Jak jsem u policajtů v Santoña lovil razítka. Camino del Norte 84. den do Santander

Vymyslel jsem si včera novou strategii na získávání razítek do kredenciálu, protože v kostelích často nejsou nebo jsou zavřené. Infocentra taky.

Teď ji jdu otestovat na místní radnici čili Ayuntamiento de Santoña. Obcházím krásnou vilu jako mlsný kocour. Přední dveře jsou zavřené, tak na to musím jít odzadu, protože se uvnitř už svítí.

84 den pouti 5.11.2024  Santoña-Santander

Za radnicí je otevřená menší budova – Policia Municipal. Vysoký policista mě od vchodu obřadně zavede k šéfovi a mám ho! Fakt krásné! Celý nabuzený ještě zkouším štěstí vedle radnici.

U zadního vchodu autobus, míhá se tam spousta lidí. Tak si odchytím nejpřístupněji vypadající paní. Ta z toho hned udělá komedii a táhne mě za ruku dovnitř. Druhou mává před sebou: „všichni uhněte, mám tady důležitou personu!“ A druhý krásný štempl hned po ránu! Za odměnu jí ještě ukážu i první kredenciál, spousta divení a zdvižené palce, tak Bueno Camino.

Loučení se Santoña

Zamávám pesanovi na kruháči a jdu krásnými parky. V jednom socha zahradníka „zalévá“ nádherně zkřivený strom a hned za ním to samé dělají živí borci ve svítivě zelených overalech. To nevymyslíš.

O kus dál na dalším kruháči veliká značka svatojakubské cesty -tu nepřehlídne ani slepý. Vynikající značkový servis, protože i ty menší jsou v Santoñe všude na správných místech, žádné bloudění.

Jeden z posledních vysokých obytných domů je zase obvzláštněn visícím prádlem. Sponge Bob se na mě ze šňůry šklebí vzhůru nohama.

Den jako malovaný. Ve starém lomu se kývají ohromné trsy vysoké španělské trávy. Vypadají nad tmavě zeleným křovím jako světlounké vodotrysky. V mírném větříku připomínají mořské vlny.

Lom střídá dlouhá a vysoká zeď místního vězení.

V každém rohu jedna špačkárna, na hřebenu zdi v pěti metrech žiletkový drát. Jo, pobyt u moře s výhledem na moře v jednolůžkovém pokoji, z toho by správná cestovka udělala hit.

Malý kopeček a otvírá se přede mnou dlouhá pláž s jemným pískem. Zouvám se a jdu na boso, aby si holky taky užily. Jak sluníčko sotva přelezlo obzor tak mám stín skoro desetimetrový. Zkouším různě mávat a to stínové bidlo v písku dělá srandovní psí kusy. Až expost si všimnu Španěla ze včerejška, jak relaxuje na kameni a moc dobře se baví.

Noja

Stačilo přejít pár kilometrů, starý klenutý most přes ústí říčky a vůně čerstvého pečiva mě neomylně táhne přímo do pekárny. Tortillu de patatas nemají, ale za to milion různého jiného pečiva. Beru čerstvé bagety, café a vynikající jablkový koláč. Při nákupu musím ukazovat přes pult holí na to co chci, protože jen chleba tady mají asi deset druhů. Různé tvary, pracovně říkám housek, baget, pletánek a všeho, co vás jen napadne vyrobit z těsta. Zašiju se do rohu a pozoruju cvrkot.

Ten španělský temperament, to je prostě nádhera. Když se na sebe dámy smějou, jsou jak dvě sluníčka. Ale ve vteřině dokážou sršet blesky.

Iglesia de San Pedro a zvon

Oficina de turismo má ještě zavřeno, ale ayuntamiento ne e, takže další razítečko do sbírky. Jdu si ještě sednout do místního kostelíka Sv. Petra.

Před ním visí krásný zvon i s paličkou a povídáním. Neodolám a jemně si do něj ťuknu. Krásný dlouhý tón vyplaší všechny holuby z náměstí. Nádhera.

Světlý gotický kostel je otevřený dokořán. Bože, děkuji, děkuji za tuhle cestu. Jak dlouho by trvalo u nás, než by takový lehce přístupný kus bronzu zmizel ve sběrných surovinách?

Už si dávám pozor na Senda del Litoral a držím se svatojakubských mušliček. Jdu dál od moře. Vesničky se střídají jak svatí na orloji. A těch kytek kolem. Samozřejmě spousta lichořeřišnice. Jen tak po příkopech nebo u plotů. Metrové květy aloe, drobné bílo-fialové kvítky, pak zase žlutočervené lampionky. Šneček na mřížce u pítka.

Taky cedule Santiago de Compostela 590 kilometrů. Bomba – už jen pět set kiláků a kousek!

Somo

Kolem půl páté už si zase šplouchám nohy v moři. Čekám na trajekt do Santander. Tentokrát jsem chytřejší než Laredu, holt to jsou ty zkušenosti Je nás tu asi deset, z toho 4 turisti. Dám si ještě cafe, okouknu krásný mural a už tu je plochý parník. Nahrubo najede na šikmé molo, naskáčem dovnitř, 3.5 EUR hotově, gracias señor a už si to mažeme po moři.

Santander

Trajekt nás vysazuje kousek pod krásným parkem. Hned vidím v dlažbě zasazené značky svatojakubské cesty. Bloudit se téměř (téměř!) nedá, jen nesmím moc koukat kolem.

Jenže to je trochu problém. Takové Museo Centro Botín posazené na nožičkách a otevřené jako kniha, to jinde nevidíte. Bar schovaný pod kulatou plochou střechou jako ji Křemílkovy s Vochomůrkou vytvořila bedla. Dětské hřiště, na kterém blbnou i dospělí. Ulice s vysokými výstavnými domy, které navigace zrovna nemusí.

Na první dobrou trefuji za vysokými schody nenápadný vchod do Albergue de Peregrinos Santos Mártires.

Jsou tu dobře zařízení -na boty poutníků je vyhrazena odvětrávaná chodbička. Přímo do světlíku. Sousedé o patro výš je musí milovat.

Catedral de Nuestra Señora de la Asunción de Santander

Z albergue jsem u ní za deset minut. S kredenciálem vstup zdarma. Už rajský dvůr mi vyráží dech. Jemné kamenné sloupky zapadající sluníčko barví dozlatova. Zelený trávník se starými citrónovníky uprostřed přímo láká k posezení na lavičkách. Klid a mír.

Na hodnou chvíli zůstávám i v samotné katedrále. Když si ji pak procházím, musím se zastavit u velkého obrazu Zvěstování Panny Marie. Na velkém plátně důležitě probírá těhulka Pana Maria s jinou dámou ženské věci. Nad ně umístil umělec vtipálek malé okénko s ustaraným Jozefem, jak se na ně s bradou podepřenou rezignovaně kouká. Dneska je asi bez večeře.

Venku už se úplně setmělo a město se začíná rozjíždět. Bary, hospůdky, otevírají malé obchůdky se zeleninou a potravinami. Sytá vůně zralé zeleniny a ovoce, když vyjede roleta nahoru a otevřou se dveře krámku je neuvěřitelná.

Vracím se zpátky na albergue, dám večeři, sprchu a do hajan.

Ušel jsem 38 kilometrů, do Santiaga mi jich zbývá 577. Utratil 15 EUR za spaní, 3.5 EUR za trajekt a v Noje 4 EUR za cafe a koláč. Hnátky už jsou v pohodě. Trošku se začíná párat jedna bota, budu ševcovat.