Svatojakubská cesta severem Španělska: Guernika, Zenarruza. Den 80 na Caminu del Norte

Ráno se tiše vykradu z ložnice. Dlouhou chodbou se nese poctivé chrápání, ale nikoho nevidím. S mladým Polákem ze včerejška nalézám zdroj toho neuvěřitelného kraválu – za zamčenými dveřmi spí spánkem spravedlivých šéf albergu. Fiesta se zjevně protáhla a spíš bychom vzbudili půl hřbitova než jeho. Přede dveřmi červený dámský střevíček velikosti malé loďky, budiž mu přáno.

80 den pouti 1.11.2024  Markina-Xemeingo –Guernika- Pozueta

Snídaně je spíš symbolická. Dojdu si ještě do kostela, kupodivu otevřeného. Pak přejdu mostek a podél říčky Artibai šlapu na Ziortza-Bolibar

Ziortza-Bolibar

Pokud je někomu jméno povědomé -ano, odtud pocházela rodina Bolibar prvního prezidenta Venezuely Simóna Bolívara . Tato země mu tu zřídila pomník, první v Evropě. Nesmírně se zasloužil o osvobození velké části jižní Ameriky od španělské nadvlády. Dodnes je tam ve velké vážnosti. Vždyť Venezuela se oficiálně jmenuje República Bolivariana de Venezuela.

Přišlo mi ironické, že první evropský pomník má v zemi, od které Venezuelu osvobodil. Ale historii píší vítězové, že.

Kostel Sv.Tomáše je zavřený, to bych už měl moc velké štěstí. Aspoň chvilku postojím před kapličkou Nuestra Señora de Coromoto, patronkou Venezuely. Jen zkratka jejího jména na kapličce (SER=señora) působí v češtině poněkud povážlivě.

Při jedné z církevních slavností měl orel vynést čísi lebku z hrobu. Upustil ji po pár kilometrech na úpatí hory Oiz, což svědci brali jako boží znamení k označení místa pro budoucí kostel a klášter Zenarruza Monastery.

Odjakživa tudy vede svatojakubské cesta a poutníci se tu vždy stavovali. Skrz zahradu dokonce vede originální kamenitá cesta z 15 století.

Eliza Zenarruzako Santa Maria Colegiata

Areál to je nádherný. Jdu si nejdřív užít kostel. Pak hledám nějaké to razítko. Vlezu do bývalého hospice, teď přestavěného do podoby nádherného ubytovacího zařízení. Mohou tu přespat i poutníci, ale vidím v sálku pár desítek ženských cvičit jógu, takže tu umí udělat i větší akce.

Razítko zase nic.

Přejdu tedy travnaté nádvoří ke klášteru, kde žijí mniši cisterciáci. Ti mají celý areál na starosti. Zvoním, zase nic. Pak poslední možnost – malý krámeček – a štemplík vidím dobře zamčený za skleněnými dveřmi. Už se chovám stejně jako slepice, když jí nasypete zrní pod sklo. Jsou tam i nějaká telefonní čísla, tak prozváním. Asi na potřetí to vezme starší bratr a že prý pro objednání svatby mají email. Vysvětluji, že chci jen ten štempl a půjdu zase dál. Něco zavrčí, tak v rámci své angličtiny prosím a kručím jako malý pejsek. Nakonec podlehl, sehnal si klíče a mám ho! Jak taková maličkost potěší :-).

Překonávám první dnešní kopeček. Pod ním postavili v bažinatém terénu dřevěný chodník -jak milé. V malých městečkách mi citróny a další teplomilné ovoce připomíná, že jsem definitivně v teplých krajích. Pár jich seberu pod stromy -ty jsou. Na citron neuvěřitelně sladké.

Na verandě kapličky Done Jakue neboli Santiaga si dávám malou svačinku. Dneska je moc hezky, hnátka splaskává, takž kapku svědí. Šlape se mi fajn.

Pod kostelem Andra Mariaren Jaiotza Munitibar-Arbatzegi Gerrikaitz obcházím tři menhiry. Moc by mě zajímalo, jestli je to nějaké umění nebo památník. Žádná cedulka.

Guernika

Po pár kilometrech se přede mnou objevuje městečko Gernika Lumo. Ano, tady následky německého bombardování inspirovaly Pabla Picasa k namalování světoznámého obrazu Guernica. Jeho vystavování pomáhalo vybírat peníze na obnovu zničené obce. Němci ji vybombardovali na výstrahu v době konání trhu, takže způsobili šílený masakr.

