Fiesta v srdci provincie Bizkaia. Bilbao, Guggenheim a baskické pokušení

Dnešní etapa bude z těch kratších, protože se chci podívat do Guggenheimova muzea. Znáte ho, taková ta divná hromada nerezových plechů.

Když vycházím kolem sedmé z albergue, ještě mi svítí hvězdičky místo sluníčka. Jdu po úzké silničce, pára od pusy, sem tam jede někdo autem do práce.

Znovu děkuji za reflexní obal na baťoh neznámému dárci ze Švýcarska, protože někteří řidiči přes zapařená okna nemůžou nic vidět. Čelovka se teď hodí hlavně jako červená blikačka.

81 den pouti 2.11.2024  Pozueta – Bilbao

U pastviny někdo omotal auto kolem sloupu a zůstalo tu napospas vegetaci a vtipálkům poutníkům. Dravcům z lesa při focení jen svítí oči, jak číhají na další kořist. nebo to jsou krávy na pastvě?

Proto raději chodím potmě. Míň se bojím, protože nevidím hrůzy kolem.

Po osmé udělá cesta vlevo v bok ze silnice a drápu se do vršku řídkými eukalyptovými lesíky. V podrostu rostou ohromné trsy nějaké trávy. Stonky měří na výšku tak 3 nebo 4 metry. Jako obří prachovky.

Heslo vysoká tráva ve Španělsku mě zavedlo jen k problematice pěstování marihuany, tak nevím co to je za bejlí.

Procházím přes pár samot dlouhým údolím.

Chvála pomeranče

Kolem usedlostí místo českých jabloní zkroucených věkem rostou stejně tvarované pomerančovníky a citrónovníky. Občas rozložitý fíkovník. Přímo pod okny, aby byly pod dohledem, stromky obsypané mandarinkami. A kolem cesty vlašské ořechy, které evidentně nikdo nesbírá.

Sen frutariánův

Mám snídani, o které se frutariánům zdává jen v nejdivočejších snech. Protože když se zakousnete do pomeranče, který uzraje a sám spadne ze stromu, to jíte samotnou esenci pomerančovitosti.

Neuvěřitelná sladká jemně nakyslá chuť vám naplní pusu i nos. Sluníčko schované v oranžovém plodu jde rovnou do duše. Žádná chemie, jen čistá extáze.

Pro zachování vesmírné rovnováhy se cesta mění na bahniště.

Asi je nahoře nějaký pramen. Kloužu úvozem, doleva ani doprava se uhnout nedá, nadávám jako špaček a bojuju o rovnováhu. A opravdu, nahoře už vidím pramínek čisté vody, jak to bere zkratkou rovnou dolů.

To jsou dárky Cesty. Pán Bůh má prostě nebeský smysl pro humor. Nenechá tě dlouho chodit po obláčcích ani brodit bahnem. Přijmi je a jdi dál, poutníčku. Nic jiného s tím nenaděláš.

Larrabetzu

Kolem půl desáté míjím další zeď, na které místní vysvětlují svůj postoj k umístění Baskicka do Španělska i Francie.

Městečko je v téhle časné době jak po vymření. Kdo by někam v sobotu ráno chodil.

V malé taberně překonávám s malou servírkou jazykovou bariéru při objednávání: „Espresso?“ Pokrčení ramínky.“ Capučíno?“ Nic. „Kafé?“ Hurá, první reakce. Jenže pak se rychlou španělštinou ptá: “ Sí y café, café americano o café con lecce?“ Teď se zase nechytám já. Nakonec nám pomůže její kamarádka znalá angličtiny a dostávám vynikající kávu s našlehaným mlékem (café con lecce) a vynikající, podtrhuji vynikající čerstvou tortillu de patatas s malinkými kousíčky iberijské šunky a potaženou jemnou vrstvičkou sýry a dva kousky voňavé bagety. Jím umělecké dílo.

Koukám přes výlohu na náměstíčko, jak tam metař honí elektrickým fukárkem poslední listí s ořezaných platanů. Kdyby to vzal koštětem, už má dávno hotovo. On tedy má hotovo tak jako tak, protože si fukárek opřel o zeď a přišel k nám na panáka jakési lihoviny po ránu.

