Camino Portugalsko. Póvoa de Varzim – Marinhas. Dřevěné chodníky, mořské řasy a kohout z Barcelosu

Na poutní cestě Camino Portugalsko objevujeme kouzlo dřevěných chodníků, sběr mořských řas i legendu o kohoutovi z Barcelosu. Příběhy plné vůní, chutí a lidí.

4 den pouti 27.9.2025 Povoa de Varzim – Marinhas

Dnes bude den ucpaného nosu. Už noc nestála za moc, místo frňáku je vodovod, klasický druhý rýmový den. Zuzka je naštěstí v poho, v kuchyňce hned po ránu dělá klasický hemenex s cibulkou a kousky churitos, voní to neuvěřitelně.

Slovák Miro , co se v kuchyňce balí aby nerušil v ložnici, jen lítostivě kouká. Sice jsme nabídli, ale jeho kolegové ho neúprosně honí, aby už vypadl, takže odešel dřív, než bylo dovaříno.

Městečka jsou na pobřeží natěsno, jedno splývá s druhým. První kafe dáváme v pekárně už Aver de Mar. Učíme se používat systém nejdřív zaplať a pak pij. Každý host si při příchodu automaticky utrhne z mašinky pořadové číslo a jde zaplatit. Zřejmě se jim tady u moře zákazníci ztráceli bez placení.

Espreso a čerstvý ořechový dortík jsou vynikající. Mezi hosty je překvapivě hodně běžců. Některé pak potkáváme na dřevěných chodnících.

Dřevěné chodníky

To je báječná věc. Nejen že pod nohou hezky pruží, ale hlavně chrání před únavou. Chůze po hlubokém písku strašně vyčerpává, jak se přesvědčujeme v místech, kde ho vítr nafoukal přes chodníky.

Musely stát majlant a jejich údržba taky, ale díky bohu a místní samosprávě za ně. Přes občasné potoky se klenou mostíky také dřevěné, z lepených vazníků. Připadáme si spíš jako na naučné stezce, občas míjíme i cedule s upozorněním, aby lidi nechodili po dunách, že tím chrání suchomilný život.

A aby bylo na co koukat, místní umělci poblíž umísťují své sochy. Nejvíc mě dostal nějaký generál – při pohledu ze zadu se ukázalo, že je z odpadních materiálů sesbíraných právě na plážích.

Aguacadoura

Větrný mlýn na zahrádce, to se jen tak nevidí. A tenhle by mohl ještě i fungovat. Má i ráhno na natočení proti větru, lopatky připravené na oplachtění, prostě všechno.

Přes zíďky vidím dvě zajímavé věže, tak posílám Zuzku napřed a jdu to omrknout. Starý kostelík byl zřejmě malý a špatně natočený, tak z něj nechali jen průčelí s nádhernými azujelos a zvonicí. Přes silnici postavili nový, moderní, s překrásnými obrazy malovanými na keramice- barevné azujelos

Na vnější stěně záchodků překrásné Zjevení Pany Marie pasáčkům. Udělám si svoje pravidelné poděkování a mažu za Zuzkou.

No, mažu. Na zahrádkách musím obdivovat nádherné kompozice ze suchomilných kytek – různé druhy aloí, netřesků a hromadu jich ani neznám. I když domácím po dvorku běhá jen hejno slepic, stejně tam mají vymazlené koutky, na které je radost pohledět. A to je to jen větší vesnice!

Sargassy

Na plážích místní sklízejí mořské červené řasy-sargassy. Nechávají je uschnout jako seno na louce. Občas míjím veliké balíky postahované do stohů. Jinde to spíš vypadá jako kompostárna. Kupodivu žádný zápach a na sáhnutí nádherná kyprá země.

Zřejmě je používají na políčkách se zeleninou a ve fóliovnících. Jsou jich tu celé hektary. Na první pohled roste zelenina z písku, ale řasový kompost asi dělá svoje, protože je pořádná.

Pak fotbalová hřiště, dlooooohý golfový rezort a už uvidím svoji hvězdičku.

Právě včas – v ďolíčku u cesty další mlýn s nabídkou pilgrim občerstvení! Na razítku mají „On the way we are never alone“ – Na cestě nejsme nikdy sami.

To sedí. Dáváme si presíčko venku pod loubím z vinné révy a odněkud se vynoří pruhovaná kočička. Ostatní poutníky obchází, k nám se hrne jako domů.

Nejdřív podrbat a pak z baťohu vytáhnu kousky churita ze včerejška. Moc ji chutná a jde to zapít ze staré petky pod vodovodem. Balancuje na dvou, pak i jen na jedné noze jako baletka.

