

Bilbao je teď v neděli ráno jak po vymření. Po fiestě jen honí vítr po prázdných ulicích papíry a zbytky výzdoby. Nikde nikdo, ani auta. Opravdu slyším svoje kroky rozléhající se ulicemi. Strašidelnější než Día de los Muertos. Jdu po žlutých značkách Camina, jenže je to nějaké zmatené. Místo na mostě Puente Euskalduna vycházím nalevo od něj u řeky La Nervia.
82 den pouti 3.11.2024 Bilbao – Castro Urdiales
Což je docela klika. Cítím kapku napětí v břišní oblasti a na parkovišti vidím automatickou nerezovou kadibudku. To je radosti. Jen návod na použití v baskičtině situaci neulehčuje. Zmáčknu nějaký čudlík, hodím půl euro, zámek cvakne, uvnitř nerezdíra se dvěma šlapkami ale žádný háček kam bych pověsil baťoh! Na automaticky oplachovanou podlahu ho odložit nechci, venku taky zůstat nemůže, no abych to zkrátil. Sedět na bobku, dělat bobek, držet kalhoty a baťoh je opravdu atletický výkon. Nicméně jsem vyšel neposkvrněn, bez čehokoli, co mělo zůstat uvnitř na kalhotách. Paráda!


Jdu podle loděnic. Je zvláštní vidět lodě na suchu, jak jim opravují břicha. U jachty mě překvapuje délka kýlu -tím musí v řece orat bahno! Dál pod střechou ve starém doku je něco jako lodní muzeum. Remorkéry, různé rybářské bárky, čluny, všechny možná rybářská udělátka. Napravo nade mnou obcházím kulatý stadion San Maméz. Sídlí tu fotbalový klub Atletico Bilbao.
Konečně mám schody z pod mostu na most. Ještě že jsem ho na první dobrou netrefil! Kam si tady odskočil fakt nevím. Sice tu na cyklisty i chodce myslí – celá pravá půlka je zastřešená. Chrání všechny před větrem od moře. Ale vystrčit tady půlky by bylo o plácnutí.
V průmyslové čtvrti u řeky si dávám v Café-Bar Goikar první kafe a oblíbenou tortillu de patatas.
Tentokrát není šunka rozptýlená v malých kousíčkách ve hmotě tortilly, ale pokrývá ji jemnými plátky nahoře. A na nich ještě vrstvička vajíčka. Tahle varianta rozhodně stojí za zařazení do sbírky.

Camino vede pořád podle řeky směrem k jejímu ústí do moře. Začínají se objevovat první běžci a kupodivu i cyklisté. Žádná elektrokola. Všichni poctivě šlapou.
Už vidím vysokánskou konstrukci nad řekou. Z dálky připomíná portálový jeřáb. Ale co se mu to mele pod břichem?
Tenhle most spojuje města Areeta a Portugalete. Postavil ho Eiffelův žák Alberto de Palacio už v roce 1893!
Nemusí se jenom vrškem, jak jsem se bál, ale řeku většina lidí překoná v gondole zavěšené na dlouhých lanech. Na horní lávku jezdí výtah, takže fotek milovní turisté si přijdou na své.
Do gondoly se vejdou3 osobních auta za sebou a dvě vedle sebe, jestli dobře počítám, a hromada pěších. Z dálky lana nejsou vidět, takže kabina pluje jako skutečná gondola ve vzduchu pár metrů nad řekou. Od pohledu napínavé. Název v angličtině – Flying Ferry vystihuje vše. Létající trajekt. Létá zhruba po 15 minutách a lístek pro pěšáka stojí 0,55 Eur.

Na druhém břehu dostanu razítko do kredenciálu a nechávám se vynést směrem ke katedrále Basílica de Santa María de Portugalete. Opravdu vynést, protože tu mají v chodníku zabudované ploché eskalátory jako na letišti.

Už jsem ji viděl z protějšího břehu. I na blízko je moc pěkná. Krásná španělská gotika a ten skládaný oltář. Posedím i venku před ní. Výhledy doleva na vzdálené moře, houpající se kabinku létajícího trajektu a doprava na město Areeta lahodí oku.

