Od trhů v Moissac podél kanálů k ambroni v Auvillar.

Šestašedesátý den pouti přináší vůni čerstvých baget, mokré boty po nočním dešti i neopakovatelnou atmosféru pátečních trhů v Moissac. Putování přes dubové lesíky hřebenovkou k řece Garonně nabízí nejen krásné výhledy, ale i setkání s dávnou historií v opatství Saint-Pierre, majestátními platanovými alejemi podél Canal du Midi a pohostinností místních. Den končí v Auvillaru – v jednom z nejmalebnějších míst na trase.

66 den pouti 18.10.2024  Durfort-Lacapelette – Auvillar

Hned posedmé jsme zaskočil přes ulici do krámu-opravdu mají úplně čerstvé bagety a croissanty. Ne jako od pekaře, ale Brazilec i Francouzska si pochutnali. Počasí je takové mezi mrholením a deštěm. Doufám, že si v Moissac pořídím pořádnou pláštěnku. Pod tarpem sice nejsem úplně mokrý, ale jak je tenký lepí se všude. A hlavně nesmí foukat, což se těžko zařizuje.

Botičky nevyschly, i když jsme párkrát večer vyměnil noviny za suché a ráno ještě jednou. Ale vnitřek kupodivu působí skoro suše. Švýcarská impregnace asi funguje doslova –„Už nikdy mokré boty“

Kousek cesty do Moissac je v podstatě hřebenovka dubovými hájky přímo k řece La Garone. Jsem tam před obědem. Přestává poprchávat, ale co je důležitější, je pátek – den trhu!

Moissac

Courám se po tržnici a očuchávám a chutnávám. Francouzské trhy, to je prostě labužnická extáze. V jedné části mají jen čerstvé ryby. Takových mořských potvor nenajdeš ani v muzeu. Některé jdou z ledu rovnou do kotlíků a na talíř. Fresh food po francouzsku. Jídlo voní neuvěřitelně, žádný připálený olej nebo langoše za 200. Nakonec jdu do klasiky -terina s husými játry a čerstvý chleba. Slintám ještě teď když o téhle baště píšu.

Église abbatiale de Moissac

Dojdu si pro razítko do Infocentra nad klášterem Sv. Petra. Na náměstíčku před ním sedí černé sochy Francouzek velmi oblých tvarů. Velmi šik. Krásně doplňují románský klášter s neuvěřitelně tesaným portálem. Postavy, zvířata i rostliny sochaři vypracovali do nejmenších detailů. Párkrát se přes ně zjevně přehnala válka, je vidět novější a starší části, ale krása zůstává.

Zkusil jsem pohnout vstupnímu dveřmi – mají tak 4 metry na výšku a 2,5 na šířku. Tvoří je dvojité dubové fošny, takže musí vážit aspoň 5 metráků. Přesto se v historických závěsech pohybují naprosto hladce. Smekám před starověkými truhláři.

Klášter zvenku vypadá trochu jako hrad. Určitě byl několikrát dobýván, takže vrata nebudou původní z 8 století. Ale i tak, nádherná práce.

V katedrále zrovna probíhá závěr loučení se zesnulým. Zdálky vidím kněze žehnající rakev. Pak se jí ujmou pohřební zřízenci a rakev hladce odnášejí…..ne odvážejí na nenápadném vozíku do připraveného auta. Bodejť by ji nesli, když má katedrála tak 100 metrů na délku.

Stěny pokrývá jednoduchý rostlinný vzore doslova od podlahy po vršek klenby. Jen tmavá pískovcová žebra rozdělují jednotlivá pole. Po té co odešli účastníci pohřbu se tu moc hezky sedí. Přisedla si ke mě Lydie z Belgie – viděli jsme se v gité v Le Puy en Velay. Má neuvěřitelného pamatováka, já bych ji nepoznal.

Procházím katedrálou, kde je spousta drobností k vidění. Kamenný oltář tvoří jakási vlastní hranatá kaple obklopená bílými sloupy. A hele, černý Svatý Jakub. Tady zase figurky jak do vánočního betléma – Sv.Josef vede oslíka, na kterém jede Pana Maria s Ježíškem v náručí.

A u východu stůl z ohromné dubové desky 10 cm tlusté, zčernalé věkem. Možná kus původních dveří.

Ke kanálům

Hledám po městě nějaký obchod kvůli pláštěnce, ale nejbližší možností zůstává sport s větrovkami a potahem na baťoh, takže někdy příště.

