Asturie na Camino del Norte. Zelené kopce, oceán a Santiago „na dosah“. La Franca – Piñeres de Pría

Dneska už jdu Asturií. Opět se trochu mění k lepšímu značky svatojakubské cesty. Do Santiaga mi zbývá něco málo přes 400 kilometrů. Přijde mi až neskutečné jak cesta rychle utíká, jakmile padla ta tisícovka. V podstatě do deseti dní jsem tam!

87 den pouti 8.11.2024  La Franca – Piñeres de Pría

Robert bude po ránu ještě půl hodinky drtit Duolingo, tak se loučíme. Je z městečka na polsko-německé hranici. Do Berlína to má 60 kiláků, do Čech 200. Chodí Camino každý rok, takže zkušený peregríno. Jak ten včera s kytarou okouzloval holky! Pár anglických a španělských písniček a přímo mu visely na rtech.

Letos nepůjde až do Santiaga po Camino del Norte, ale po Camino Primitivo přes Oviedo. Přišlo mi příjemně krátké, možná pro Zuzku? Jeho doporučení:„Bacha kopce! Pro začátek je lepší Camino Portugues z Porta!“ Dám na zkušenějšího.

Asturijské kopce Sierra de Cuera pod Picos de Europa

Kopečky totiž, kde se vzaly tu se vzaly, padají skoro do moře. Nejsou to ty zasněžené hřebeny na obzoru ze včerejška, ty budou o něco dál.

Sierra de Cuera je jedno z mnoha pohoří, které se sypou z vyšších Picos de Europa. Mimochodem sierra je taky španělsky pila, takže dneska to bude řežba.

Trocha asturijské historie

Obojím je Asturie proslulá, protože právě tady vzniklo křesťanské Španělsko vyhnáním musulmanů, těch psů pohanských, jak řekl Švejk. Díky velkému množství jeskyň, lesů a skrýší tu mohli Astuřané úspěšně bojovat proti přesile. Konec konců stejně jako tisíc let zpátky proti Římanům. Ale tady začala reconquista čili obnovení křesťanské vlády.

Odtud vzešla i idea Řádu svatojakubských rytířů, jejichž znakem je známá La Espada – červený meč ve tvaru kříže. Úkolem rytířů bylo chránit poutníky do Sanriaga před útoky Maurů, kteří v té době ovládali většinu dnešního Španělska.

Nuestra Señora de Covadonga

Téměř na každém domě je krásná kachlička s obrázkem Nuestra Señora de Covadonga, ochránkyně Asturie. Při bitvě v údolí Covadonga se měla zjevit a naklonit vítězství na asturskou stranu.

Cesta se kroutí jako had nahoru dolů kolem nádherných útesů. Tak trochu bílé útesy doverské. Občas se v moři objevují malé ostrůvky. Je pod mrakem a na rozdíl od vyschlých hlodašových strání Baskicka všechno zelené, zelené, zelené. Tedy až na stromy v červených svetrech. Před polednem už jsem v městečku Llanes.

Llanes

Na mostě mě vítá panenka v široké sukni. Jako první vyřídím úřad-razítko z Oficcina de turismo. Že prý se tady pro štempl letos stavilo 47 lidí z České Republiky!

Hned zapadám do prvního baru/pekárny/cukrárny. Mají tu neuvěřitelně dobrou variantu tortilly de patatas s tuňákem. K tomu klasika café con lecce a protože mi v hrnku zbylo, špekuluju nad dortíkem. Vyhrál tykvo-mrkvový. Něčím si žebra obalit musím. Při debužírování koukám na pekařinky, jak připravují další a další ňamky. Jak je možný, že tady na tlouštíka nenarazíš? Fakt zápasím s chutí dát si celou výlohu zleva doprava a zase zpátky.

Obcházím úzkými uličkami kolem kostela Sv.Magdaleny nahoru k bazilice de Santa María de la Asunción. Je zajímavé, že jsou mokré i když nepršelo. Že by je každý den vydrbali do čista? Jako bych cítil i nějaké mýdlo.

Santa María del Conceyu

je místní jméno pro Santa María de la Asunción. Zvenčí je bazilika porostlá krásně kvetoucí bugenvilií. Uvnitř klid a krásná gotika. Panně Marii udělaly místní dámy v bílo zlatých šatech štíhlý pas a fešáckou tajli. Dívá se trochu ustaraně, tak jako „seber se, dělám pro tebe co můžu, ale nejsi jediný koho mám v referátu“. Zvoní poledne, takže jo, jde se dál. Ale stejně pod ní ještě chvíli posedím.

Z Llanes odcházím přes park s ořezanými platany. Některé dutiny připomínají ukřižovaného. Stromy doslova trpí za vytvoření stínu pro lidi.

Svatojakubské značky v Asturii jsou keramické. Ale jejich umístění ve psí výšce bude mít na svědomí nějaký šprýmař.

