Auvillar–Lectoure, zlatá krajina Gaskoňska a Armagnac

Mířím do země hrdých Gaskoňců a armaňacu. Objednal jsem si přes SMS spaní v bývalém špitále, který má být donativo. Tedy nocležné dobrovolné. Těším se na prozkoumání dalšího způsobu spaní na svatojakubské pouti.

Ráno trochu zápasím s francouzskou klikou na hlavních dveří -stačí s ní šoupnout do strany! Že mě to hned nenapadlo?!? Myslím že francouzské systémy otvírání dveří a kliky by stály za sbírku.

67 den pouti 19.10.2024  Auvillar – Lectoure

Padá drobný deštík, něco mezi konví a kropítkem. Pořád se nemohu rozhodnout jestli pláštěnku jo nebo ne, až mám větrovku mokrou. Když přes ni zkouším přehodit tarp, tak se lepí k sobě a točím se kvůli tomu jak holub na báni. Na x-tý pokus se povedlo a to už skoro neprší. Jestli mě někdo točil , budu za hvězdu.

Zlatá krajina

Jak vylézá sluníčko, dělá se nad mlhou v údolíčkách krásná dvojitá duha. Padající deštík je chvilkami úplně zlatý a vybarvuje dozlatova i bílé vápencové zídky a domečky. Skoro na každém kopečku je posazený hrádek nebo kostel s červenou střechou jako třešně na šlehačkovém dortu.

Sluneční paprsky jezdí po krajině jako reflektory a tady vytáhnou kus louky, tam zase pole nebo městečko. Jenom stojím, koukám na tu nádheru a děkuju, že tady mohu být. Trvá to jen chvilku, snad 5 minut, pak zafouká vítr, přestane krápat a kouzlo je pryč. Kolik takových chvilek jsem prošvihnul čuměním do počítače nebo v autě?

Lydie z Belgie

V San Antoine si v kostelíku dávám první razítko a taky startovací espreso s croissantem v malé pekárně.

A kdo se nepřidá jako Lydie z Belgie. Potkali jsme se už v Le Puy en Velay, pak v Moissac, teď už je to potřetí, takže mi ji Pán Bůh posílá do cesty kvůli něčemu. Když se takhle z někým cizím náhodně potkávám, vždycky je to o tom, že si máme navzájem něco dát.

Sedli jsme si na lavičku před krámkem na sluníčko. Někde dostala úžasná rajčata, tak přidávám extra uleželý sýr a s čerstvými houskami dáváme malou svačinku. Povídá, povídá a povídá. Je jí 83 let, do Santiaga jde po páté. Že už prý dostává červený diplom. Na svůj věk tedy chodí jako blesk, jen je mi divné, že jsem jí na cestě z Auvillar neviděl. Asi vyšla ještě dřív než já. Když jdeme spolu, kus mi v pohodě stačí.

Jdu silničkou podle polí s uschlými černými slunečnicemi. Připomínají zástup mrtvých duší. Všechny hlavy sklopené a natočené jedním směrem. Večer to tu musí být strašidelné. Trošku to vybírá alej plná soukenických štětek.

U trojúhelníkového rybníčku mě láká pestrý přístřešek pro poutníky, ale teď se mi zrovna šlape moc fajn.

Église Saint-Saturnin de Flamarens

Tohle je kostel s překvapení opravdu jak od Saturnina. Otevřu dveře – a za nimi nic! Místo zdí otevřený prostor s výhledem na daleký třpytivý hřeben Pyrenejí! Do prdele, do prdele, do prdele, to jsou kopce. Jak je po dešti, je vzduch průzračný a poprvé vidím co mě čeká. Blýskavé, vysněžené a zatraceně špičaté. Jako Alpy. Jak se tomuhle vyhnu nevím.

Kostel zachránili francouští skauti. Byla to ruina, když se pustili do práce. Postupně se jim povedlo odstranit sutiny a vybrat peníze na zastřešení celého prostoru. Když se dívám jak se vznáší štíhlá žebra gotických oken nad bývalým oltářem jen tak v luftě, připomíná mi to učebnici architektury.