Řeka la Garone napájí v Moissac proslulé francouzské kanály. Dlouho tvořily páteř lodní dopravy po celé Francii. Tady se do ní vlévá i řeka Tarn. Trochu mi připomíná řeku v knížce Čokoláda, kterou pak zfilmovali s Johny Deepem v hlavní roli. Ten taky přijel v obytném člunu po řece z Agen. I když film samotný točili jinde.

Nechápu, proč je v plavebním kanále krásně čistá modrozelená voda a v Garoně tmavě hnědá povodňová. Při tom v jednom místě se stýkají?!?

U posledního mostu zapadnu do malé cukrárny na espreso a něco malého k němu. Starší cukrářka už má jen „zbytky“- briošku, madlenky a další krásné kousky. Dávám si něco jako rozřízlou koblihu se žloutkovým krémem, ňamka. Jak si tak debužíruju, vlezou do krámku dva tmavý hoši a chtějí rozměnit. Ani nevím proč jsem se ve svém koutě postavil a opřel se o hůl. Koukám co se bude dít, protože mi paní přišla nesvá. Borci se podívali , zvážili situaci a zase vypadli. Zajímavé.

Canal du Midi

Průplav co spojuje Atlantik se Středozemním mořem, je od Moissac lemovaný nádhernými platany. U země mají ke dvou metrům, první větve o průměru běžných stromů začínají ve výšce tak deset metrů. Nikdy bych nevěřil, že tady v Evropě mohou dorůst do takových rozměrů. Asi je opravdu vysadili ve středověku při výstavbě kanálů. A vypadají naprosto zdravě, žádné ulámané větve nebo dutiny.

Sem tam obcházím jednoduchá zdymadla. U městeček kotví pár obytných člunů. Na dovolenou vypadají fakt lákavě.

Pod pilíři lanového mostu Pont de Coudol Boudou si dávám malou svačinku, protože už zase lehce prší a pod mostem je sucho. Sice je cítit, že tu občas někdo nechá něco hnědého, ale co oči nevidí, chuť nezkazí.

Svatojakubská cesta občas zahne do malých městeček. Domky v kombinaci bílého kamenného zdivy a červených římských cihel kolem oken a dveří vypadají jako někde u moře. Kór když dvorky zdobí palmy nebo velikánské keře modrých hortenzií. Jen žádné otevřené kostelíky s razítkem.

U Pommevic na kruháku zahnu doleva na mosty přes kanály do širokého údolí. Cesta mezi nimi a LaGarone kličkuje mezi jezírky a pískovnami. Jakoby se krajina pořádně nerozhodla, jestli bude bažina, řeka nebo pevná zem.

Mairie Espalais

Přestože je už kolem páté, vidím v mairie ( čti miri – francouzsky radnice) svítit světlo. Tak vlezu dovnitř a překvapím samotnou starostku! Chudinka ještě dodělává nějaké papíry. Dostávám od ní krásné razítko i s podpisem.

Před velkým mostem přes Garonu ukazuje rozevlátá socha poutníka přímo nahoru k Auvillar. Takže závěrečný kopeček skrz malé pustější předměstí ke krásně pruhované radnici.

Auvillar a ambroň západní

Už je docela šero, ale ve městě svítí lucerny.

Hledám Accueil Catholique Les Amis de Saint Jacques.

Jako jeden z mála má být otevřený. Mapy.cz mě dovedou před nenápadný řadový dům s červenými okenicemi. Vítá mě nesmírně příjemná paní Monika. Usadíme se v kuchyně, vyřídíme administraci a při tom se přilísá její černobílý kocour. Mazlil by se, ale ze začátku si není jistý. Až pak mi vyskočí na klín a je vymalováno. Drbat něčí kožíšek, to mi chybělo. Doufám , že ty naše chlupaté potvory taky někdo mazlí.

Dneska mají přijít ještě nějaká omladina, takže nebudu sám. S Monikou se moc hezky povídá, protože sama byla v Santiagu de Compostela několikrát různými trasami. Schvaluje mi Camino Nord, že je to v téhle době nejlepší.

Samotná gíté je na místě s úžasným výhledem. Na terase palmy, letní kuchyně a komplet vybavení od pračky po zásoby v kuchyni. Tady si člověk opravdu odfoukne. Čistě povlečené postele, huňaté deky navíc (netopí se) a ložnice vyzdobené svatými obrázky pro lehké sny.

Uděláme si k večeři špagety s aromatickým sýrem, co jsme koupil na trhu v Moissac, večeře jak v interhotelu. Do města už nejdu, mám toho dneska tak akorát.

Ušel jsme 38 km a utratil 46 EUR (26 EUR gíté se snídaní)