Jdu se podívat ještě do místního kostela a je otevřeno! Paní u oltáře upravuje kytice nádherných lilií. Pár kytek a provoní celý kostel. Poprosím ji o razítko a dostávám ho do posledního volného políčka kredenciálu. Musím si ho někde nastavit.

Ještě chvilku posedím. Pomalu se scházejí lidi na mši a začíná být rušno, jak se mezi sebou polohlasně baví.

Při odchodu z městečka si fotím nádherně malovaný věžový dům. Futra dveří zdobí kované pásy a hřeby. Malá okénka jsou spíš střílny než okna. Takové a ještě větší věže si v Biskajsku stavěly všechny významnější rodiny, aby přežily. Mezi oblíbené zábavy té doby totiž patřily šarvátky všech proti všem a tak mít dům, kam každý nemůže byla zásadní výhoda.

Projdu městečkem Lezama a začíná se hlásit příroda. Vzpomínám na Francii, kde každý kostel řešil jak duchovní, tak i naléhavé tělesné potřeby a tady fakt není kam. Ani otevřený bar, jen dlouhá ulice až do Zamudio. S opoceným čelem najdu veřejné záchody u velké sportovní haly. Víc na čas už to nešlo.

Fiesta v Zamudio

Ochutnávka baskické kuchyně

Pak jeden kruháč, doprava houstne, druhý kruháč, objevují se zástupy lidí …….už je mi jasné proč je všude zavřeno a nikde nikdo. Všichni jsou tady!! Probíhá tu výstava skotu, vystupují kapely a v ohromných stanech se jí, pije a tancuje. Že by příprava na večerní Svátek všech duší?

Říká se, že baskická kuchyně je jedna z nejlepších na světě. Přísahám, že je to pravda. Potřeboval bych mít čtyři nosy a deset očí. Stánek za stánkem s místními lahůdkami, jedny voňavější a krásnější než druhé.

Jeden stometrový stan je vyhrazený soutěži ve vaření něčeho, čemu pracovně říkám guláš. Řada kotlíků, které soustředění pořadatelé pomalu roztápějí. Dlouhé pulty, na kterých se vrší hromady nakrájených uzenin připravených na další zpracování. Všude smějící se lidé –“ na, ochutnej!“

Víš co je taloak?

Koupím si taloak -plněnou placku z kukuřičné mouky. Samotná placka je zvnějšku osmahlá, uvnitř vláčná. Naplní vám ji takřka čímkoli. Já si ji dal s hoblinkami opečené prorostlé šunky. Sedím na baťohu za stánkem a futruju se uprostřed skupinky dalších lidí. Všichni si jídlo užívají se stejným nadšením. Jenom obracím oči k nebi, jak je to dobré.

Pekařské orgie

Další stan je vyhrazený sladkostem. To jsou prostě kuchařské orgie, jinak se nedají nádherné koláče a hromady zákusků popsat. Jedna pekařinka mi dá ochutnat ze zvláštně spáleného koláče -uvnitř jemná krémová bašta a horní vrstva nahořkle karamelová, dohromady jedno velké Wau.

Beru si na cestu čtvrtku koláče se zvláštní vrtulkou nahoře.

Další haly a stany má vyhrazené dobytek.

Krávy, býci, telátka, vepříci. Načesaní se předvádějí v arénách vysypaných čerstvými pilinami. Obecenstvo, vesměs starší seriózní muži, uznale hvízdá když po nich obvzlášť šikovná kráva hodí očkem. Fakt, umí to! Strávil bych tady celé odpoledne, protože na velkém pódiu už se chystá kapela.

Její písničky slyším až v kopci nad městečkem. Dám si tam v malé hospůdce kafe k tomu koláči, abych ho nemusel nést v ruce. Pod sebou mám už vyhlídku na Bilbao. Vzpomínám s vděkem na Terezku, která tady začala svoji svatojakubskou pouť a dala mi poslední šťouchanec, abych taky vyrazil.

Bilbao

Hlavní město provincie Bizkaia – po ní se jmenuje také Biskajský záliv. Ve Francii je ten samý kus moře Gaskoňský záliv. Jo, sranda.

Odtud z kopce je obrovské. Přejdu most nad dálnicí a scházím dolů moderními čtvrtěmi.