Když si přijde pro nášup, tak si Zuzka kýchne a v ten moment je deset metrů daleko jedním skokem. Ani jsme si nevšimli pohybu nožiček nebo nějaké přípravy, prostě ji odnesl vítr z nosu.

O kus dál si fotím, skrz tepanou bránu obrovské hliněné nádoby dekorativně rozházené po nádherné zahradě. V tom se brána otevírá -a za mnou vrní naleštěný bavorák. Majitel mi vysvětluje, že to jsou olla-zavlažovací nádoby do olivových sadů. Stačí je zakopané na jaře naplnit vodou a máte vyřešené zavlažování na půl roku. Ještě nám popřeje Bueno Camino a mává na cestu. Neumím si dost dobře představit stejnou reakci některého českého majitele panství, když by přistihl vandráka jak si fotí jeho pozemek. Že by také Bueno Camino a pak běh před psy?

Apúlia

Do městečka vcházíme kolem obrovských kvetoucích durmanů. Visí na nich stovky „andělských trumpet“, růžové, žluté, bílé. Když na nich máme doma v květináči deset květů, tak se klepu po obou ramenou, jaký jsme zahradník. Tady jsou to pětimetrové stromy. Holt každá kytka chce to svoje.

K tomu foto koutek – rám s pozlacenými mušličkami, kterých bohužel už půlka chybí. Docházejí nás tam známí Američani a když jim vysvětlím, že to opravdu nikdo nehlídá a je na nich, kolik dají, tak jen zírají. Nechali tam snad 20 EUR.

Zuzka si vybrala přívěsek na žluté šňůrce a s hřebenatkou na baťohu, kterou jsem jí tam přidělal ráno už je úplná poutnice.

Fão

Tohle městečko na břehu řeky Cávado nás vítá opravdu velkolepě. Nejdřív krásně zchátralý starý dům a hned za ním kaple Capela do Bom Jesus. Krásná tichá, zvoucí k meditaci, s jemnou hudbou. Kdyby nebylo poledne a tlaku v útrobách, určitě bychom si ji vychutnávali déle.

Takhle si uděláme obrázek s andělskými křídly – sochou v parku a už vidíme první hospodu. Velikánská cedule Pilgrim menú, to je ono. Nabouchaná k prasknutí, protože zrovna začíná pršet.

A co může být lepšího než dlabat tříchodové menu- polévku, velký biftek s hranolky a kafe za 12 EUR a koukat, jak venku leje!

Po hodince se zvedáme, prší už jen malinko, stejně ale natahujeme pláštěnky.

Městečko je zjevně na poutníky zařízené, každý druhý krám má nabídku s pilgrim něco včetně zelenin a drogerií. Fotíme si ještě miniaturní Chapel of Our Lady of Fatima -šířka řadový obyčejný dům, ale fasáda z nádherně pojatých modrobílých azujelos.

Jak je kaple malá, tak to na nějaké posezení není, protože tam pořád někdo chodí pro razítko nebo jen na čumendu.

Tak přes most a poslední dnešní kilometry do albergue v Marinhas.

Kohout z Barcelosu

Cestu nám zpestřuje drůbež. Nejdřív racek, který prostě nevěřil, že máme tu drzost si ho fotit a odletěl, až když měl mobil půl metru od hlavy. A hlavně kohouti. U benzinky, hospod, dokonce růžový u dámského prádla.

Podle pověsti jde o kohouta zázračného, který měl zachránit poutníka tím, že po jeho falešném obvinění zakokrhal ještě na pekáči.

Pověst pochází z nedalekého Barcelosu a postupně se rozšířila do celého Portugalska. Kohout je vždycky pestře zbarvený a představuje symbol víry, spravedlnosti a štěstí. Dnes je to jeden z nejznámějších portugalských suvenýrů, ale když už mluvíme o kohoutovi na víně ………….

Městečko Esponsede projedeme po hlavní až do Marinhas, protože pořád prší a nevidím smysl držet se klikatícího značení, když stejně nic nevidíme.

Albergue de São Miguel Marinhas

Přicházíme až kolem půl čtvrté, ale pořád ještě jsou nějaké postele volné, takže paráda. Nocleh za 14 EUR. Potkáváme se tu se známou Slovenkou a Zuzka se s ní hned vrhá na praní. Mají tu velké pračky a sušičky, takže se vždy několik lidí domluví a perou najednou. Přidal se k nim ještě José z Baskicka. Mluvíme anglicky všichni stejně, takže třídění suchého prádla a hledání ztracených ponožek je sranda.

O lichožroutech nic neslyšel, takže jen sáhnu do útrob zákeřné sušičky a hledané fusekle jsou na světě!

Dáváme si společnou večeři. Zuzka ještě posedí u červeného s někým z Chile nebo odkud – na mě dolehla únava a jdu si lehnout.

Ušli jsme 24 km.