Camino de Santiago-den za odměnu. Noailhac – Figeac, kaple sv. Rocha a hornické město Decazeville

Inspirující způsob putování tatínka od Yolandy, který prošel Camino de Santiago se spřežením oslíků, mi hned nalil sílu do žil. Nejsem jediný osel na cestě! Dneska půjdu z Noailhac přes Decazeville až do Figeacu. Chtěl bych jednou přespat v pravém klášteře, tak uvidím jak to dopadne.

61 den pouti 13.10.2024  Noailhac-Figeac

Ráno mi Yolanda dala na cestu silné kafe a pytlík vařených kaštanů. Už chci vyrazit, jenže kde mám hůl? Byl bych přísahal, že jsem si ji nechal u dveří. Chvíli hledáme, dokonce se vrátím i nahoru a nic! Nakonec si uříznu z blízké lísky novou, ale je to fakt divné …. proč by někdo kradl klacek? Nakonec ji najdu u zavřeného bistra, kde jsem ji včera zapomněl. Je sranda, jak rychle se vytvoří závislost na nějaké věci.

Pane doktore vy jste se zase kochal?

Stoupám křížovou cestou nad městečko až ke kapli Sv. Rocha. Je krásný východ slunce. V údolíčkách ještě leží mlha Vypadají jako jezera narůžovělé pěny, kterou sluníčko postupně barví do zlatova. Kam nemohou sluneční paprsky, zůstávají skvrnky šedomodré.

Každých pár metrů se obraz mění jako v pohádce. Když se dívám zpátky, vidím z jezírka mraků vystupovat tmavou kostelní věž Noilhacu.

Na chviličku zasvítí zlatá bambulka nahoře na věži. Užívám si tu nádheru. Už přesně vím co znamená kochat se pohledem. Přesně jako ve filmu Vesničko má středisková.

Za chviličku najdu v plotě pastviny zapíchnutou krásně vázanou suchou kytku. Jen Bůh ví, proč a kdo ji tam dal. Tyhle obrazy mi zůstanou v srdci napořád.

Kaple Sv. Rocha. Živá vděčnost

Zastihnu v ní staršího pána. Zapaluje svíčky, zamete, posedí chvilku v tiché modlitbě a přeje mi Bueno camino, když odchází. Sluníčku tu rozsvěcuje vitráže. Zalije světlem i sochu Sv Rocha v úboru připomínajícím noční košili s věrným psem s chlebem v držtičce.

Jen sedím a děkuji, že tu mohu být. Prožívám vděčnost i za všechny lidi doma, kteří mi tuhle cestu umožnili a plácají se v povinostech, které jinak plním.

Děkuji i všem lidem, kteří mi pomohli během cesty a které bych jinak nepoznal. Děkuji i všem, které teprve poznám a těším se na ně.

Cesta se dál hezky houpá, kopečky jsou tak akorát. Loupu si báječné kaštany od Yolandy. Ta její finta s uříznutou špičkou funguje báječně. Nechají se rozloupnout jedna dvě a jde dolů i hořká šlupička. Chutnají báječně, trochu jako nové sladší brambory. Doma je pro Zuzku určitě taky zkusím udělat. Bašta největší.

Decaziville

Tohle město se nějak vymyká z obrazu malých francouzských městeček. Vypadá spíš jako socialistická města u nás. Sejdu ze značené trasy, abych si prohlédl kostel a dal si nějakou čerstvou snídani. Ale všechny krámy zavřené, ani pekárnička, až na nějaký bar. Je sice neděle, ale stejně nezvyk.

Kostel má velkolepý vstup s klenbou snad 20 metrů vysoko. Obdivuji překrásnou pietu doplněnou velkoformátovými fotkami. Vyřezávanou kazatelnu a vzdušný prostor. Ale bez razítka!

Ještě se cournu po okolí a šipka mě vede až do místní Gíté comunal. Ta se zvenčí fakte nedá přehlédnout.

Město milenek

Až večer se dozvídám, že Decaziville je hornické městečko, které své milence věnoval Ludvík XIV a jeho následovníci v tom pokračovali. Prostě už od 16 století tu děvy prohlubovaly výnosné černé díry.

Bohužel místní suroviny obsahovaly i arzenik. Když v minulém století přibyly ještě ocelárny a jiné průmyslové podniky, vystoupal mezi obyvateli tohohle překrásného kraje i výskyt různých druhů rakovin. Nyní už je těžba utlumena a místní úřady díky specifické minerální vodě rozvíjejí lázeňství a turistiku.

To vše mi vysvětloval můj hostitel, který mě večer tímhle městem ještě jednou provezl. Ale po pořádku.

Gîte d’étape de Saint-Roch

Kouzelné místečko nad vilkovými čtvrtěmi Decaziville. Vyškrábal jsme se k němu silničkou lemovanou fíkovníky. Velké, krásně fialové, měkounké, jedna báseň. Musím ale být opatrný, protože čerstvé fíky urychlují průchod potravy tělem a nestojím o tryskový pohon.

