Vaylats – Lascabanes, návštěva Cahors a rekordních 48 km

Klášterní snídaně byla famózní. Michael mi po ní ještě nabalil „zbytky“ ke svačině -tak půlmetrovou patku chleba a pytlík máslíček, jamů a paštiček. Mají je v těch malinkatých baleních pro hotely, takže nejhorší je pak uklízet hromadu prázdných plastových krabiček. Nakonec jsme dali společné foto.

64 den pouti 16.10.2024  Vaylats – Lascabanes

Během snídaně jsem s Miguelem (mám na něj číslo co kdyby) ještě probíral nejlepší variantu průchodu Španělskem. Rozhodl jsem se pro severní cestu po pobřeží. Když už má pršet, tak alespoň nebudu mrznout. Jen budu muset přejít ze Saint Jean Pied de Port do Irún, což je nějakých 80 kilometrů navíc. Ale než se ve sněhu plazit někde po planinách… Navíc se budu moci zastavit v Cambo les Bains ve Vile Arnaga -sídle autora Cyrana z Bergeracu pana Rostanda.

Cahors

Dneska spojuji dvě etapy podle gronze.com – z Varraire do Cahors má mít 32 kilometrů, ale tím že jsem spal ve Vaylats, tak mi do Cahors zbývá jen 24 kiláčků. A z Cahors do Lascabanes je to zhruba taky tolik, takže pohoda po rovině.

Starý mlýn

Přibyli poutníci. Užíváme si všichni sluníčka a šlapeme po pěkných štěrkových cestách řídkými dubovými hájky. Některé jsou stále ještě olemované starými zídkami pokrytými mechem. A hele -starý mýn!

Střecha se už dávno propadla. Skrz holé trámy mlýnice rostou malé stromky. Napůl pobořené zdi, staré mlýnské kameny, všechno pokrývá vrstvička mechu a popínavých rostlin. Od minuty by se tu mohly točit Hrátky s čertem.

Pak vycházím na dlouhý hřeben, ze kterého je výhled na obě strany do vyschlé krajiny. Objevují se roztroušené domky. Najednou je pode mnou údolí řeky La Lot a v jejím záhybu město Cahors.

Od minule už se roztáhla v pořádnou řeku, jak vidím při sbíhání k mostu Luise Filipe. Vychází mi to akorát na oběd. Dám si espreso s mrkvovým dortíkem na povzbuzení a jdu prozkoumávat město. A hele -autodílna! Tam určitě budou mít dvojku hvězdičku, abych dal zase dohromady nožík. Vyšrouboval se mi šroubek, který ho drží pohromadě, ale naštěstí jsem ty drobné součástky nepoztrácel. Ukazuji automechanikovi, co potřebuji. Nakonec mi vytáhl šuple s nářadím, ať si vyberu co potřebuji a voila! Byla tam. Paráda!

Mířím k infocentru pro razítko, ale zrovna mají oběd. Tak vyberu z bankomatu nějaké eurošušně a pod růžovými deštníky mířím ke kostelu.

Co znamenají růžové deštníky nad ulicemi

Mimochodem – ty růžové deštníky, které jsem viděl ve městech už dřív symbolizují Růžový říjen – měsíc prevence rakoviny prsu. Po Francii jezdí mobilní screeninkové vozy a ženy se mohou nechat zadarmo vyšetřit.

Končí trh

Na náměstíčku u místní katedrály zrovna končí trh. Z jedné strany mají ještě hromady papírových krabic s ošklivou zeleninou. Prohledávají je různé podivné existence přesně jako ve filmu Perníková bába. A stejně tak spolu úporně bojují o ještě poživatelné zbytky.

Upřímně, „zbytky“ zeleniny tady vypadají jako z běžné nabídky v českých supermarketech. Samozřejmě oproti obvyklým načančaným stánkům tady ve Francii je to na vyhození. Stejně tak poslední mořské potvory na ledové tříšti v polystyrenových krabicích. Jak dá prodavač nějaký nezřetelný pokyn, v ten moment jsou prázdné.

Z druhé strany už jezdí malá metařská auta a náklaďáčky, kam hází větší odpad. Za půl hodiny je náměstíčko úplně prázdné, jako by žádný trh nebyl.

