Aire-sur-l’Adour do Arzacq. Mezi kukuřicí, mlhou a čínskou realitou

Snídaně s překvapením – na každé skleničce jedno Kolumbovo vejce. A opravdu výborné kafe. Venku studená mlha, že bys psa nevyhnal. A levá hnátka bolí stejně jako pravá při vstupu do Francie, holt je další země skoro za rohem. Až si říkám, jestli tělo nedává najevo, že se mu z Francie nechce. Křupavé bagety po ránu, croissanty a další ňamky, po tom se mi bude stýskat.

71 den pouti 23.10.2024  Aire-sur-l’Adour – Arzacq

Musím ale dát Španělsku šanci a Francii si ještě 5 dní budu užívat. Čeká mě ještě Baskicko s jeho rázovitou kulturou.

Kupodivu francouzská pole žijí -právě se sklízí kukuřice. Už po ránu hučí kombajny a na úzkých silničkách každou chvíli uskakuji před ohromnými traktory s přívěsy plnými kukuřice. Borci mi sice pokaždé zamávají, ale tyhle obludy v pohodě zaberou celou silnici doslova od krajnici ke krajnici. Bleskem se vynoří se z mlhy a zase do ní zapadnou. I když možná je ta mlha jen přízemní a tak mají z kabiny krásný výhled. Ale nejezdí zrovna dvacet za hodinu.

Hrázděné domy

Vesnice mi dávají možnost detailněji studovat způsob výstavby zemědělských stavení. Díky různým ruinám se ukazují zednické švindly chudého kraje. Z křivých trámků udělali rámy, nabouchali do nich špičaté kolíky a mezi ně natlačili hlínu s nasekanou slámou a kameny z pole. Ta zeď není ani na štorcku, má míň než 5 cm tloušťky.

Nebo zeď ze starých tašek, podivných oblázků. I když tahle oblázková stodola má alespoň rohy a oblouky vyzděné z pěkných cihel.

Kolem desáté se mlha zvedá, takže vidím i dál do kraje. Vesnice i městečka se zase přestěhovaly na vršky kopečků. Vypadají spíš jako malé pevnůstky.

Ono vůbec se krajina víc zvlnila. Jakoby Pyreneje začaly natahovat drápky. V lesíkách opět přibyly kaštanovníky, jasná známka vyšší nadmořské výšky. Na druhou stranu domy mají většinou prejzové střechy jako ve středomoří. Na zahrádkách se objevují vysoké palmy, bambusy a jiná teplomilná vegetace, takže k moři už není daleko. Otravné jsou šlahouny ostružiní, co občas visí ze stromů. Taková ostnitá liána dokáže bleskově roztáhnout úsměv od ucha k uchu, když si jeden nedá pozor.

Pimbo

Už do dálky svítilo červenými střechami. Těším se na kafčo a něco k němu, jenže ouha. Všude zavřeno, neb je poledne. A to tu mají krásnou čajovnu a ubytování pro poutníky.

Zajdu alespoň do kostelíka. Už portál nese známky ohlodání časem a občasnými bojůvkami. Vnitřek spartánský, s krásnými apsidami. A razítkem.

Cestou z městečka si ještě fotím výhled do kraje přes bazén místního zbohatlíka. Pod kopečkem cedule Santiago de Compostela 921 kilometrů. Takže za chvilku se zbavím i devítky, halelujá!

Jak se blíží konec poutnické sezóny, tedy 31. říjen, je čím dál těší najít otevřené gíte. Spousta provozovatelů si bere dovolenou. Za Navarrenex už to bude zase dobré, protože tam se na trasu GR65 z Puy en Velay napojují trasy z Paříže a dalších měst, takže gíté mají otevřeno celoročně. Dneska jsem zkoušel obvolávat všechno kolem Arzacq, ale otevřená je jen ta městská.

Centre d’accueil communal d’Arzacq

Jsem tady už v dvě hodiny, ale s bolavou hnátkou nechci riskovat spaní někde na mezi. Jinak bych ještě desítku dal. V lékárně si pořídím kaštanovou mast a zásoby na večer.

Lov na razítko

Sranda byla s paní v dobře zamčeném Infocentru. Když jsem se doťukal, tak mi řekla že v kostele jsou narazítkované papírky, ať neotravuju a dojdu si tam. No, měla pravdu.

Nicméně jsem vlezl ještě na městský úřad a tam měly dámy opravdový štempl! Ještě nahonem sháněly polštářek, aby se hezky otiskl.

Rozhodně jsem je potěšil, když jsem chtěl něco tak jednoduchého. Ještě se vyptávaly na razítka s předchozích měst, tak jsem vybalil i první kredenciál z Čech. To bylo teprve haló. Lidi venku nechaly čekat a povídání nemělo konce. Jestli se tam zastaví i ten Švéd s nejdelším kredenciálem, tak nejspíš dojde k hromadným mdlobám.

Na pokoji jsem s Číňanem, co vypadá jako majitel Alibaby Jack Ma, a jeho malým synkem. Zůstali tady 4 dny, protože kluka rozbolela hlava. Zítra také odcházejí. Pak se k nám přidávají ještě další dva maníci, takže pokojík je plný. I když máme boty venku, atmosféra docela houstne.

Jdu si sednout dolů do společné kuchyně. Tam potkávám Francouzsku z Rout – má to být velké město na Loiře. Zve mě k nim na zámky, ale v zápalu boje jsem si neřekl o číslo. Opravuje mi moji francouštinu – tedy těch 5 slovíček, co si pamatuju. Správná baba, s ní by šlo učení jako víno.

Setkání s čínskou realitou

Za chvilku jdou večeřet i ti Číňani. Oba se před jídlem pomodlí. Jako křesťané to nemají doma zrovna jednoduché. Ptám se táty na podivný pozdrav, který mi řekl, když jsme se prvně viděli.

Vysvětlil mi, že u nich se neříká „Dobrý den“ jako v Evropě, ale „Už si dneska jedl?“

Je z oblasti, kde aspoň jedno jídlo denně není samozřejmost. Na pouť do Compostely vydělával 10 let a mají budget rozpočítaný na euro.

Dneska jsem ušel 35 kilometrů