Fascinují mě vlajky ze sušeného prádla. Různé varianty výklopných a výsuvných sušáků. Někde si dámy natáhly mezi baráky šňůru na kladkách, takže se kalhoty vznáší ve dvacetimetrové výšce. Rozhodně rychle schnou, protože opravdu vlají ve větru jak nápisy za letadly. Dámské prádélko je většinou co nejblíže oknu, ale jeho jasné barvy oči stejně přitáhnou.

Basílica de Nuestra Señora de Begoña

Nádherná katedrála, zavírali před deseti minutami. To bylo to kafe nad Bilbaem. Musím sem vyšlapat ještě jednou, no nic. Z její terasy obdivuji porosty nádherně fialového bejlí, tedy povíjnice nachové. Porůstá kdejaký plot jako náš svlačec, ale dosáhne mnohem výš. Závěje jejích květů sluníčko rozsvěcí jako purpurové lampionky.

A v nich se schovávají spousty koček! Hlavně těm černým svítí ze tmy pod listy jen oči. Podle mističek pod terasou katedrály jsou tu vítané.

Promotávám se ulicemi k malému náměstí. Na něm běží perfektní bubnová showe. Rachot jako blázen, celé náměstí tancuje do rytmu. Dost lidí má smrťácké masky. Od náměstíčka až k mostu přes řeku La Nervión neboli Ria de Bilbao smrdí tráva tak, že se nedá skoro dýchat. Oni tu marjánu snad pálí po otýpkách. Že by opožděný Día de los Muertos?

Hned u řeky La Nervia stojí Iglesia de San Antón.

Iglesia de San Antón

Nádherná španělská gotika. Místo hlavního oltáře moderní obrazy svatých nakombinované s gotickými sochami. Neuvěřitelně spolu ladí. Kostel nabízí tiché posezení. Oproti ruchu ulic vítaná změna. Jako bych si nabil baterku, po chvilce už mě zvědavost zase táhne dál.

Hned za kostelem vidím budovu připomínající velkou loď. Odložení baťohu musí počkat -je to proslulá tržnice Mercado de la Ribera.

Ach můj Bože. Miliony stánků a stánečků s místními specialitami. Dnešek je vyloženě food festival. Tady by se vyplatilo strávit den. Upřímně, už jsem z toho ohňostroje chutí a vůní docela utahaný. Tak holt hurá tam co budu dneska bydlet.

Bilbao Metropolitan Hostel by Bossh

Rezervoval jsem si tu postel přes jejich web, jenže jak mi nechodily notifikace, udělal jsem si ji asi třikrát. Mezitím některou zrušili a dámy teď neví co. Že to jde platit jen přes jejich aplikaci, ale když tam není rezervace, tak to vlastně nejde.

Pak se dovtípím, dám jim hotovost, dostanu příslušné kódy od pokoje a hlavního vchodu a můžu se ubytovat. Sprcha, baťoh do zamykací skříňky, nazout kristusky a vyrážím do muzea. A kredenciál s sebou! Ne jako v San Sebastian.

Museo Guggenheim Bilbao

Z hostelu jsem tu za půlhodinky pohodlné chůze. V malém papírnictví vyřeším zvětšení kredenciálu – zakoupím A4 tvrdšího papíru, od prodavačky si půjčím izolepu a nůžky a hotovo! Mám místo na dalších 14 dní razítkování.

Museo hlídá obrovský květinový pes! Fakt poctivá kytka na kytce.

Samotné Museo od architekta Franka Gerryho vypadá jako obrovský chumáč širokých špon od soustruhu. Jak tohle postavili? Z náměstíčky není větší než okolní domy, ale čím jsem blíž, tím jakoby roste. Pak ohromné schodiště dolů do hlavního vstupu a úžasem mi padá brada ke kolenům. Stojím ve šperku, jinak se vstupní prostor popsat nedá.

Nerezový plášť vrůstá prosklenými plochami dovnitř, kde se kombinuje se světle hnědým mramorem podlah a bílými stěnami. Stačí popojít o pár metrů doprava nebo doleva a výhled se úplně změní. Nejsem sám, kdo si tu takhle blbne.

Museo Guggenheim je ohromné špičkové výtvarné dílo samo o sobě. Jakmile se ale soustředím na vystavené obrazy a sochy v jednotlivých sálech, jakoby naopak umocňovalo jejich vnímání.

