Pohoří Aubrac je tak kolem1200 metrů nad mořem a na teplotě je to znát. Krajina připomíná Brdy, jen ty žulové balvany jsou občas jako baráky. Konec konců, na jednom z nich stála v Château de la Clauze celá věž.
57 den pouti 9.10.2024 Saint-Alban-sur-Limagnole – Nasbinals
Šéfová gíte nám připravila ke snídani mimo obvyklých čerstvých baget a dalších věcí ňamkózní vaječný nákyp se švestkami. Napsal jsem si jí recept, protože jsme se ráno neviděli. Zřejmě ale zůstane tajemstvím šéfky kuchyně. Klika byla, že za chvilku přišla na snídani i poslední poutnice, jinak by na ni žádný nezbyl.
Loučím se s nimi a jako první se jdu podívat do místního kostela, který jsem měl pod okny.
Jen jsem asi zapomněl poprosit o hezké počasí na celý den, protože poslední kilometry stály za to.
Ale teď je ještě hezky, sluníčko sice pod mrakem, ale občas vykoukne.
Cesta prochází hlavně borovými lesíky a všude neuvěřitelné množství hub. Bedly, praváky, podborováky, celé závěje ryzců. Čirůvky a holubinky. Klouzky modřínové i borové. Některé druhy hřibů ani neznám. Procházím v podstatě houbovým atlasem. Sbírám si jich zase pár na večerní polívku.
Už chápu ty slavné záběry z francouzských trhů, kde jsou vyloženy plata lišek, hříbků a jiných hub, všechny ráno sesbírané a servírované k obědu ve michelinských restauracích. Stačí vzít kosu a nůši! Žádný zázrak!
Samotná cesta připomíná po nočním deštíku potok, ale pořád se dá jít suchou nohou.
Ale jak vystrčím hlavu na kopci, málem přijdu o klobouk. Funí jako blázen.
Na tvrdší podmínky jsou tu přizpůsobená i domácí zvířata -koníci i krávy mají krásný kožíšek.
První z dnešních vesniček. Solidní žulové domky a uprostřed kostel se dvěma zvony. Dá se k nim vyjít po otevřeném schodišti. Možnost sáhnout si na zvon, to si nemohu nechat ujít.
Žulová zvonice je precizně sesazená a na tu váhu zvonů mi přijde poměrně subtilní -podívejte se sami. Z lávky je navíc krásný výhled po kraji i na břidlicové hřebenáče na střeše kostele, které připomínají dračí šupiny. Nikde ani stopa po nějakém posprejování nebo vandalismu, pozoruhodné.
Kousek pod kostelem míjím malou obecnou pekárničku. Je asi ještě používaná a podle rozměru dřevěných lopat by se do pece vešel Jeníček i s Mařenkou.
Ale běžné pečivo zaváží cestovní pekař, takže se tuhle trasu s dětmi nemusíte bát projít. I když, kdo ví?
Ještě projdu vísku Bigose a jsme v Aumont-Aubrac
Tohle je správné etapové městečko. Hromada gítés a obchůdků se službami pro poutníky. Dokonce tu je i nožířské speciálka – pán dokáže na místě vyskládat kudlu požadované délky, sklápěcí nebo vyhazovací, se dřevem na rukojeti podle výběru. Vyrazí vám na ni i jakubskou hřebenatku nebo váš monogram.
Kvůli razítku zajdu do Offce de tourisme, v kostele jsme ho neobjevil. Je krásné, s pověstnou bestií, která měla v okolí povraždit přes sto lidí. Naštěstí to je už pár set let zpátky.
Z městečka se dá pokračovat dvěma trasami.
Já pokračuji přes La Chaze-de-Peyre, kde poprvé vidím kombinaci obytný dům/kostel. Opravdu si nejsem jistý, jestli někomu nevlezu do obýváku, protože napravo od budovy je za kamenným plotem zahrádky, nalevo za stejným kamenným plotem hřbitov.
Ale je to kostel s překrásnou rozetou. Tak jako u nás tesali tyhle kruhová okna z měkkého pískovce, tady se kameníci vyřádili v tvrdé žule. Vitráž s Panenkou Marií zrovna prosvěcuje slunce a moc hezky se tu sedí.
Další cestu ukazuje šipka z hřebenatek, která nenechává ani stín pochybností o správném směru. Ještě si fotím na zahrádce cibule o průměru tak 15 centimetrů. Proč ale mají saláty schované pod dekou?.
To je nenápadná děkovná kaplička asi 5 kilometrů za La Chaze-de-Peyre. Vejde se tam možná 5 lidí, když se zmáčknou. Je úžasně čisťounká, s čerstvými květy a krásnými dětmi na oltáři. Kolem x děkovných tabulek. Silné místo k zastavení.
Jde se mi pořád ještě hezky, i když fouká vítr jako blázen a ve vzduchu je cítit vodu. Z těch pár kapek se přeci nepotento. Navíc do Nasbinals, kde jsem si objednal spaní je to už jen 15 kiláčků-to dám.