Za mnou číšník začíná rozestavovat židličky kolem památníku Lope García de Salazar. Netradičně kouká do knížky, i když to byl, podle jeho životopisců, taky pěkný hrdlořez. Ale když ho naposled věznili a obléhali v jeho vlastním věžovém domě, tak sepsal „Historia de las buenas andanças e fortunas“ (Dějiny štěstí a dobrodružství), díky kterému se proslavil. Proto je považovaný za prvního biskajského historika a na rozdíl od svých dávno zapomenutých soupeřů jeho jméno žije. V klidu si čte před svou vlastní věží.
Mimochodem věžové domy nebo spíš pevnosti měla každá významná rodina, protože v tomhle koutě se hodně století mazal každý s každým.
Značky svatojakubské pouti mě vedou nahoru do města. Tentokrát je chodník bez eskalátoru, ale za to s krásnou historickou kadibudkou.
V rohu šišatého náměstí vlezu do řeznictví a dávám si zabalit vaničku paelly. Mají tu 3 druhy. K tomu hromady dalších masných lahůdek, ale zůstávám u té s mořskými plody. Když je moře na dohled, určitě budou čerstvé.
Protáhnu se přes složitou dálniční křižovatku kombinovanou s kruháčem, nadjezdy a podjezdy a v Urioste mě čeká stará trať, ze které udělali cyklo a chodostezku. Asfalt zrovna nemusím, ale tahle se kroutí jako had a spousta krásných výhledů mě s ním smiřuje.
Je před obědem a lidí hodně. Cyklisti jezdí většinou ve skupinkách a pěkně svižně. V místě bývalých zastávek jsou odpočívky, kde mají na sloupku kompresorky, nářadí a další servis.
Legrace je s kočkama. Kde jsou stoly, tam jich je vždycky celý houf. Ale žádné otravování, že by jako skákaly po stole a odnášely lidem svačiny. Ne, ne, ne. V klidu sedí a jídlo jim lidi nosí až pod nos! Normálně se nechají obsluhovat jako v interhotelu! Jen čumáček si olížou sami a nenechají si ho po jídle utřít. V nejlepším případě se některá nechá pohladit. Ale ty pohledy, kterými dotyčnou ostatní lady setřou. C, c, cccc.
Podle stezky roste divoce lichořeřišnice, tak si trhám kvítka a mladé listy na salát. Vyplňuje příkop místo kopřiv. Rád bych věděl, jak se sem dostala. Doma v květináči se jí snažím hýčkat a chcípá. Jediná péče, které se jí tu dostane je přejetí sekačkou a roste jako blázen.

Kolem druhé už mě stezka vyplivne na pláži v La Arena. Všechny hospody jsou narvané, protože se sem dá dojet i autem. Nicméně místní varianta tortilly de potatas opět excelentní. Vrchní vrstvičku tvoří bílek s hoblinkami karamelizované cibulky. Přijde mi, že trochu cítím chuť vepřového sádla a taky že na ni jedu až do večera.

Přejdu přes pláž a vystoupán na krásnou stezku podél pobřeží. Chodí tady asi hodně lidí, protože pítka a odpočívky jsou poměrně nahusto. Pro vnitrozemce neskutečné výhledy na moře, obrovské lodě. Míjím různé pozůstatky těžby železné rudy, dokonce jeden tunel je i přímo na stezce. S relativně pofidérní výdřevou.
Zase na vlhčích místech rostou vysoké kytky, ale bude to rákosí, ne traviny jako v lese. Často je omotané povíjnicí, která tedy dělá čest svému jménu. Rákosí její fialové kvítky zvedá tak do 4 metrů.

Pak se mi po pravé ruce otevře výhled na ukouslý červený most vybíhající nad moře -nakladač železné rudy z nedalekých dolů. Útesy pode mnou jsou teď opravdu parádní, Blíží se pátá, když sejdu na krásnou pláž a procházím promenádou městečka Ocharan k Castro Urdiales.

Původně jsme chtěl spát v Albergue de peregrinos de Castro Urdiales, které je donativo, ale přehlédl jsme drobnost -zavírají ho 17.října. Ale nejsem sám, scházíme se tam tři. Kolegové už se rozhodli, že přespí na zahradě alebrgue, ale já zase cítím smrad trávy. A taky že pod plotem hulí jedno černé pako s kapucí. Tak tady nebudu ani náhodou.
Obvolávám další albergues a chytám se v Pensión La Mar. Těch pár eur za bezpečný nocleh rád dám. Penzion je nenápadně zašitý v úzké uličce téměř ve středu města. Projdu dvakrát kolem, než si všimnu modré cedule nad vchodem.
Šéfuje mu správný boss, který mi hned přiděluje pokojík se sprchou a báječnou postelí. Dokonce věnuje chvilku mé španělštině, trpělivě mi předříkává jak se správně vysloví „Muchas Gracias.“ Na podesáté už se začínám blížit.
Dojdu se ještě podívat do místního kostela Iglesia de Santa María de la Asunción, který jsem viděl spolu s malou pevnůstkou na útesu při příchodu do města.
Ulice jsou plné lidí, většina v péřových bundách nebo teplých kabátech. V kraťasech a tričku vypadám poněkud exoticky, ale fakt není taková zima. Na zkoušku si kupuji od pouliční prodavačky pár pečených kaštanů. Tenhle způsob úpravy se s francouzským receptem na kaštany vůbec nedá srovnávat. Dobré vědět.
Jeden z nejkrásnějších gotických kostelů, jaké jsem Španělsku viděl. Nasvětleným jemným vnějším žebrům pomáhají nést klenbu vnitřní můstky. A Santa Maria de La Asunción je z těch, na které se nezapomíná. Jen Ježíšek mi připadal starší a unavený, ale to mohlo dělat špatné světlo.
Venku obcházím ještě pevnůstku, ale už je opravdu tma a není moc vidět. Po návratu do penzionu ještě zbaštím paellu, co jsem ji nosil půl dne v baťohu. Snad nebudou následky.
Ušel jsem asi 43 kilometrů.