Z výklenku mě pozoruje s mírným úsměvem krásná Madona s Ježíškem v náručí. „To je něco, co, šohajku?“ Kdyby kostel dostavěli, bude to jen jeden z mnoha. Ale takhle stojím v unikátu.

Pročítám průvodní cedule s historií kostela a nedaleké tvrze. Nyní skauti a dobrovolníci pracují tam. Časem tam chtějí mít svoji základnu a ubytovnu pro poutníky.

Kousek za Flamarens vidím v příkopě pod keřem kusy něčeho červeného. To je v roští roztrhaná mrtvola nebo co? Smrad by odpovídal. Jdu blíž a takovou houbu jsem ještě neviděl.

Mřížovka červená

Miradoux

V Miradoux, malém městečku, objevuji ke svému překvapení pěkný sport. Bohužel pláštěnky nemají, ale mám doporučení na speciálku pro poutníky v Condom. Za to ale mohu obdivovat krásně vymazlenou hlavní třídu ke kostelu Sv. Ludvíka. Tady je ve výklenku hliněná soška Sv. Jakuba, tady zase krásné kamenné záchodky a hele, obrovský kaki strom. Na zahradě někomu rostou granátová jablíčka a nádherné kytky.

Ručka historického klepadla si zase přímo říká o použití. Opatrně s ní klepnu, abych nikoho nerušil a za dveřmi se hned ozve ohlušující řev psa. Jestli to není nahrávka tak tu mají aspoň tříhlavého Kerbera. Ale nikdo nejde ven, tak s úlevou pokračuji dál.

Église Sainte-Blandine de Castet-Arrouy

Škrábu se hlavní ulicí nahoru ke kostelu. Před každým domkem zelené kytky, i když na ně vlastně není místo. Bytelné barevné okenice na kamenných domkách připomínají, že v případě potřeby se každý dům v Gaskoňsku mění na pevnost.

Kostelík Sv Blandine také připomíná spíš pevnůstku. Chrání nádherně malovaný interier. Vysoké dřevěné táflování, nad ním ohromné obrazy a hvězdný strop. A razítko En Gascogne.

Pořád se mi v hlavě objevuje vzpomínka na Cyrana z Bergeracu, jak ho hrál pan Kemr na Národním divadlem – Balada o gaskoňských kadetech:

„Jak čápi s orlím zrakem jdou
a nechť jich baret rozedrán,
jej chochol kryje nad něj vtkán“

Jakoby opravdu tady ještě po ulicích chodili. Skoro všichni starší chlapi tu barety nosí.

Lectoure

Do města přicházím kolem čtvrté kolem speciálního radaru obaleného traktorovými pneumatikami. Černý panáček Michelin, co inkasuje bleskořidiče.

Po delším šňupání najdu Accueil Presbytère de Lectoure – mají otevřeno od velikonoc do 17.října. Jsem o dva dny opožděný, takže někdy jindy. Obvolávám další gítés podle seznamu na gronze.com a chytám se o pár ulic dál. Takže žádné donativo, ale cash.

Gîte l’Etoile Occitane

Vítá mě šéfová a protištěnicová klasika. Odložit baťoh a boty do přihrádky, nafasovat vaničku na spací věci, povléknout postel a můžu do města. Na pokoji nás je pět a pes – krásná border kolie kameníka Erika ze Zvolena.

Večer je nádherně teplo a se jdu pokoukat po městě. Nejdřív doprava z kopečka po Rue Nationale k největšímu antik bazaru starožitností, jaký jsme kdy viděl.

Village des Brocanteurs – Antiquité – brocante -vintage

Zabírá tři křídla ohromné žluté budovy. Býval to hrad hrabat z Armagnacu, pak nemocnice a teď je to antik bazar.

Ohromeně procházím jednotlivými pokoji bývalého hradu s očima navrch hlavy. Vždycky jsem měl rád staré věci. Tady bych si mohl pořídit cokoli.

