlí, Zuzka pilně dokumentuje. Nakonec vítězný placák a jedem dál!

Cyklostezka je opravdu luxusní, střídavě dřevěné lávky nebo dobře uválcovaný štěrk. Kdyby pořád nejezdili cyklisti, tak by se nám šlo moc hezky. Nalevo pod námi hučí moře, napravo vyhlídka na malá městečka pod malými kopečky, počasí tak akorát, den jak malovaný

Kocour v Mandertro

Povaloval se u vyhlídkové restaurace. Velký, zrzavý, oči jak smaragdy, výraz zkus něco a nakrmím s tebou kraby. Nakonec neodolal českému čičičí, nechal se drbat, vystřelil ocásek do deštníčku a praštil s sebou na schody. Podrbat bříško už bylo přes čáru, seknul tlapkou ale bez drápků.

Ono vůbec je tu spousta koček, všechny naprosto v pohodě. Tak nějak lidi tolerují a rozhodně před nimi nezdrhají.

Od hospody vede užší cesta po vrcholech dun a po chvilce se ztrácí v písku. Seběhneme přímo na pláž. Tam kam vlny dosáhnou je tvrdší, takže zouvám boty a jdu naboso. Atlantik mi občas olízne kotníky. Do pěti čísel se voda ještě stihne ohřát a doběhne teplá. Nad 5 centimetrů už zastudí.

Vzduch je plný jemné vodní tříště a nádherně voní. Jak voda mele v písku malými oblázky , vytváří na pláži půvabné vzory. Lákám Zuzku tady k chůzi naboso, ale ta je unešená mušličkami, oblázky a pohyblivými obrázky, které vytvářejí.

Občas míjíme procházející se lidi, někteří chodí i se psy, ale mají je na vodítku. V dálce se pomalu vynořuje město Viana de Castelo,

Po nějaké chvíli se objeví velikánský kemp. Mají tu i zvláštní vstup do moře a běhají tu surfaři.

Takže musíme zahnout z pláže doprava a nějak trefit most přes Rio Lima. Měl by být tak 3 kilometry proti proudu. Kličkujeme předměstím, pak průmyslová zóna, kde vyrábějí pražce . Výrazný zápach karbolky a dehtu nám žene slzy do očí. Kdo si tu koupí dům s výhledem na moře, ten se tedy má.

Most Ponte Eiffel

Hádejte, kdo ho stavěl? Je dvoupatrový, dole železnice, nahoře silnice s uzoučkými chodníčky. Potkáváme tu hromadu dalších poutníků, kteří šli po oficiální trase. Policisté nás všechny ženou na levou stranu -na pravé se chystá večerní ohňostroj. Vyhýbat se protijdoucím je místy o spadnutí z mostu.

Zuzka už toho má pomalu dost, slyším za sebou její lyžování. Naštěstí je klášter, kde dneska spíme, hned kousek od mostu. A máme pro dnešek hotovo? Ani náhodou.

Viana do Castelo

První, čeho si všimne každý návštěvník, je bílá kupole chrámu Sv. Lucie nad městem. Svítila z kopců už když jsme šli po pláži od Mandertro. Součástí komplexu je i alberrgue pro poutníky stejného jména, ale závěrečný výšlap do 200 metrů nad mořem nás přiměl zůstat hezky dole u karmelitánek.

Ujala se nás přívětivá sestřička. Ve společné ložnici jsou klasické dřevěné postele a nádherné měkounké matrace. Ještě několikrát zdůraznila, že večerka je 22:00, pak se vypíná automat na vstupních dveřích a nikdo se nedostane dovnitř. Díky nevědomosti o nastávající velkorysé městské akci nechápeme smysl zdůrazňování, ale to se brzo změní.

Potkáváme se tu zase s bratry Slováky – Miro je z Nitry a jeho hodnocení místní situace není zrovna pozitivní. Kdybych chtěl nadávat na slovenské politiky, tak zůstanu doma a čtu si o zdivočelém uzenářovi. Takže shodíme botky samochodky, rychlá sprcha, nazout kristusky a jdeme do města.

Santa Luzia Sanctuary -chrám a areál kolem Sv. Lucie

Ke svaté Lucince chceme vyjet lanovkou -podobná se nedávno utrhla v Lisabonu. Cestou ke stanici lehce kufrujeme a v dlouhém podjezdu/podchodu železnice objevujeme nádherné muraly. I druhá strana, kterou se vracíme, je jako galerie. Jen je cítit, že zdi jsou pokryté ještě něčím mnohem tělesnějším než jen barvami.

Kolem kostela Sv. Františka se dostáváme ke frontě na dolní stanici lanovky. Jezdí se po 15 lidech v 15 minutových intervalech. Jsou tu na delší čekání zařízení – čisté záchodky, pohodlné lavička automat na kafe. Kabinky jezdí proti sobě – je zvláštní pocit vidět, jak se v prostředku vyhýbají.