Kromě kaple Sv. Rocha jsou tu i dvě ubytování pro poutníky a oboje lákavé. Pokračuji hřebenovkou až k dalšímu městečku, ležícímu na staré známé řece La Lot.

Ta tady obtáčí městečko Livinnac de Haut jako modrý had. Kolem polí a políček znovu stoupán na kopečky nad řekou.

Cestu lemují aleje dubů a šlape se mi moc hezky. Kousek za Montredon narážím na ubytování, které mi vyráží dech.

Spaní v cisterně

Na louce červeně svítí nádrž v Čechách profláknutého fekálního vozu zvaného hovnocuc. Tady ve francouzské trendy úpravě s kulatými okénky, soláry na střeše a lákavou postýlkou. Špičková je i odvětrávaná kadibudka ve stejném designu. Fakt by mě zajímala cena za noc, ale nápad je to grandiézní.

O zábavu poutníků je tu vůbec postaráno. Kdo chce, může si zatroubit na trubkovém stromě.

V kamínkách cesty loví kudlanka nábožná. Občas krásné hlodašové keře. Některé omotané vlákny housenek jako jemňounkým závojem.

Liány ostružinových proutků visící rovnou na stezku, které vám seberou klobouk z hlavy jedna dvě. Staré kamenné stodůlky uprostřed pastvin.

Figeac

Konec dnešní etapy, jak jsem si naplánoval. Ale když si děláte plány, pán Bůh se směje a tak to i dopadlo. Chtěl jsem spát v Gíté Carmel, tedy v klášteře a taky tam skoro v půl šesté jsem. Jenže- je plno! Jeptiška, co má ubytovávání poutníků na starosti, se moc omlouvá, zkouší ještě někam volat, ale nepomáhají ani psí oči a že mi stačí metr čtvereční někde na chodbě.

Už se smiřuji s tím, že vyrazím do města hledat jiné ubytování, když se k nám přidá starší gentleman s dřevěným křížkem na krku a nabízí, že mě ubytuje. A bude i pořádná večeře gratis. Zřejmě se tvářím nedůvěřivě, tak do mě řádová sestra strčí že je to v pořádku. Tak jsme poznal pana Benua Maase, vynikajícího hostitele a úžasného člověka.

Seznamte se: Sv. Elizabeth de la Trinité

Benua přijel se svou ženou na mši k poctě Sv. Elizabeth de la Trinité. Tahle světice pocházela z Dijonu. Už jako mladinká dívčinka vstoupila do řádu bosých karmelitánek. Mimo zázraky proslula svou vírou, knihami a poezií, kterou psala. Z dopisu své sestře, který napsala krátce před smrtí:

„Drahá sestro, budu závidět kráse tvé duše, protože, jak víš, mé malé srdce tě velmi miluje, a když člověk miluje, přeje si dobro pro toho, koho miluje. Zdá se mi, že v nebi bude mým posláním přitahovat duše tím, že jim budu pomáhat vyjít ze sebe sama a přilnout k Bohu velmi jednoduchým a láskyplným hnutím a udržovat je v tomto velkém vnitřním tichu, které Bohu umožňuje, aby se do nich vtiskl, aby je proměnil v sebe sama.“

Shodou okolností byl zrovna její putovní relikviář nakrátko v klášteře ve Figeacu. Mše na její počest je pro mě jako nevěrce fascinující zážitek. Karmelitánky jí zpívají neuvěřitelně krásně. Člověk nemusí rozumět ani slovo aby cítil tu lásku. A je první svatá, u které jsem našel vlastní webovou stránku.

Zpátky do Decaziville

Benua mě po mši nakládá do svého auta a mastí to zpátky odkud jsem přišel. Jen v Decaziville zahne doprava na Cransac les Thermes a jedeme po stále užších silničkách do kopce. Celou dobu si povídáme, respektive on mi povídá o historii tohoto kraje a já poslouchám až mi uši praskají. Nakonec zastaví před svým domkem poblíž nějakého potoka.

Pošle mě pod sprchu a sám připravuje „lehkou francouzskou večeři“.

Večeřím po francouzsku

Začínáme malý aperitivem. Jako nepiják poprosím jen o vodu. Pokračujeme malým výběrem místní uzenin s rajčatovým salátkem a opečeným chlebem. Hlavní chod neskutečně dobré těstoviny (takové větší trubičky) s kousky lososa, mořských plodů, olivami a zeleninkou zalité lehounkou bílou omáčkou. Pak výběr z místních sýrů. A závěr miska chlazeného ovoce s bílým jogurtem. Nebeská hostina, krásně se při ní povídá a už je čas jít do postele. Ještě se domlouváme na brzké vstávání kvůli ranní mši.

Vůbec nevím, co jsem si ráno přál, že mi Pán Bůh poslal do cesty tak neuvěřitelného člověka. Pevně doufám, že se bude ještě dlouho těšit dobrému zdraví on i jeho paní.

Ušel jsem něco přes 40 km