Ve Finieyrols míjím u cesty Gîte et chambres d’hôtes La Rose de l’Aubrac s prosklenou verandou, kde vidím sedět hromadu poutníků. Vypadá to tam lákavě, ale když už jsem napsal email do Nasbinals…. jdu dál.
Kousek za vsí se plazí užovka. Ne že by se jí extra chtělo, protože s přibývajícími kapkami klesá i teplota.
Natáhnu si pláštěnku/tarp a začínají se ukazovat „drobné“ nedostatky. S kombinací silného větru a vodorovného deště čínský výrobce asi nepočítal. Pláštěnka má tvar ponča se zapínáním na plastové klipsy po stranách. Vítr je ale dokáže velmi rychle rozepnout, takže se déšť dostává všude. Lehounká mokrá látka tarpu se navíc lepí na všechno včetně hole.
Většinou ve chvíli, kdy potřebuji přeskákat z kamene na kámen, abych nešel rovnou potokem, ve který se cesta proměnila. Ve chvíli kdy skáču a najednou mám klacek mezi nohama bych ho výrobci s chutí strčil někam.
Za chůze si tedy držím jednou rukou tarp zevnitř, aby neuletěl. V druhé držím hůl a cítím, jak mi déšť zatéká rukávem až do podpaží. Myslím, že dneska se sprchovat nebudu.
Když se po chvíli dostanu na silnici, tak se mi auta vyhýbají na poslední chvíli, protože tmavý tarp skvěle maskuje. I když ho mám přehozený přes klobouk, tak mi každou chvíli zalepí jedno nebo druhé oko.
Nadávám výrobcům i sobě jako špaček, protože v téhle krajině se fakt není kde schovat. Ledaže bych si zalezl pod stádo krav, které se natlačily do houfu zadkama ven a jen se z nich kouří.
Neodvažuji se ani vytáhnout mobil z igeliťáku, do kterého jsme ho pro jistotu strčil a prostě jen šlapu a čvachtám, šlapu a čvachtám.
Napravo ukazuje cedule do nějakých přídovědecky zajímavých bažin. Po chvíli cedule nalevo na unikátní ohromné balvany uprostřed pastviny, které vidím i přes clonu deště. Jako kdyby se tam válelo stádo slonů.
Pak Rieutort-d’Aubracs přístřeškem pro poutníky toho času beze střechy. Všude tma jako v pytli, asi i vypadl proud. Dávám si na hůl blikající čelovku, abych byl aspoň trochu vidět. Trasa vede pořád po silnici. Je to docela úleva, když přecházím po mostě nad rozvodněnou říčkou. Kdyby ji šprýmař značkař vedl po břehu, tak už plavu.
Podle směrovky teď už jenom 4 kilometry přes kopec. Na něm další černá vesnice Montgros a za chvíli mě vítá hřbitov v Nasbinals.
Městečko normálně svítí. Ulice jsou plné fialových deštníků. Z některých zbývají jen kostry, jiné se zmítají zavěšené nad ulicí otočené naruby. Jestli to měla být nějaká slavnost, tak jim dost navlhla.
Gîte communal má být někde v centru, tak pod roletou obchodu opatrně vytahuju mobil. Ještě zbývá 5% baterie – broučku, to dáme.
Jenže ty poslední kroky bývají nejtěžší. A tak kroužím a kroužím, protože tahle gíté ještě není v mapy.cz a google mapy zase ukazují jen červený špendlík v bílé ploše. Nakonec se doptám – naprosto nenápadný dům s vchodem z druhé strany.
Starší dobrovolník, co na mě čeká, kouká naprosto nevěřícně na vodníka před sebou. No tedy vodníkům jen kape ze šosu. Mě tekla voda úplně odevšad.
Takže svlíknout a převléknout, hned pouští topení a podává hromadu novin na sušení bot. Když mi koukne do kredenciálu, tak jen hvízdne. A to jako fakt si dneska vyšel z Saint-Alban-sur-Limagnole? Jo jasně. No ty seš ale pako. Takže to bude 14 EUR za přespání, tamhle je kuchyně, otevřený krám 100 metrů tímhle směrem, deštník nemáme. Jsem vděčný za sucho a teplo, tak jdu vařit houbovku a doufám, že věci do rána uschnou. Spacák kupodivu nepromokl, takže třikrát hurá!
V gítés jsou se mnou starší manželé, houbovku s díky odmítají a vaří si špagety. Průběžně měním noviny v botách a povídáme si v rámci našich jazykových možností.
Pán s sebou nese i speciální mašinku a gumovou masku proti chrápání. Musí se to zapnout do sítě a tiše vrčí jako kompresorek. Než zaberu, tak se mu povede dvakrát při otáčení vytáhnout zástrčku ze zdi. Jeho nadávání na ten vergl je horší než chrápání. O trochu.
Ušel jsem necelých 40 kilometrů. Až na ten deštíček prima den.