Nahoře všude stojí davy lidí – nastává právě vrcholný okamžik závodu automobilů Rampa de Santa Luzia. Je to setkání milovníků aut a spalovacích motorů organizované místním motoklubem. Spíš než k závodění je to příležitost předvést svoje nablýskané krasavce a pořádně vyhnat pavouky z motorů. Všichni troubí a tůrují motory jako diví. Atmosféra odpovídá jižnímu temperamentu všech zúčastněných. Z vůně spalin by Gretu švihlo.

Nějak proklouzneme až do chrámu. Fresky nádherné, mladí ještě rozdovádění od aut natáčejí s hlasitým komentářem svoje videa, každý si hledá optimální úhel pro selfie. Fakt duc.hovno a ne spiritual.

Jdeme raději nahoru nad chrám na kafe. Tady je lidí méně a vyhlídka dolů na město a moře naprosto úchvatná.

Hledám ještě poutnické razítko, z baru mě směřují pod schody u chrámu, že je v suvenýrech. Ale vamos, muchacho, zavírají v 5 hodin. Nechám Zuzku kochat se a s vyplazeným jazykem sbíhám ke krámku. Je za deset pět a vidím odcházet paní směr lanovka. Ocelové zámky krámku zarachotí. Nicméně se ještě svítí, tak buším a žadoním, že jen prstíček prostrčím a razítečko otisknu – paní otvírá na řetízek a jestli spím v albergu u Sv. Lucie, že mi dají razítko tam. Tak nahodím psí oči a povídám, že bydlíme až dááleko dole ve městě a když přijdu bez něj, že mě žena nepustí do pokoje. To už nevydrží, chechtá se, otvírá a mám ho!

Opravdu krásné, stálo za ten boj.

Nahoře se ještě u kafíčka pokocháme výhledem na západ slunce a jdeme k lanovce -poslední jede dolů v 18 hodin. Máme to tak akorát. Cestou ještě směřujeme poutnici, co hledá albergue – zajdeme se tam s ní podívat. Moderní, pěkný, vyčíhala si až někdo půjde ven a vklouzla tam jako myška.

Ve městě už rozsvěcují lucerny. V lékárně ještě pořizujeme jelení lůj – ten první Zuzka jen očuchá a udělá takový obličej, že pan lékárník ruče zmizí pod pultem a dává jí vybrat ze speciální sady pro místní. Nakonec jsou oba spokojení- no za 6 EUR aby nebyl.

Adega do Padrinho

Couráme městečkem, obdivujeme nádherné domy a hledáme kde se najíst. U nábřeží v jedné hospůdce mají vystavené nádherné modrobílé malované talíře. Jdu si je vyfotit a šikovná hospodská nás hned usazuje, přestože mají skoro plno. Obsluhuje ještě s manželem a oba kmitají jak na drátkách. Přesto se na jídlo docela čeká. Ale jsou tu hlavně místní, takže musí vařit dobře. Necháváme si poradit.

Nejdřív pro mě nealko pivčo a pro Zuzku džbánek červeného. Voní úžasně, ani stopa po siřičitanech, jen plná hutná vůně, trošku do černého rybízu, jestli to mohu posoudit. K tomu miska nakládaných oliv a nakrájená čerstvá bageta.

Pak talířek rissois – takové smažené půlměsíčky naplněné různými druhy masa. Koukáme kolem sebe, debužírujeme si a dobře se bavíme. A už přichází hlavní chod – pro Zuzku jehněčí s opečenými brambůrky a speciálním zeleninovým salátem, pro mě chobotnice se zeleninou. Ještě jsme nezažil, aby si nějaké jídlo tak vychutnávala. Dokonce si přitáhla probíhajícího hostinského jen aby mu ukázala jak je to výborné.

Od této chvíle máme nový high level standart – jehněčí z Viany. Obávám se, že nepřekonatelný.

Pak ještě espreso a místní sladký zákusek Pastel de Belém, ňamka. Po dvou hodinách odcházíme -Zuzka dostala na cestu stopičku třešňového likéru a já účet. Jen hotově, prosím. Vychutnali jsme si každý centík. Když vzpomínáme na Viana do Castelo, vzpomínáme na Adega do Padrinho.

Pomalu se po nábřeží řeky Lima prodíráme davy lidí zpátky do albergue. Většina si přinesla vlastní zásoby jídla a pití, jede tu fakt dobrý mejdan. Řeka je plná osvětlených lodí všech velikostí. Na některých se hraje, jinak nějaká kapela je co 100 metrů. Všichni čekají na ohňostroj, který má začít chvíli před desátou.

Trochu mě v hlavě straší slova sestry na recepci, že v deset klapne závora a šlus, no máme to tak akorát. Auta jsou zaparkovaná úplně všude, po chodnících, dokonce i na prostředku kruháče. Policajti se snaží jen udržet průjezdnou uličku pro sanitky a najednou prda jak blázen. Ohňostroj začíná a je fakt velkolepý. Rakety střílejí po celé délce mostu a ten má skoro půl kilometru. Do toho bengálské ohně a laserová showe do dýmu z obou břehů.

Na zbytek už koukáme z okna albergu. Dnešek byl prostě neskutečný. Ušli jsme asi 22 kilometrů.