Od nosorožčí hlavy po pohřební kočár, nábytek faraonů, židličku kadinála Richelie nebo poslední desku s Elvisem. První stroj na espreso, kovový plot, žulové schody nebo epesní žlutou babolapku se stahovací střechou. Plakáty, sošky, staré truhlářské šablony a vercajk na cokoli. Svazek šperháků, model (aspoň doufám) dynamitové nálože i s budíkem. Obrazy autorů známých a většinou neznámých autorů. Krajky, ložní prádlo s monogramy a hromady šatů. Na všechno si mohu sáhnout pod bedlivým dohledem zarostlých prodejců. Úplné antik nebe.

Po hodince se musím odtrhnout, jinak bych z města nic jiného neviděl. Neskutečný nářez. Ještě že jsem omezený tím, co odnesu na zádech a tam nepřidám ani gram něčeho, co opravdu nutně nepotřebuju.

Od věží bývalého hradu je nádherný výhled do večerní krajiny. Vyfotím si ještě krásné plechové kohouty a čápy ve fontáně a jdu se podívat do katedrály.

Ulice zaplnili poutníci, místní, turisté. Všichni korzují, fotí, ochutnávají, večeří v malých restauracích. Sýrárna, další antiky, obchody a obchůdky. Nakonec si v pekárně dávám dýňový dortík se šlehačkou, no něco non plus ultra.

Lectoure Cathedral

Samotná katedrála vypadá zvenku jako trochu nedostavěná. To mají na svědomí různé války a následné opravy. Nicméně uvnitř si vychutnávám nádhernou vznosnou gotiku. Jemný bílý oltář, krásné varhany a kupodivu božský klid. I když tady chodí hodně lidí, všechny prostor ztišuje.

Sednu si do lavice kousek od oltáře. Hraje tu tichá smyčka se zpěvy a varhanami. Úplně přestávám vnímat čas.

Z usebrání mě vytrhávají starší dámy, co mění kytky na oltáři, oprašují anděly a nakonec zametají. Smetáky klepou o dlažbu. Působí to lehce rušivě, tak to beru jako cvičení tolerance na vipasaně, když si někdo v tichu odkašlává a praská klouby.

Přišel jsem na parazity

Ale pak mi dochází, že to je vlastně znak „živého“ kostela. Skupina lidí si vezme za své péči o kus veřejného prostoru. S láskou se starají o místo, kam si kdokoli může přijít sednout a dát si dohromady myšlenky, pomodlit se, najít útěchu ve svém trápení. A když někde nejsou, kostel i duchovní život vlastně umírá. Farář to sám určitě nevytrhne. To bude ta vysmívaná péče pastýře o svěřené stádo.

Možná to samé platí pro města – když starosta nemá k ruce partu nadšenců, jsou veřejné prostory v cajku. Hlídá si, aby město žilo všemi malými obchůdky a službami -to jsou ty pekárničky, řeznictví dva tři tabáky, školy, galerie. Sousedi se v nich potkávají, povídají si, znají se a i když někdo dělá levárny hned to na něj praskne. Peníze se točí ve městě. Pohoda.

Jakmile se ale objeví řetězec, tak vlastně peníze z regionu odsává a ničí místní komunitu. Lidem už nestačí přeběhnout náměstí, aby měli vše, co potřebují. Musí mít auto, jinak si nenakoupí. Řetězce se vlastně chovají jako paraziti. Paraziti pod kůží města.

Z kostela odcházím za šera. Venku si ještě udělám obrázek plechové zeměkoule s okřídleným človíčkem nahoře. Kupodivu ke katedrále patří.

Pak už se jen pomalu dostat zpátky tam co spím. Cestou ještě minu pozoruhodný portál do bývalého kláštera a ještě bývalejšího vězení s nádhernou špehýrkou. Pak městská tržnice, naštěstí zavřená a skleněný znak svatojakubské cesty nade dveřmi do gîte.

Dneska to bylo za 34 kilometrů