Menú de día

Já mám mnohem větší štěstí. Před barem El Norte na Calle San Bartolomé na mě mávají štamgasti a ať si dám pilgrim menú. Tohle menu je pouze pro poutníky a místní ho znají jako denní menu. Platí jen v určité hodiny, je psané pouze křídou na tabuli a musíte se dobře dívat. Cenově vychází na polovinu a méně běžné ceny.

Díky pozorným staříkům dostávám za 11 EUR oběd, který horko těžko dojídám. Malou úvodní skleničku pálenky odmítám, ale hostinský ji do sebe kopne, takže nepřišla vniveč.

Jako první nese talíř vynikajícího trhaného hlávkového salátu doplněného rajčátky, vařeným chřestem a kousky tuňáka. Vše prolité úžasnou hnědou nakyslou zálivkou.

Druhý chod tvořil jemně rozklepaný steak s hranolky a dvěma volskými oky. Jestli se po téhle porci vůbec zvednu! K tomu nealko pivo, když jsem ten abstinent.

A na závěr pohár vanilkové zmrzliny s višněmi, politý tmavou čokoládou. Končím espresem a jsem zralý na dvacet někde na gauči. Prostě božské. Chválím hostinského, kuchaře a děkuji i těm staříkům, co mě tam zatáhli.

Vyloženě procházkovým tempem jdu kolem pomníku Monumento al Conde don Tello s jeho podivným podstavcem.

Rád bych se podíval na Picasovu Guerniku, jenže siesta. Pro ilustraci mají před Museo de la Paz de Guernica obrovské panely s fotkami trosek, které z Guernici zbyly. Jako když protáhli Rusáci Bučou. Jednomu by se chtělo plakat.

Když prý Němci v Paříži navštívili Picasa v jeho ateliéru a ptali se ho před obrazem Guernica jestli ho udělal, tak jim odpověděl: “ Ne, to jste udělali vy“

Svatojakubská cesta mě vede kolem kostela Iglesia de Santa María. Krásný světlý kostel. Po tom co jsme viděl ale nejsem schopný ani zavřít oči. I některé věci v kostele bombardování a smrt připomínají.

Zajdu do Euskal Herria Museoa pro razítko.

Mají tu krásnou expozici místních zvyků. První peloty, pálky na nějaké míčové hry, kroje a videa tanců.

Všechno v baskičtině. Brýlatá slečna u pokladny se snaží najít text v angličtině, ale utínám její trápení a muzeum jen projdu.

Když procházím parkem před klášterem Sv. Kláry, tak na mě hulákají známí Holanďani ze San Sebastian. Dneska tu lehce pod parou končí.

Mě čeká ještě pár kiláčků do Pozuety.

Obrovské kaktusy

Procházím nejdříve vilkovou čtvrtí a přes jeden plot koukají snad pětimetrové kaktusy. Na každém sloupku plotu jiná píchavá kytka. Za plotem nádherně vymazlená zahrádka. Když mě vidí majitel, tak nechá okopávání a jde si povídat. Odkud kam a tak. Španělština mi přijde dost podobná češtině, když mluví pomalu. Nakonec ukazuji jak nádhernou má zahradu a že se mi moc líbí. Směje a ať moment počkám. Přináší mi na cestu pytlík rajčat! Děkuji, děkuji, děkuji. Jsou vynikající. Holt vyrostly ze země a na sluníčku.

Procházím dlouhým sídlištěm tvořeném čtyřpatrovými domy. Všude si hraje plno děcek, žádné rozbité zastávky nebo zničené věci. Míjím i několik parků s mašinkami na cvičení. Když o tom tak přemýšlím, tak podobná byla skoro v každém větším městě.

Na závěr dne projdu ještě eukalyptovými lesy, ostnatým roštím na kterém visí dvě čerstvě vyprané ponožky – celý pár! Asi je ostružiny někomu stáhly z baťohu.

Kolem šesté docházím do Albergue Caserío Pozueta. Je v přízemí velkého rodinného domu s perfektně vybavenou kuchyní. Už je tu několik poutníků, tak si chvíli povídáme. Objeví se jedna dvě láhve vína a zábava jen letí. Jenže jak se setmí, přestávám být hybatelem zábavy a jdu si lehnout. Holt stařík.

Dneska jsem ušel 32 kilometrů a zítra mě čeká Bilbao.