Den kvetoucích příkopů na camino del Norte. Navia-Vegadeo

Ručně kreslená mapa na zdi Albergue San Roque je poklad. Gronze.com sice tuhle variantu ukazuje, ale znáte to. Podle google.maps se chodit nedá a tak zadávám jednotlivá městečka do mapy.cz a funguje to! Ještě trasu naposled zkonzultuju s Aureliem a můžu vyrazit.

93 den pouti 14.11.2024  Navia–Vegadeo

První zastávka radnice v Navii. Otevřené dveře. Všude tma, jen jedno okno v patře svítí. Jdu opatrně nahoru, co kdyby tu byl nějaký pistolník. Ťukám na dveře, zpod kterých se rozlévá proužek světla. Zaslechnu odkašlání a tázavé „Vamos?“ , tak jdu dál. Paní úřednice má po dlouhém stole rozložené hromádky papírů a kouká přes úzké brejličky dost nevěřícně na vandráka. Tak si „plynou“ španělštinou říkám o razítko – „Necesito un sello de peregrino para mi credencial, por favor“ – tu větu jsem si včera vtloukal do hlavy celý den. Rozumí mi! Rychle se rozpovídá, z kontextu o tom jak je ještě brzo, takže už anglicky doplňuji, že to je jediná věta, kterou španělsky umím. Směje se, až se za břicho popadá a do kredenciálu mi přibyde razítko ze stavebního odboru z Navie. To jsem rád, že se mi povedlo někomu rozsvítit den.

Takže přejít most přes rio Navia a vyšlapat nahoru na rovinu k dálnici. Svatojakubská cesta vede podél hlavní silnice -chvíli vlevo, přeběhnout, chvíli vpravo, vesnička s pár domky, zase vrátit.

Jak pěstovat kaly

Na straně blíž k moři mě fascinují kaly. Když někomu v Čechách kvete jedna, tak si klepe na obě ramena. A že jí musíte najít světlé až polostinné stanoviště, chráněné před silným poledním sluncem.

Speciální půdu – úrodnou, dobře propustnou, s přídavkem rašeliny.

Speciální péči -musíte udržovat půdu neustále vlhkou, ale nepřemokřit ! (hrozí hniloba). Máte během růstu přihnojovat každé 2–3 týdny hnojivem pro kvetoucí rostliny, nechat po odkvětu zaschnout, aby si hlízi odpočinuly atd. atd. atd.

Tady vyplňují příkopy a ukazují jeden krásnější bílý kalich něž druhý!

Jediná péče, kterou tu dostanou je přejetí sekačkou. Stejně tak montbrécie. Příkop je jich plný. A tady zase zkroucené mimózy. O kousek dál kvetou nádherné kamélie. Jak procházka v botanické zahradě.

A Caridá

Skoro před každou vesnicí je velká La Espada -červený meč ve tvaru kříže. Tady svoje poutníčky Sv Jakub Maurobijec dobře chrání. Před novým kostelem je na každém sloupku u plotu.

Iglesia de San Miguel de Mohíces

Tady krásně nakombinovali sochy a oltář ze starého kostela s novou stavbou. Nejvíc se mi líbí Panna Maria na hlavním oltáři. Jedno mrně chová a další dva naháčkové ji tahají za sukni. Laskavá maminka od dětí, která pomáhá i všem maminkám v širém okolí. Ukazuje jim, že nejsou samy, co se musejí starat o drobotinu. Jiné svaté zbožně hledící do nebe se čtyři andělíčci alespoň zamotali do šatů. Přitom všechno působí tak uklidňujícím dojmem, jako že pohoda a klídek. To patří k životu.

Místní radnice naproti kostelu sídlí ve velké moderní budově. Na přízemí vlevo knihovna vpravo denní bar. Vyběhnu po schodech pro štempl – na recepci hned naproti schodům mají pro poutníky všechno připravené včetně malých brožurek s albergues a místními pamětihodnostmi. Špičkový servis.

