Camino Francie. Ztratil jsem se, potkal kocoura a snědl nejlepší paellu svého života

Jak se ztratíte na perfektně značeném Caminu ve Francii? Jednoduše. A hned máte zaděláno na dobrodružný den na svatojakubské cestě – zabloudění u Saint-Côme-d’Olt, paella v Espalionu a kouzlo zmizení celého městečka Estaingu.

Pokud vám poslední město připomíná bývalého prezidenta Francie Valéry Giscard d’Estaing, který pomáhal dávat dohromady EU, tušíte správně.

59 den pouti 11.10.2024  Saint-Côme-d’Olt – Fonteilles

Rozloučení s Gaetanem a kaštanová marmeláda na cestu

Ráno se rozloučím s Gauetanem a děláme si dokonce společnou fotku před Gíté. Nepoznávám se.

Gaetán mi na památku dává malou lahvičku báječné kaštanové marmelády, co jsme spolu včera vařili. Umiňuji si, že ji prostě Zuzka musí ochutnat a taky se to povede. Jde se mnou až do Compostely.

Stavuji se ještě v pekařství pro čerstvý chleba na cestu a vycházím přes most z městečka. Modrá obloha se trošku dere zpod duchny mraků, vzduch ostrý a čerstvě vypraný včerejším deštíkem, šlape se mi báječně a rovnou do kopce.

Nahoře už se dostávám těsně pod mraky a z jejich cárů vykoukne kamenná tvrz s kostelíkem. Privátním. Říkám si sakra, co to je?

Mapy.cz mi píší do cíle 54 kilometrů, sakra sakra, kde to jsem? Úspěšně jsem zakufroval hned po ránu! Jak jsem pořád ještě byl v myšlenkách v gíté u Gaethana a ostatních dobrých lidí, které jsem potkal cestou, tak jdu místo podle říčky Le Lot po červené úplně jinam.

To je specifikum francouzského značení – je pro všechny trasy stejné a jak nedáváte bacha na rozcestníky, projdete se krásnou francouzskou krajinou víc než chcete.

Zpátky z kopce se mi nechtělo, šlapat hřebenovkou navíc 20 km taky ne, tak podle mapy.cz volím zlatou střední cestu.

Zadávám si do nich Espalion a najdou mi kozí cestičku zpátky na svatojakubskou cestu. Díky tomu je tohle kufrování jen za 5 kilometrů, navíc jen šikmo svahem. Jak tudy moc lidí nechodí, je tu spousta ostružin. Srnky mi drží palce, abych na šutrech nehodil tlamu. Je divné že jenom koukají krásnýma očima a vůbec neutíkají. Asi zrovna není lovecká sezóna.

Panenka Maria nad bývalým sopečným komínem

Pode mnou se klikatí Le Lot. A kolem lezou ze země černé čedičové skály. Značka vede přes staré lomy, takže nalevo černá vykutaná díra, uprostřed ostrý hřeben s cestou a napravo prudký svah k říčce. Krásně by se tu tahaly higline, dlouhé i krátké. Ve stěnách lomu je vidět, jak se žhavá láva rvala komínem nahoru – čedičové sloupky se odloučili do tvaru bývalého sopečného komína.

A nad nimi hlídá bývalé peklo socha Panenky Marie. S lehce pozdviženýma rukama hledí do kraje pod sebou.

Espalion – červený pískovec, trhy a nebeská paella

Seběhnu od ní z kopce až k ke hřbitovu nad Espalion. Velká kaple Svatého Hilária z červeného pískovce označuje místo, kde ho prý Saracéni připravili o hlavu. Nádherná románská stavba s úžasně vyřezávanými hlavice sloupů a celým příběhem vytesaným nad vstupním portálem.

Dveře svým provedením vypadají jako původní z 12 století. Jasně že asi ne, i když kdo ví? A nad střechou zase desková zvonice. Prostě při stavbě jen protáhli hlavní stěnu a nechali v ní díry na zvony. Všechno krásně okousané časem.

Rozhodně stojí za návštěvu nebo se podívej na odkaz.

Příchod k Espalion mají místní měšťané vymazlený. Jdu podle vody říčky La Lot. Různé fotogenické výhledy doplňuje tu okénko se žaluziemi, tam zase malířský stojan i s rukou malíře a štětcem.

Hlavně výhled na původní most, zase z místního červeného pískovce, je opravdu úchvatný. A pod ním lomený jez, přes který se valí velká voda.

