Sdílením jídla sytíš duši. Mezi mořem, vírou a lidskou laskavostí Caborredondo – La Franca

Snídani nám Clara a Guilia připravily s láskou a skvělou. Krédo z jídelny albergue Izarra „Sdílením jídla sytíš duši“ mě uvízlo v duši. Mnohokrát jsem o něm přemýšlel, spojoval si ho s tradicemi křesťanství i pohádkami. V kolika příbězích se jejich hrdina rozdělí o své jediné jídlo se stařečkem, babičkou, zvířátky. Je to opravdu kouzlo, díky kterému jsou odměněny obě strany.

86 den pouti 7.11.2024  Caborredondo – La Franca

Vyrazili jsme všichni čtyři najednou. Ale putování se nějak zvrtává v chodecké závody, jak se všichni snaží držet stejné tempo. Zastavuji se na hřebínku nad Caborredondo. Svítá, doprava koukám na klidné moře, nalevo se v dálce zdvihají hřebeny Cordillera Cantabrica – kantabrijských Cordilier.

Opírám se o hůl a pořád se v duchu vracím do Izarry. A domů. Že vlastně sdílíme jídlo jen při Štědrovečerní večeři, narozeninách a pár dalších příležitostech. Rozhodně ho nezačínáme společným poděkováním ani Bohu ani rukám, které ho připravily. A jaká je to škoda. A co vlastně teď rodiny sdílí? Co je v téhle době ten tmel který je na duchovní úrovni spojuje? Protože pokud to hřejivé sdílení mezi nimi chybí, není divu že se polovina manželství rozpadne. Ani není podstatné, kdo je dárce a příjemce, jestliže si oba uvědomují co se děje. I když v Čechách díky komunistům zakořenilo „hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere“.

Rohaté fešandy

V pokleku přede mnou jedna dokazuje tvrzení, že sousedova tráva je vždycky zelenější. Šikovně se protahuje pod ohradníkem. Už věřím i tomu , že se krávy sami dokážou podrbat koštětem na zádech. Druhá si čuchnutím k pozadí ověřuje, že co jde ze předu, půjde i zadem. Ovšem ostré rohy taky říkají, že žádné důvěrnosti nebudou.

Kluci už jsou v prachu. Procházím údolím kolem Iglesia de San Martín de Tours v Cigüenza, bohužel zavřeném. Teď by se mi kostelní posezení hodilo.

V zatáčce u silnice v Cobreces přitáhne moji pozornost čtyřmetrový zbytek kmene starého dubu. Larvy hmyzu ho opracovaly skoro sochařsky. Je s podivem, že ho v zatáčce příslušné orgány nechaly. Místní řidiči asi jezdí rozumně. V Čechách se správa silnic snaží zlikvidovat stromy nejen přímo u silnice, ale i za příkopy. Jenže pro blbce v rychlém autě je každý strom blízko, i kdyby stál kilometr v poli.

Na zemi leží spousta loňských plodů eukalyptů -vypadají knoflíky se čtyřmi dírkami. A taky malé medůzky letošních květů. Řekl bych, že při pádu z koruny stromu mohou klidně udělat díru do předního skla projíždějících aut.

U červenožlutého kostela Iglesia de San Pedro ad Vincula mám na výběr – jedna varianta svatojakubské cesty jde doleva vnitrozemím nebo druhá doprava k moři. Délka je zhruba stejná, podívám se k moři. Škoda že je kostel zavřený, vypadá zajímavě.

Nedobytný je i cisterciáský klášter a Infocentrum. Zjevně je pořád ještě brzo jak na kostelníky, tak obsluhu Infocentra.

Cesta mě vrací k moři a přibývá nádherných vyhlídek. Mirador de Luaña, krásné útesy a zase zpátky do vnitrozemí. Blátivá silnička končí v městečku La Iglesia (Kostel). Získávám první dnešní razítko v nenápadné místní ayuntamiento. Posílám tam i kluka s Holandska, se kterým jsem ráno vycházel. Dává si svačinku před kostelem. Díky mohutné snídani mám energie na rozdávání a šlapu dál.

Ermita de San Roque

Malinká kaplička v zatáčce za La Iglesia. Zjevně s láskou opečovávaná a hlavně otevřená. Krásné razítko je jen třešnička na dortu. Místo nádoby na svěcenou vodu obrovská lastura zévy. Jednoduchý oltářík, spíš jen stůl, před před moderním vitrážovým oknem.

Sedím a užívám si nádhernou atmosféru plnou lásky a vděčnosti. Za nějakou chvilku se rozhrnou korálky u vchodu. Vejde vrásčitá babička jak z pohádky, pokřižuje se, lehkým dotekem zkontroluje kytky na oltáříku, usměje se a zase zmizí jako duch. Další člověk, co rozdává všem a nezbývá než přijímat a děkovat.

Concha a rychlá stařenka

Tady opět pociťuji silnou boží ruku. Prostě mě nenechá jen tak bloudit po Španělsku. Tentokrát vtělenou do drobné stařenky, co za sebou táhne tašku na kolečkách. Nafotil jsem si krásnou místní uličku a šlapu dál do kopečka ke kapličce.