Dole v baru si dám espreso s nějakou sladkou buchtou, tortillu nemají.

Kola do Mernes

Za A Caridá jsem to omylem vzal po hlavní pořád rovně a za benzinkou po pravé straně stojí dámské kolo. Růžové. Za ním pánské zelené. Sakra co to je? Kolo za kolem, dětská, pánská dámská, skládačky. Jako když trousí děti v pohádce drobečky. Každé kolo je natřené jinou barvou a poctivě ukotvené do země. Lákají na návštěvu do vesničky Mernes! Večer jsem koukal na street view. Musí jich tam být kolem stovky, ale k jaké pamětihodnosti vedou, to jsem fakt nenašel. Některá na sobě mají cedulku se jménem vesnice -např. Pelayo. Že by každá ves v okolí věnovala jedno? Ale pro připoutání pozornosti dobrý, ušel jsme díky tomu 300 metrů navíc.

Za vesničkou La Porcia uhýbám na doufám že správnou variantu svatojakubské cesty do Tol. Tenhle kousek v mapy.cz ještě není. Na příkopem zase kvetou bílé kamelie. Jejich keř se něžně opírá o vzrostlou cesmínu. Tmavě zelené listy, velké bílé květy a uprostřed obyčejné vesnické cesty. Ještě bych je pochopil někde v zahrádce, ale takhle to vypadá že někdo prostě vyhodil kytku z auta a ona začala růst.

O kus dál zase sto metrů příkopu vyplňují modré hortensie. Podívejte se schválně do nějakého zahradnického rádce. Aby bohatě kvetly modře musí mít: kyselou půdu, speciální hnojení a další nezbytnosti. Tady jsou vidět jen stopy po sekačce, aby roští nerostlo do cesty. To prostě není spravedlivé!

V lesíku u malé usedlosti mi blokuje cestu velký hafan.

Tváří se tak jako rozpačitě. To jsme dva. Co teď? Z úvozu se přes roští nevyškrábu. Když zkusím zdrhnout zpátky, tak mě dvěma skoky dožene. Že neštěká může znamenat že kouše. Než tohle domyslím už se mi otírá o nohy. Chce podrbat! Oběma se nám uleví. Blaženě se nastavuje ze všech stran, za ušima, ještě nad ocáskem. Jak se mi opře o stehna, v ten moment sedím na zemi. Koukáme si z očí do očí, tak to by nešlo, hošku.

Vyškrábu se na nohy a pomalu postupuju dál po cestě. Když takhle dojdeme k díře v plotě, spokojeně si v ní lehne a čeká na další oběť. Potvora nedomazlená. Skoro jsem udělal hnědý poplach.

Hotel Casa Cachón Tol

Už je po jedné, tak jsme si vzpomněl na kolegy ze včerejška, že si ve městě dávali asturskou řízkovou specialitu. A že jsem vlastně v Asturii poslední den, tak se rozhoduji poctít svojí návštěvou restaurant a hotel u golfového rezortu kousek za vesničkou Tol.

Pečlivě opravená kamenná budova, na dvoře tisíciletá oliva, napůl otevřené aspoň 500 let staré dveře. Přesně podnik pro poutníky. Jsem obřadně uveden do patra prázdné restaurace a usazen. Zavřu oči a objednávám si cachopo, což je místní specialita v ceně 25 EUR (dva noclehy v albergueges).

Cachopo

Do tenounkého hovězího plátku vložíte místní sýr a šunku a celé to osmažíte jako řízek. Abych číšníkovi neumřel hladem než to kuchař udělá, dostávám mističku delikátních bramborových taštiček plněných troškou sýra. K tomu nealko pivo. Okukuji stylové vybavení restaurace, něco nafotím pro Zuzku, číšník mi otevře historické hodiny, aby se mi nelesklo sklo a tak nám příjemně ubíhá čas.

A už se cachopo nese.

