Armagnac, Nogaro a kouzelná noc v kostele v Aire-sur-l’Adour. Camino de Santiago 70 den

Ráno dáme s Madeleine malou snídani a odcházím ještě za tmy. Bude to chtít čelovku, s tím jak se dny krátí. Díky mapy.cz se nemusím vracet do města , ale prokličkuji vilkami a za chvilku už jsem zpátky na značkách svatojakubské cesty.

70 den pouti 22.10.2024  Eauze – Nogaro – Aire-sur-l’Adour

Z polí občas startují ohromná hejna snad holubů? Po takovém náletu nemůže zbýt vůbec nic. V Manciet si dávám v pekárničce u kostela první espreso a čerstvoučký croissant.

Místní kostelík Panny Marie Milosrdné působí spíš jako pevnost. Místo oken střílny, byť s vitráží. Jednoduchý oltář i Stůl páně, za to nádherný lustr z mačkaného skla. Možná se tady honil D´Artagnan s papežovými vojáky. Připomínky na mušketýry vidím v kraji Armagnac všude.

Pro razítko si skočím vedle na radnici, datum mi ochotná paní píše do kredenciálu dokonce zlatým inkoustem.

Portréty na cestě svatého Jakuba do Compostely

Švéd s nejdelším kredenciálem

Kousek za portréty se ke mě připojuje nějaký Švéd. Správný řízek, prolézáme spolu úvozem kolem padlého dubu a v tom mi dojde , odkud ho znám. Jeho fotku nám ukazoval Florián v Condom jako člověka s nejdelším kredenciálem, co viděl! Tak si to potvrzuji a fakt je to on. Jde už od jara rovnou z Uppsaly, takže má v nohách ještě o 2000 kilometrů víc než já. Vždycky, když mu dojde stránka, tak do kredenciálu dolepí další A4 a když ho roztáhne, tak už mu ruce nad hlavou nestačí.

Nogaro

Ve městě dáme espreso před malým obchůdkem, a jdeme shánět razítko. Před kostelem si všimnu nenápadné cedule Office de turismo – mávnu na něj že to je ono a taky že jo.

Já pak jdu do ještě do kostela. Působí zvláštně. Zvenčí vypadá jako po bitvě, vnitřek je téměř prázdný, trošku jako románský, ale proč je chudák Svatý Mikuláš ve výklenku jako kůl v plotě? Někdo si myslel, že ví jak to má vypadat a ze živého kostela udělal mauzoleum. Ale razítečko tu je taky.

Takže zase vzhůru do vinic. Spousta domů a stodol tu má zvláštně hrázděné zdi. Vyplňují je kdečím, pak na to namáznou hliněnou omítku a dobrý. Občas se nějaká sesype, ale nechávají zákoutí francouzsky malebná.

Lanne Soubiran a rak

Poutníci přede mnou byli nějací žertéři. Nechávali za sebou kamenné panáčky z různých materiálů. Pak sejdu mezi rybníky. Cesta je naštěstí suchá, ale mezi listím leze rak! Vůbec jsme netušil že chodí na procházky z vody. Nebo že by ho z ní vytáhl nějaký lovec a on mu na poslední chvíli zdrhnul?

O kus dál mi plakát s velkým hroznem připomíná, že jsme stále ještě v oblasti Armagnac a návštěva sklípků je více než žádoucí.

Dám si pod ním malou svačinku. Jak házím baťoh zpátky na záda, tak si úplně roztrhnu oblíbené tričko s veverkami. Stejně už mělo na zadním dílu víc děr než látky, tak ho nechávám na místě a beru si záložní, abych nedělal ostudu.

Už se začíná pomalu šeřit, když před sebou vidím Aire-sur-l’Adour. Tak ještě dlouhá platanová alej, kolem kulaté tržnice nahoru do kopečka, docházím starší poutnici s nákupem a už mám dneska padla.

Gîte La Chapelle des Ursulines

Je půl sedmé, tedy půlhodiny po deadline, ale ještě je místo. Připadám si fakt divně, protože zvenčí je vstup po nenápadných schodech, pak se otevřou vrata a najednou jsem v zádveří kostela. Tak boty do kaslíku, vyřídit papíry u dlouhého stolu pod oltářem, ložnice je v sakristii -pán se mému údivu jen chechtá. A že jdu právě včas, za půl hodiny bude večeře.

Je neskutečné, jak dal kostel co koupil od uršulinek dohromady. V podstatě ho zachránil. Ubytování poskytuje pouze poutníkům od března do konce října, takže mám opravdu kliku. Za týden už by bylo zavřeno. Obcházím celý kostel a pod křížovou cestou jsou panely z opravy. něco má na svém webu https://www.chapelledesursulines.com/, podívejte se sami.

Co mě na první dobrou v ložnici zarazí jsou tlusté deky na postelích. Dám si sprchu a když pozoruji, jak mi jde pára od pusy, už vím na co tam jsou. Holt kamenný nevytápěný kostel.

Večeře a spaní v kostele

K večeři zasedáme u dlouhatánského stolu. Když by na to přišlo, tak se k němu sto lidí v pohodě vejde. V deseti se u něj skoro ztrácíme. Ale bílé ubrusy, nádherné svícny s mnoha svíčkami, krásné talíře a broušené sklenice večeři dávají přídech neskutečna. Tmavě modrý strop posetý zlatými hvězdami nad hlavou se vznáší mezi kamennými žebry oblouků klenby. Vysoké umělecké táflování stěn, červeně čalouněná pohodlná zámecká křesla, vykládaná dřevěná podlaha………to je fakt zámecká večeře.

Začínáme báječným mrkvovým salátem s delikátní zálivkou. Ke druhému chodu pečené kuře s těstovinami a ratatui. K pití bílé nebo červené místní víno. Na závěr něco jako šlehaná vanilkovo-čokoládová pěna a pro ty co chtějí starý koňak Armagnac.

Kolem osmé se začínají scházet místní zpěváci -začíná zkouška sboru. Většina mužů má nasazené tmavé barety, majitel gíte se k nim se svým otcem připojuje a zpívá jim to náramně. Melodie se nese, no jako v kostele.

Usazuji se v jednom čalouněném fotelu, levou hnátku si dám na podložku, protože mi v ní na jednom asfaltovém úseku něco přeskočilo a dopisuji deníček. Dneska je to za 48 kilometrů. Utratil jsme 45 EUR.