Trh s místními dobrotami na břehu řeky Lot

Je pátek a všude kolem mostu stojí stánky s místními výrobky. Sýry, uzeniny, zelenina, ovoce. Hromada lidí, co vybírají, ochutnávají a mluví, mluví, mluví. A tamhle velikánské pánve, teď už skoro prázdné. Pán mi nicméně za 3 EUR vyškrabává zbytky paelly s mořskými plody do plastové vaničky. Omlouvá se, že už nemá tu správnou teplotu. To vadí nejméně!

Ještě si zaskočím do infocentra při cestě pro razítko a hledám, kam bych se s úlovkem, který mi příjemně hřeje ruku, v klidu zašil.

Nejlepší paella mého života za 3 eura

Po pár stech metrech jsou na břehu lavičky, to je ono. Futruju se, až mi lezou oči z důlků. Taková bašta! Rýže tam nějaká je, zelenina taky, to jo.

Ale hlavně úžasně udělané kousky kuřete, krevety, škeble a kousky malých chobotnic? Když skončím, mám vedle prázdné vaničky stejně velkou hromádku skořápek a vyloupaných zbytků krevet. Ten chlap byl kulinářské génius! Měl jsem kliku, že na mě něco zbylo. Olizuju si umaštěné prsty i nos, procházející poutníci se můžou smíchy potrhat. Holt na ubrousky jsem zapomněl.

Jestli tohle byl obyčejný street food, tak si nedokážu představit chuť jídla v místní michelinské restauraci. Za ty 3 EUR toho mohlo být tak necelé kilo a vím, že lepší už v životě asi jíst nebudu.

Vítací kocour u Sv. Petra

Skupinu poutníků docházím po pár kiláčkách u další románské kaple, pro změnu Sv. Petra. Zase ta úžasná jemná kamenická výzdoba. Umělec s pískovcem zachází jako se dřevem. Podrobné detaily jednotlivých postaviček, zvířat i rostlin jsou jako živé. Už je tu mají skoro tisíc let a ještě je žádný idiot nedozdobil svým podpisem ani jim neurazil hlavy.

Do kraje kolem se dá dívat z volně přístupná zvonice.

Cítím vděčnost k místním lidem, kteří se o tohle místo starají a zpřístupňují ho zdarma všem kolemjdoucím. Vůbec bych se nedivil, kdyby si takový klenot obehnali vysokým plotem a pouštěli sem jen vybrané lidi za vysoké vstupné.

O kousek dál sedí na zábradlí krásného kamenného mostku zrzavý kocour. Nabízí svůj chlupatý kožíšek k pohlazení. Nikoho nenechá projít bez povšimnutí, dokonce se rozeběhl za paní, která ho ignorovala.

Po podrbání se vrátil zase na své místo. Fascinující zvíře. Sedím u něj skoro čtvrt hodiny, nechá se hladit a vískat, ale neúnavně při tom vykonává svoji strážnou činnost. Kdo chce projít, musí ho alespoň jednou pohladit!

Dřevěný katr

Pak už cesta údolím La Lot rychle ubíhá. Zámeček Beauregard, pár vesniček s roztroušenými domky a stará tvrz s kaplí ve Verrières.

Už když k ní stoupám, tak mi schody připadají hodně vyšlapané a lehce přesdržkózní. Vnitřek vlhký a rozpraskané zdi. Jak říkají prodejci nemovitostí, s lehkou patinou věků.

A pod ní krásný starý dřevěný katr. Nad ním zavěšená střecha s krásnou vazbou. Obcházím kolem a vychutnávám si tu krásnou práci. Je poháněný mlýnským kolem převodem z přilehlého mlýna. Zachovalá řemenice, pojízdné dřevěné vozíky na kmeny, rezavé pilové kotouče o metrovém průměru, to dokáže rozbušit truhlářovo srdce.

Estaing – zámek, kostel Sv. Fleureta

Obcházím několik meandrů Le Lot a vynořuje se zámek v Estaing, oblíbené místo prezidenta Valéry Giscard d’Estaing. To se dozvídám až nahoře na hradě, když hledám nějaký štempl. Krásná dívčinka mě zdarma pouští do celé expozice, že už stejně jde domů a kolegyně ji střídá každou chvíli a že to na ni neřeknu? To bude ten živočišný magnetismus po dvou měsících na cestě.