Cathédrale Saint-Étienne de Cahors

Zvenčí mě zaujmou dvě velikánské černé leklé kupole. Jako by katedrála něco vystrkovala rovnou nahoru. Vypadá spíš jako pevnost než kostel. Zubaté hradby, úzká okna jako střílny.

Ale vnitřek je úžasně malovaný, dokonce i na stropě svítí hvězdy.

U východu mě dostal automat na svíčky. Platí se kartou. Vybereš si množství a velikost svíčky, zaplatíš a na obrazovce začne hořet svíčka. Největší inzerovaná přednost? Žádný plast a zplodiny! Ekosvíce, co nic nespaluje!

Vracím se k infocentru kolem Halle de Cahors neboli kryté tržnice. Tady je ještě pořádně živo. Mají tu stálá prodejní místa dodavatelé z okolí -sýraři, pekaři, prodejci ryb, řezníci a uzenáři a další užitečná řemesla. Doplňuji zásoby, výběr mě jako tradičně dává zabrat. Ochutnávám, ochutnávám, chválím a zase ochutnávám. Než nakoupím, jsem v podstatě po obědě.

Most Valentré

Pak mi v paní v infocentru bouchnou razítko a vyrážím k známému kamennému mostu Valentré. U něj vysadili malou vinici s odrůdou Malbec, kterou milovali francouští králové.

Říká se mu také Ďáblův most. Že prý když ho stavěli, dělali zedníci tak pomalu, že se stavitel raději domluvil s ďáblem, aby most dokončil v termínu. Jenže jak ´ďábel dílo dokončil, tak se staviteli nechtělo do pekla a uložil mu, aby ještě přinesl svěcenou vodu k otevření mostu, což mu samozřejmě splnit nemohl.

Se strašným pšouknutím zmizel v pekle a od té doby se vždy v noci snažil vyndat základní kámen z jedné strážní věže, aby stavba nebyla dokončená . Proto na ni umístili sochu skřeta, který ji jako rozebírá. Ďábel je tak spokojený, že se na mostě stále ještě pracuje a místní mají klid. Jen ten smrádek se tam občas objevuje, ale to může být i z kanálů před bouřkou.

A pak už jen kamenné schody a serepentinami vzhůru na planinu nad městem. Je odtud krásný výhled na město a okolí. Stačí ale ujít pár set metrů a jakoby žádné město ani nebylo. Zmizení po francouzsku.

Lovecká sezóna

Po Via Vagabonde mířím na Labastide-Marnhac. U polí sedí na rozkládacích židličkách chlapíci s dlouhými kvéry a čekají, jestli z protějšího lesíka něco nevykoukne. Auta mají zaparkovaná přes silnici, u nohou košíky se svačinou a vínem. Bleskově nasazuji na baťoh reflexní obal. Hlavně když se jeden za mnou otáčí i s puškou. Snad se nespleté, jélene, oči máš zélené.

Bouchaly občas potkávám i na dloooooooooouhé hřebenovce až do Lascabanes.

Jakoby se měnila i krajina, protože zídek ubývá, občas míjím levandulová pole, sem tam cypřiše, olivovníky. Na domcích prejzové střechy a bílé vápencové zdi. Fotím si na cestě podivného černého tvora. Vypadá jako přerostlý černý mravenec, na délku má tak 3 cm a zvedá zadeček jako štír. Rozhodně tedy nezkouším, jestli tam má schované žihadlo. Později ji google lens identifikují jako majku obecnou.

Lascabanes – Gîte d’étape communal Le Nid des Anges

Typická etapová vesnička, kde je snad pět nebo šest gítés různé cenové úrovně. Hledám Gîte d’étape communal Le Nid des Anges, ale jak je už šero, moc toho nevidím. Vím že má být někde u kostelíka, ale má nenápadný vchod. Naštěstí je ještě místečko. Sice bez večeře, ale mám zásoby a připlácím si jen 5 EUR na snídani.

Mají tu krásnou klenutou jídelnu z bývalého sklípku a teď večer to tam žije. Mávám ještě na borce, kterého jsem předešel před vesnicí. Hledal taky spaní, ale nabídku ignoruje a mizí ve tmě. No nevím, na noc hlásili déšť, tak jestli nemá stan, nic mu nezávidím. Dám si ještě sprchu a jdu si lehnout.

Dneska to je za 48 kilometrů, zatím nejdelší vzdálenost, kterou jsem za den ušel. Úplně v poho, nožičky šlapaly jedna báseň.