To je řízek XXXXL! Obsypaný ručně vyráběnými hranolky! Ježkovi oči, to je bašta. Sice trošku slanější od šunky zevnitř, takže to chce ještě jedno pivo, ale nakonec ho zdolám. Mezitím se hospoda docela zaplňuje. Dva golfisti. Páreček na výletě. Pár poutníků co si hned objednávají lahve vína. Podle oblečení a baťohů nejdou dlouho a po tom víně asi ani daleko nedojdou. Dám si ještě espreso na lepší trávení. K němu mi číšník nese citrónový dortík na účet podniku jako poděkování od kuchaře, protože ho chválím jak můžu. I když teď můžu tak maximálně vylézt někam na gauč. Když o tom tak přemýšlím, tak putuji skoro vegetariánsky. Poslední maso jsem měl na začátku Francie a vůbec mi nechybí.

Kus za hospodou se dovalím k ceduli Santiago 209 kilometrů. Takže dneska už padne i dvoustovka!

U cesty je i zvláštní kamenný patník se dvěma značkami. Vypadá jako hraniční, že by začínala Galície? Asi jo, protože sýpky u cesty jsou najednou podlouhlé a vyzdívané, tedy ne horreos, ale panereos.

Sice jsme ten oběd těžko rozcházel, ale na druhou stranu jsem těch zbylý 18 kiláků do Vegadeo dal v jednom kuse a už kolem šestá zvoním na šéfovou albergue.

Vegadeo

V městečku se chystá nějaká fiesta, všude plno lidí. Albergue de peregrinos Mar y Montaña se mi povede najít docela rychle. Scházím se tu s Lilien, na první pohled dobrou duší a železnou ruku, která vládne zdejšímu albergue. Budu tu zase sám, ale jako prémii dostávám ochutnat kousek báječného kávového dortu s jahodami – měla včera narozeniny.

Albergue Mar y Montaña

Albergues s tak krásnou atmosférou, jako je tenhle, jsem na své tříměsíční pouti potkal jen pár. Na zdech krásné vlněné mandaly – za každého poutníka, který tu prošel, je v nich nitka. Papírové šipečky na stromě přání. Krásné kamenné šperky, které vyrábí její kamarád. Hudební nástroje včetně dešťové hůlky. Hned mě učí jak si s ní protáhnout záda zatuhlá nošením baťohu. S překvapením zjišťuji, že nejsem schopen zvednout ruce pořádně nad hlavu. Báječná pohodlná křesla a špičkově vybavená kuchyně. V ložnici úžasné matrace, látková prostěradla a deky navíc, kdyby udeřil mráz! Fantazie!

Pak ještě přijde její přítel a dcera s chlupatým pejskem, mazlem k pohledání a zornicí jejích očí. Domlouvám se s nimi, že bych ještě rád zaskočil do kostela, tak jak se sejdeme. Vyráží se mnou a pevnost hlídá dcera, ke které se po chvíli připojí i její přítel.

Iglesia de Nuestra Señora de la Asunción

Kostel je nejenom otevřený, ale hrají i varhany. Tenhle den nemá chybu. jeden dar za druhým. Blaženě sedím a poslouchám nádhernou hudbu. Pak mám chvíli pro sebe a pomalu se začínají scházet lidi na mši. Starší paní začne předříkávat Mariánskou litanii, napůl zaplněný kostel jí odpovídá. Škoda že má tak řezavý hlas.

Proklouznu do sakristie pro razítko. Kněz už se obléká na mši, ale razítko mi dá a ještě malinkou asturskou ochránkyni na krk.

Vracím se do albergue, aby mlaďoši nebyli tak dlouho sami. Dám lehkou večeři a plánuji jak puť ukončit. Zbývá mi posledních 196 kilometrů do Santiaga. Mým konečným cílem je Finistera, chci prostě jít tak daleko, dokud země neskončí.

Dneska jsem ušel 45 kilometrů