Od října je tu výstava švédské malířky Hilmy af Klint. Zahrnují průřez její tvorbou od realistických pláten po velké abstraktní duchovní obrazy. Buďto je to zaoblenými sály, nebo dlouhou poutí, ale úplně cítím jak malířka do jednoduchých abstraktní tvarů vtělila duchovní poselství. Jak hledala, zkoušela vyjádřit jednoduše složité spirituální myšlenky.

Většina abstraktních obrazů jiných autorů je sice řemeslně perfektně namalovaná, ale pro mě jsou prázdné. Tady ke mě doslova mluví.

Venku na nábřeží projdu pod obrovským pavoukem. Všude kolem černí trhovci prodávají jeho věrné napodobeninky z drátů. Některé i samy běhají.

Jiné zboží mají vystavené na dekách s provázky v rozích, které umožňují bleskové sbalení krámku a útěk. Značkové kabelky, šperky, originální suvenýry. Prodejci s provázky v rukách vypadají jako profesionální venčiči psů. A stejně ostražitě se rozhlížejí kolem sebe, aby jim smečku někdo v uniformě nepoplašil.

Vystoupám po ocelovém schodišti nahoru na most Da Salve. Cestou si vychutnávám obrovský mural mezi jeho pilíři na protějším břehu. Zamávám naposledy kytkovému pesanovi a vracím se k hostelu trochu jinou cestou.

Přilákaly mě světla v kostele Iglesia de San José de la Montaña. Krásný moderní kostel. Sedl jsme si a v klidu přemýšlím nad dnešním dnem, nabitým tolika zážitky. Děkuji za vše, co mi Pánbu nebo vesmír nebo kdo to rozdává nadělil.

Mám pocit, že když nic neočekávám, ale zůstávám otevřený, přijde všechno.

O kus dál navštívím Azkuna zentroa alhóndiga – obrovské kulturní centrum. Zabírá celý blok. Ve foyer má polovina sloupů tvar pohádkových bytostí. Některé poměrně strašidelné. Se svými rodiči tu prochází spousta dětí. Vypadá to, jako že do uměleckých kroužků, protože některé si nesou nástroje.

Nad hlavou mi plavou plavci ve střešním bazénu. Zjevně tu jsou i divadelní sály, protože vidím spoustu plakátů zvoucích na představení. Baskicky, španělština tady není v kurzu.

Podél jedné stěny svítí speciální obchod s místními výrobky. Prohlížím si knížky, CD s baskickými tanci a písněmi, obrázky, grafiky od místních umělců. Dalo by se vybrat, ale ještě to mám 700 kilometrů, tak nic.

Povedlo se mi nakoupit vločky, sýr, máslo a nějaká zelenina, takže ráno budu moct rovnou vystřelit. Procházím nějakou temnější čtvrtí. Díky tomu jak jsem špinavý a zarostlý docela zapadám a nikdo si mě nevšímá. Ale samá paka se staženou kapucí, zase tu smrdí tráva. Jsem docela rád, když vyjdu k parku před hostelem. A tam závěrečná třešinka na dortu.

Naprosto nezapomenutelná chvilka

Statná černoška s napletenými modrými copánky stojí uprostřed přechodu a někomu do telefonu z plných plic něco vysvětluje. Už je dávno červená, auta stojí kolem ní, ale nějakým troubením se vůbec nenechá vyrušovat. Jeden řidič na ni neopatrně zařval, tedy slušně ji nahlas požádal ať poodejde, ale to neměl dělat.

Vztyčený prostředníček bylo zdaleka nejslušnější gesto, které obdržel. Během několika vteřin s ním byla hotová, chlap zalezl do auta rudý až za ušima a bylo vidět, jak se všichni v okolí dobře baví. Tedy než se na ně podívá. Skoro vidím viděl blesky, které jí šlehají z očí. Rozhodně se neodvážím fotit nebo točit. I když by teď byla za hvězdu internetu.

Pak zvedá dlaň jako že „Ticho prosím“ , několika důraznými příkazy končí hovor, rozhlédne se kolem sebe, pokyne jako královna a odkráčí. Jak jsem rád, že takovou těžkou váhu nemám doma.

Dneska to bylo za 32 kilometrů, utratil jsem asi 35 EUR, z toho 15 EUR muzeum