V tom na mě ta osůbka začne hulákat a mávat, že jako mám zahnout doleva. Když tam stojím jako tupoun a furt nic, nechá stát tašku s nákupem uprostřed silnice, doběhne ke mě a rychlou španělštinou vysvětluje, že jdu úplně blbě a musím zpátky a do té uličky, co jsme sis ji fotil. Nakonec sepne ruce, pronese něco jako „Svatá Panno tyto vidíš“, popadne mě za ruku a odtáhne na správnou cestu. Tam mě štulcem do zad nasměruje a ještě chvíli ukazuje že jako tudy a Bueno Camino. Zlatíčko.

Comillas

Je lehce před obědem, tak rovnou klušu do Infocentra pod kostelem, protože obědová pauza se drží ve Španělsku velmi zodpovědně. Všude je plno lidí, poutníků i turistů. Comillas bylo jeden čas oblíbené letní letovisko španělské královské rodiny. Takže spousta krásných budov a pláží, kavárny, hospůdky a cukrárny.

Jen kostel Iglesia de San Cristóbal je úplně prázdný. Vzhledem k ruchu venku poněkud zvláštní, ale úlevné.

V malém baru, kam jsem si zaskočil na oblíbené café a tortillu de patatas, potkávám dalšího spolunocležníka z rána. Dneska už má odšlapáno. Asi by stálo za to v Comillas zůstat a pokoukat se po palácích.

Výstavný palác markýzů z Comillas míjím při odchodu z města. Zhlíží na něj se svou růžovou fasádou a kamennými parádičkami no, jako na vrchnost na poddané.

Dlouhatánská platanová alej mě dovede až k mostům přes ústí Rio de la Rabia. A za nimi v malé vesničce objevuji poklad. Vesnická usedlost má zdi plné starého zemědělského, tesařského a truhlářského nářadí. Dláta, hoblíky, pily, dlouhý tesařský obouručný vrták. Různé sekery, kleště, klasický nebozez. Všechno vercajk z doby, kdy ještě řemeslníci museli něco umět a všechno se dělalo rukama. Navíc pár ukázek vyřezávaných věcí, košíky, síta a vějíře na čištění obilí. Prostě nádhera.

Za mostem Puente de la Maza do městečka San Vicente de la Barquera potkávám ve stoupáku Poláka Roberta. Chvilku jdeme spolu, ale je rychlejší, tak se nesnažím držet krok.

Takhle z kopečka vypadá ústí řeky La escudo, přes kterou jsem před chvílí procházel, jako jedna veliká bažina. Asi je odliv, takže oblouky mostu se vypínají nad hnědým bahnem. A v něm na boku spousta loděk.

Málem mě trefí ořešák černý

Na kopečku nad městečkem si dávám malou přestávečku s výhledem do kraje a najednou to za mnou žuchne. Nikde nikdo, jen v trávě se válí zelený kulatý míček velký jak tenisák. Sakra co to je? Vypadá jako ořech, ale tvrdý jako šutr. Když se podívám líp, tak se jich v trávě u cesty válí docela dost. Mám kliku, že mě netrefil, protože váží docela dost.

Nakonec pomohl strejda google –ořešák černý. Má jiné listí než naše vlašské ořechy (juglans regia) a tvrdé jsou jak šutr. Strávil jsem blaženou chvilku, když jsem se ho pokoušel rozbít, ale ani náhodou.

Bacha na Santander

Už k večeru přicházím do městečka Pesues. Potřebuji vybrat nějaké peníze, v Comillas jsem bankomaty šťastně minul. Celé městečko je jedna dlouhatánská ulice, asi jako Lovosice. Jen bez toho chemického smradu.

Konečně vidím červený bankomat banky Santander. Velká solidní banka, ne?

Zadám angličtinu, výběr 100 EUR a najednou blikne ve španělštině hláška „Poplatek za výběr VISA kartou 10% z částky EUR Souhlasím Ano/Ne“ . Si říkám že asi špatně vidím, něco jsem blbě navolil. Druhý pokus, jasně že ne, červené tlačítko, loupežníku dej sem kartu. O kus dál modrý bankomat jiné společnosti, poplatek za výběr 0,4%! Při téhle politice se nedivím, že Santander sponzoruje kde co.

Závěrečný spurt

Původně plánovaný Albergue Casa de Peregrinos Colombres byl zavřený, já vůl opět přehlédl jen do konce října. Přecházím ke druhému alebrgue, obrovskému, který má být celoroční. Taky zavřeno. Už se stmívá a kdo se to nesápe do branky jako Robert! A že si tady udělal po emailu před 3 dny rezervaci a kudy dovnitř? Jo leda tak rozbít okno.

Obvolávám ještě nahonem albergy v okolí a chytnu se 3 kiláky dál u soukromníka v La Franka. Nasadíme čelovky a překlusáváme malý kopeček do la Franca, protože paní na nás počká. Měla někam vyrazit, ale když to stihneme do 20 minut, bude spaní. Teď se ukázala výhoda mapy.cz, protože našla zkratku kamenitou pěšinkou. Mě je to jedno, ale Robert jde v sandálech a každou chvíli musí vyklepávat kamínek. Nicméně stíháme, paní od každého zinkasuje 18 EUR v hotovost drobné si nechte a máme pelíšky v suterénu rodinného domu.

Při při přípravě večeře se ukazuje, že Robert s sebou nese i plynový vařič a zásoby jídla snad na půl roku. Takže nasdílíme co kdo má, já čerstvý chleba a sýry z Comillas, Robert zeleninu a vajíčka. K tomu čaj ze zásob paní domu, hostina jak na zámku.

Dneska to bylo za 48 km