Zajdu ještě naproti do kostele Sv Fleureta

Pěkná gotika, spousta zlacených soch, ale opravdu jsem se nedobral koho nebo čeho je Sv. Fleuret patronem. Býval to místní biskup, který během pouti do Říma vykonal mnoho zázraků. Do dneška k němu dělají poutě a procesí. Ale že by měl pod palcem šermíře s fleretem?

Dole na nábřeží si dávám pořádný kafe se zmrzlinou a bavím se s paní po nejlepším věku, která překládá hostinskému. Správný řízek s rukama jak vepřové šunky, ale mluví jen nějakým místním nářečím. Zjevně si z něj utahuje a nechá popichování, až když se strašnou ránou praští rukou do pultu. Hospoda se celá otřásla a paní sklapla. I když za to možná mohl ten citrónek, co to venku napral do náklaďáku.

Mosty, břidlicové a kaštanová alej

Vracím se kousek zpátky na historický most a po levém břehu Le Lot ťapu po opuštěné asfaltce dál. Lemují ji vysoké platany střídané s kaštany, takže asfalt není kvůli kaštanům a listí skoro vidět.

Pak proti mě jede auto a šofér se ptá jestli tudy dobře do města! Sbírám svoji nejlepší francouštinu a s vybraným přízvukem odpovídám že „Qui“. Vzhledem k tomu, že silnice jinam nevede je omyl vyloučený a tak mám dobrý pocit z vykonané práce.

Už se blíží večer, když cesta udělá vlevo v bok a škrábu se strží přímo vzhůru. Potok v ní skáče přes břidlicové prahy. Ve vodě svítí různě položené pláty břidlice. Některé naštorc, jiné hezky naplacato. Už mi je jasné, kde ji místní berou, protože jiné než břidlicové střechy tady vidět nejsou.

Serpentinky stoupání trochu ulehčují, ale kopec je to pořádný. Až na hřebeni se ohlédnu a nikde nic! Není vidět žádná řeka, městečka! Všechno zmizlo!

Najednou jen zvlněné kopečky a v dálce pár chalup. Kdybych tamtudy neprošel, tak nebudu věřit, že tu někde něco je. Ani špička věže zámku v Estaingu a to je vysoko nad městem! Dokonalá schovka.

Na silničce docházím dalšího poutníka – rukavice, dlouhé kalhoty, kulich – je z Indie! Když ho v kraťasech a tričku míjím, tak jenom zamává a ukazuje že OK. V každé ruce trekovou hůlku a zjevně v kopci tvrdě bojuje.

Vážení s překvápkem

Ve vesničce Sansagurie vidím ve staré otevřené kůlně u silnice decimálku a tak na ni masochisticky vlezu. Mám 77 kg i s baťohem, ten má samotný necelých 10 kg. Tak proto se mi teď chodí tak hezky nalehko! Proto si musím skoro denně utahovat bederní pás! Budu muset přeci jenom sehnat nějaký špek, jinak dojdu do Compostely jako duch.

Možná že váha je jen speciálně seřízená, aby sedlák na pytlech brambor víc vydělal. Prostě si mě tolik neváží.

Gíté Lo Soulenquo à Fonteilles

Jak se pomalu stmívá, začíná být na teplém asfaltu rušno. Tady se zastaví myška, opře se ocásek a hrozivě vztyčená mě pozoruje. Tam zase nějaký větší brouk pobíhá jako by mu za patami hořelo.

A teď se ke mě přidává starší pes. Moc mu to chudákovi nejde, tak si lehne doprostřed a smutně kouká.

Na rozcestí vidím cedule Gítés Lo Soulenquo 200 metrů, tak to jdu zkusit. A fakt dost slušný podnik! Šéf, takový blonďatý pořez, se jen zeptá kolik nás je a jestli mám stan nebo chci pod střechu. Odvede mě nad stavení, kde má pár mobil homů. Vychrlí obvyklé instrukce co kde je, že snídaně od sedmi, zinkasuje 15 EUR a dobrou.

Povídám mu ještě o tom Indovi, že to tipuji tak na hodinku zpoždění a taky že jo. Za hodinu ho tam mám úplně hotového.

Dám si sprchu a na verandě chlebík z rána a sýry z trhu v poledne. Je takový správný venkovský klídek. Kousek přes plot leží a přežvykují krávy. Dvě telata kolem nich ještě blbnou jak malý haranti. Ořezávám si hůl, už přestává připomínat loupežnický kyj. Je mi fajn.

Dneska jsem ušel asi 38 kilometrů.