V úžlabince u cesty má někdo zašitou malou zahrádku. Foliovník s rajčaty, pár řádek paprik a hlavně dýně. Celý svah vysoko nad hlavu samé široké listy a velké žluté květy. V listopadu!

V Poo obejdu krásný osamělý kostel s ještě osamělejším bronzovým Egitem Gavitou s modrým šátkem na krku. Podle googlu má být v Mexiku, tak nevím proč je zrovna tady. Asi aby měli děti krk, kolem kterého mohou vázat vlaječky s asturským křížem.

Cesta mě vede zpátky k pobřeží. Místní pláže mají své kouzlo a moře moc hezky šplouchá. Až tak, že se tu uživí školy surfu. Tak to byli ti černí tuleni v moři! Jen značky písek občas překrývá.

V Celoriu se zase cítím vysláblý. Nechávám se nakopnout ještě jednou klasickou tortillou de patatas a černočerným espresem, které ze stroje sotva teče. Jenom přivoním a už cítím jak se motory rozebíhají, písty pumpují a nohy začínají téměř tančit.

Po pár kilometrech obcházím Iglesia de Nuestra Señora de los Dolores, nyní téměř na suchu, a stoupám do kopečků přes malý poloostrov.

Za tyhle vyhlídky by se mělo platit. Až odejdu.

Nalevo mám teď dálnici a napravo za polem ruiny kláštera Monasterio San Antolín de Bedón. V deltě říčky La Bedón za klášterem se čachtá hejno racků. Jak kačeny na dvorku. Vždycky se z nějakého důvodu celé hejno zvedne, udělá okruh a za strašného šplouchání přistane ve vodě. Že by tak rackové lovili ryby?

Projdu pod tratí, pod dálnicí a mířím do vnitrozemí.

V Naves obcházím snad sto metrů dlouhý plot ze stromkových aloí. Mají hodně nasazeno, ale ještě nekvetou. To musí být paráda, když se květy rozvinou. U jiné vily zase kvetou motýlí keře a taky že na nich těch motýlů je. Musím se opakovat, ale v listopadu?!? Španělsko je fakt úplně jiné.

U každého většího domu typická spižírna na nožičkách. Prostor pod nimi je využívaný často jako garáž. I když některé dřevěné sloupky mi přijdou dost pofidérní, ale Asturci mají pro strach uděláno. Na placatých kamenech, které jsou vyváženy pod zásobárnou, se občas povalují kocouři. Mají přehled, jsou v suchu a přísahám bohu, vypadají spíš jak malé pumy než něco, co drbete na bříšku.

Nueva

Městečko omotané železnicí kolem dokola. Stavitelé se museli přizpůsobit kopečkům a vznikla tak úplná šála z pražců. Klika je, že nejezdí parní mašinky, protože jedna lokálka by začoudila celé město. Hned u vstupu musím obdivovat prosklené balkony na neuvěřitelně tenkých litinových sloupečkách. Jak jim tam ta paráda může držet? A draci rovnou mezi okny.

Zajdu ještě cestou do kostela Iglesia de San Jorge. Vrata dokořán, blíží se čas mše. Svatý Jiří na oltáři mydlí do draka co to jde. Začíná se pomalu šírat a kostelník rozsvěcí svíce. Útulná a voňavá atmosféra, budou asi ze včelího vosku. Těžko se loučím.

Ještě jednou jdu dneska podle trati, šup pod dálnici a mám před sebou pár posledních kilometrů do albergue. Značky svatojakubské cesty se nedají přehlédnou, tady po ní chodí i drůbež.

Piñeres de Pría

Takhle se to tady opravdu jmenuje. A už vidím branku do Albergue La Llosa de Cosme. A ceduli Santiago de Compostela 407 kilometrů! To snad nemá ani cenu chodit spát, to dám ještě dneska, ne? Cha cha cha. Vítá mě paní domácí s dcerou -ta překládá. Nocleh je tu za 12 EUR včetně snídaně. Naprostá bomba. V pokojíku je dokonce i topení.

Hlídá ho nádherná šedá kočička, která předtím seděla venku na lavici. Použiju nenápadně fintu máslíčko a kočinda se lísá, jak bych tu byl domácí. Je zjevně zornicí očí své paní, takže mám pozvání k lehké večeři.

Po chvíli přijdou ještě dvě holky z Německa. Gretchen se ke mě vrhá a že prý mě zná?!? Drbu si hlavu jako že odkud? No z facebooku z Izarry! Holky natočily nějaké storíčko o poutníkovi z Čech, co jde od 15. srpna a má být za 3 měsíce v Compostele, tedy do 15. listopadu, jinak že přijde o práci. Upřímně, jen čumím, co se všechno ztratilo v překladu. Sranda, 407 kiláků za týden nedám ani náhoodou, ale když si to myslí ……..

Dneska to bylo za 42 kilometrů